Článek
V seberozvoji jednou člověk narazí na takovou niternou věc. A to, že ze sebe musí dostat konkrétní pocity. Ty, které v sobě ukrývá, aby někoho nezranil. Bohužel je ale takovými pocity sám neustále konfrontován a zraňován neustále dokola. Protože v tom jeho podvědomí se události dějí opakovaně na pozadí.
Co nebylo vyřčeno, zpracováno a je pouze volně uloženo, je právě ta půda, která s námi cloumá. Nejsou to tak ty vnější vlivy, jako právě ty niterné, jež určují náš směr. Když se na ně zblízka nepodíváme, žijeme život, který nás někam žene. Ani tam být nechceme. Ale já konkrétně jsem se bála si je přiznat. A tento strach mne odváděl stále od vědomí toho, že se tam stejně jednou musím jít podívat a opravit se.
Proto terapeuti radí se s těmito pocity vypořádat, pochopit je, integrovat v sobě, hledat, co nám přináší tato zkušenost (trauma) za brilianty. Je to podobné, jako když někdo najde poklad ukrytý někde velmi hluboko v zemi. Takové pocity sahají až do generací před námi. A nesou se s námi životem. Často právě nevědomé pocity nás doprovází jako temné stíny. Ta bolest, kterou si neumíme vysvětlit.
Co je tím briliantem? To konečné odpuštění a propuštění toho, co nás tak hluboce zraňovalo a bolelo. Ta svoboda a radost za tím vším. A my nevěděli, co si s tím počít. Protože abychom odpustili, musíme přece vědět, co odpouštíme. Na povrchním odpuštění se nám totiž nic nestane a nic se nezmění a lidé dál dělají své chyby. (U mne to byly například výčitky.)
Pocity, které ne a ne nás opustit. Když je ale vytáhneme na to světlo, zvědomíme, uvědomíme si sebe sama v takové situaci, můžeme se rozhodnout, jak konat konečně vědomě. Lépe. Zrale. Ony ty pocity neovládají nyní mne, ale já vím o nich, že chtěly být přijaty. Tak jsem pro vás sepsala svou osobní zprávu, kterou mentálně posílám svým rodičům. (Přijetím svých temných pocitů totiž s nimi v sobě přestávám bojovat, uznávám jejich energii a sílu. Přestanu ji odevzdávat vně.)
Sděluji ji veřejně proto, že si potřebujeme, přiznat co v nás je. A jak se to projevuje ve světě a navenek.
Přiznala jsem si, že uvnitř sebe své rodiče obviňuji z událostí, které se dříve staly. I toto obviňování je potřeba propustit, ale když si neuvědomím, z čeho je to vlastně v sobě obviňuji, také se nikam dál u sebe nedostanu. Tak ano, přiznávám si své výčitky. Respektuji, že jsem se vydala na tuto cestu. A respektuji, že tou cestou byla tato volba. Narodit se do těchto podmínek, do těchto vztahů a pochopit, proč jsem to udělala.
Není důležité, zda mou zprávu mí rodiče čtou, ale z mého nitra své pocity vysvobozuji a na energetické úrovni duše mezi sebou chápou spojení. O mentálních procesech toho už bylo možná dáno a napsáno mnoho. Jak jsou lidé na sebe napojeni tím, že na sebe prostě pouze myslí. Ať v dobrém, či zlém.
Toto je práce s mým nitrem, jež chce být od tohoto balastu osvobozeno. Svým rodičům děkuji, že se mnou vstoupili do takové interakce, kde tyto hluboké stavy mohly být jednou uzřeny a zvědoměny. Své rodiče totiž miluji. Propuštěny, aniž by měly šanci se cyklit a opakovat po věky. Tím pádem vystoupíme z role oběti, závislostí, dramat a traumat.
Je to dlouhá cesta, než objevíme své vlastní opravdové pocity. Plné frustrace a nepochopení a naučíme se s nimi zacházet, zařadit, či zpracovat. Mne osobně to trvá na můj vkus velmi dlouho, přesto vím, že bez této práce se nemohu posunovat dál. Aby i druzí lidé pochopili, jak moc nás tyto stavy ovlivňují, jaké boje vedeme a jak moc zbytečně:
Zpráva mým rodičům:
Mám dilema moji rodiče, každý chcete něco jiného. Kašlu tedy na vás na oba. Schizofrenie, tak děkuji vám – není nic milého. Ty potřebuješ mít svou pravdu a ty matko taky tak. Za co vám tyto děti poděkují. Jeden je duchovní a druhý je ateista. Jsem z toho jelen dozajista. Vyhovovat vám oběma, jste časem pochopili že nejde. Tak jste se rozvedli, či rozdělili. Děti jste si rozpůlili. Nikoho z nás se na to neptali. A nikoho nezajímalo v tu chvíli, jak to bereme my děti.
Tak vám děkuji, nevím čím jsem ani kam patřím. Kde mám svůj domov ani kořeny. Nejsem tam ani tady. V každém z vás jenom z půli. Sedět na dvou koních a jezdit nelze. Poslouchat dva pány nelze. Byla jsem tím potlačena. Děkuji. Už několikrát jsem v tomto životě i zešílela. A stále často nevím, s kým se spojit. Protože vy dva jste ve mne v boji.
Musím bojovat tedy i já, s neznámými silami. Jsem obojí a dost se mi to nelíbí. Těžko se mi s tím smiřuje. Kdyby si jeden z vás přál tomu druhému smrt, zabíjím se v sobě. Ty pak jako rodič přihlížíš a nic nezmůžeš. Čeho tedy ve svém životě lituješ? Kašlu (ve skutečnosti tam je seru) na vás oba dva, tam se klidně pobijte. Nás děti ale nechte na pokoji. Pro mne jste oba stejní. Jste mí rodiče. Stvořili jste konflikt, neměli čas na poznání jeden druhého ani sebe. Kdo jsem pak já? Kdo jste ve mne vy? Každý den jako dítě musím přijímat váš konflikt, abych mohl existovat a z vás se nezbláznil. Bylo by snadnější mít se rád. A nemuset mezi vámi vůbec stát. Jako nově vzniklý konflikt, problém nebo sebeklam. Jako dítě musím snášet vaše chyby, ale ty mé už rádi nemáte. A pak s nimi dál bojujete ve mne. (Soudíte mne, káráte mne, myslíte si o mne). A já jsem vaše zrcadlo.
To já jsem vaše odpovědnost. Co ze mne bude. Zapomněli jste, že i já jsem duše člověčí. A chtěl bych žít svobodně bez nenávisti k sobě a to i tobě.
Co tedy můžeme pro sebe udělat kromě odpuštění. Sobě i těm druhým je toto pochopení, že jako dítě nemám rozumu těmto věcem chápat. A jako dospělý v tom jsem nucen tápat. Než prozřu, že to je i není moje. Ale kdybych věděl co to vlastně je. Možná že musím snášet bolest cizí nenávisti. A že ji mám v sobě. A nemohu se hnout ani z místa. Přesto dál nějak pokračuji a někam kráčím. Snad je to tedy k sobě. Kdy konečně budu tím, kým jsem opravdový. Jasný, čistý, svobodný.
Tohle nechceme jako děti vnímat. Potřebujeme rodiče, kteří nás budou chápat. Že to my nejsme pouze jejich obraz. My jsme i obraz něčeho, co nás všechny přesahuje. A tam naše duše opravdu směřuje. Než si nás děti vyrobíte, opravdu velmi dlouho meditujte. My vám (vaše děti) za to velmi poděkujeme.
Každé dítě je ctěná duše univerza. Potřebuje vnímat a cítit lásku, získat zde pocit bezpečí a přijetí. A nenahradíme jej tím, že se zbavíme svého času se jim věnovat nebo je vnímat či opravdově bezpodmínečně milovat. Děti jsou totiž naše budoucnost.
