Článek
Skoro celý život jsem prožil v Praze. Přesněji od svých 4 let, tedy 96 % života. Před tím jsme nějakou dobu žili v Teplicích, protože tam nedaleko táta budoval opevnění proti obávanému Německu. Po anšlusu jsme jako statisíce Čechů utekli do Prahy, ale léta jsme putovali z jednoho ubohého podnájmu do druhého. Děti vše přijímají pozitivně, a tak mně třeba zachutnala už sama vůně petroleje, protože ta mi tehdy zvěstovala úžasnou zprávu, že brzy bude jídlo!
Do Teplic jsme se vrátili nedávno už jako turisti. Objevoval jsem teď místa dávno zapomenutá, třeba lvíčka střežícího léčebný pramen. Nebyl to lev, ale ovce, jejíž pád do horkého jezírka stál za objevem léčebných pramenů. Objevil jsem teď i trosky staré plovárny, kde jsem s maminkou trávíval léto. Tamní režim býval přísný: každou hodinu se ozvala znělka a všichni vyskočili a cvičili prostná podle pokynů plavčíkových. Já jako špunt taky, obdivován všemi cvičícími Brunhildami.
Tu plovárnu jsme teď našli v troskách, vlastně zavřenou. Jen škvírami v ohradě jsme mohli pozorovat jej zmar. Svůj půvab ale neztratil krásný park, ani místo, kde hrdý Beethoven nedal přednost císařskému páru. Však jeho jméno se tu v lázních objevuje v nejrůznějších variacích.
Dovolená v Teplicích se nám vyvedla, příští rok přijedeme zas. Jen aby mi doktoři kvůli věku příště nesebrali řidičák. Byla by to opravdu škoda!
