Článek
Tehdy jsem ryčela radostí, že budu moct konečně do kina na nemravné filmy.
Dnes sedím před zrcadlem a zamyšleně si prohlížím sebe samu a uklidňuji se, že to zvládnu.
Když je dívka mladá, líčí se, aniž by musela.
Když je dívka mladá už poněkud dlouho, musí se líčit, i když vlastně nechce.
To je přesně můj případ.
Opravdu nemůžu tvrdit, že bych bývala byla jako dítě tak ošklivá, že by mi rodiče museli uvazovat na krk kosti, aby si se mnou hráli alespoň psi.
Dokonce i jako pubertální dívka a dosti dlouho poté jsem musela před hochy a muži plaše prchat.
Nicméně, připusťme, že zub času ohlodal nejednu krasavici i sličného jinocha.
Když jsem se tak se zaujetím prohlížela před zrcadlem, v dutině lebeční se mi zběsilou rychlostí proháněly takové myšlenky. Ta spásná byla o tom, jak moudří a ušlechtilí jsou vlastně Valaši, kteří ve svém kalendáři citují pořekadlo:
„Každé tele dokáže být mladé.“
Ano.
A já už jsem statná kráva.
Abych se povzbudila k výkonu a vypadala co nejlépe, ptám se při líčení zrcadla, kdo je na světě nejkrásnější.
A ono mi úlisně odpovídá:
„Kdo jiný než ty, spanilá tlamičko!“
Kvůli zvýšení sebedůvěry jsem si po cestě autem dokonce hodně nahlas pustila svoji oblíbenou od Pavla Rota Krásnější než růže.
Na cestě autem
A s tímto povzbudivým pocitem, že opravdu jsem, jsem vstoupila do kanceláře s agendou pro občanské průkazy.
Úřednice byla až nad poměry vlídná. Dokonce mi dovolila upravit si háro, které mi posledních deset let servilně olizuje zadek.
Vítr mi totiž po cestě udělal takovou foukanou, že jsem vypadala jak Divá Bára Boženky Němcové. Už jen scházelo se prostopášně brouzdat u splavu.
Zatímco mi sympatická úřednice snímala střídavě oba ukazováčky na skeneru, zaplašila jsem neodbytnou myšlenku, že si připadám jako kriminální živel. Vyprávěla mi přitom, jak skvělý budu mít instrument a výdobytek moderní epochy.
Vybaven bude elektronickým čipem a budu tak moci bez obav cestovat po většině světa… a možná i přilehlých galaxiích.
Na oplátku jsem jí svěřila, že jsem původně profesí fotografka a kterak se fotografie kdysi vyráběly krkolomně a zdlouhavě, ale přesto měly své kouzlo.
Říkám si pohoda… je to jen fotka, když dvakrát cvakla spoušť.
Tak jsem si dala záležet. Vlasy, výraz, lehký úsměv… prostě verze „já, ale ještě v pohodě“.
A pak jsem se podívala na tu paní na obrazovce.
Ona se na mě dívala taky.
A byla děsně škaredá.
Chvíli jsem mlčela.
A ona taky.
„To jsem jako já?“
„Nebo testujete nějaký krizový scénář?“
No, ty vole!!!
Oficiálně potvrzeno státem:
Mám flekatý, skvrnitý obličej jak po tyfu, vrásky jako mapu života a tolik jsem jich snad nikdy na svém obličeji neviděla. Vypadají jak brázdy nízkého tlaku.
A k tomu výraz ženy, která právě zjistila pravdu o nekonečnu vesmíru… a nelíbí se jí.
Pod očima kruhy, že by se na nich v pohodě mohli houpat šimpanzi.
A nejlepší na tom je, že:
dalších deset let se na ni budu dívat pokaždé, když budu něco vyřizovat.
Dalších deset let budu natolik děsit policisty při lustrování, že většina z nich ztratí vůli pomáhat a chránit. A pověsí se raději na lustru.
Tak nevím… jestli se chci dožít další výměny průkazu.
Ale víš co?
Možná je to jen verze bez filtrů.
Bez přikrášlení. Bez iluzí.
A možná… je to ta nejpravdivější verze mojí tváře.
I když tedy sakra krutá.
Ale nevadí.
Co na tom, že na fotce mám obličej zločince, co vystřílel školku.
Hlavně že občanka bude s čipem!
