Článek
Příběh:
Jarda seděl u svého počítače a prohlížel si fotky, které pořídil před pár dny. Byly to snímky jeho kolegy Petra, který pracoval jako reportér pro stejný deník jako on. Jarda ho sledoval, protože měl podezření, že Petr něco tají. A měl pravdu.
Na fotkách bylo vidět, jak Petr vchází do budovy s nápisem „HARP“. Jarda věděl, že to je zkratka pro High Frequency Active Auroral Research Program, projekt, který údajně zkoumá ionosféru a její vliv na komunikaci a navigaci. Ale Jarda také věděl, že HARP je jen krycí jméno pro tajnou zbraň, která dokáže ovlivňovat počasí a způsobovat zemětřesení.
Jarda si myslel, že Petr pracuje pro HARP jako špión nebo agent. Možná dokonce jako mimozemšťan. Jarda totiž věřil, že Zemi navštívili návštěvníci z jiných planet a uzavřeli dohodu s vládami a korporacemi. Výměnou za pokročilou technologii jim umožnili provádět experimenty na lidech a zvířatech. Jarda si byl jistý, že mezi námi žijí mimozemšťané v lidské podobě a snaží se nás ovládat.
Jarda chtěl odhalit pravdu a ukázat světu, co se děje. Proto se rozhodl proniknout do budovy HARP a najít důkazy o jejich činnosti. Měl plán, jak se dostat dovnitř. Využil toho, že Petr měl rád kafe a každé ráno si ho kupoval v nedaleké kavárně. Jarda tam šel před ním a podstrčil mu do hrníčku mikročip s vysílačkou. Pak ho sledoval a čekal na signál.
Když Petr dorazil k budově HARP, Jarda viděl na svém mobilu červenou tečku. To znamenalo, že mikročip funguje a posílá mu informace o poloze Petra. Jarda si vzal batoh s notebookem a fotoaparátem a vyrazil za ním.
Podařilo se mu obejít hlavní vchod a dostat se k zadnímu vstupu. Tam uviděl malou čtečku otisků prstů vedle dveří. Jarda si vzal z batohu malý přístroj, který dokázal napodobit otisk prstu. Přiložil ho k čtečce a stiskl tlačítko. Na displeji se objevilo zelené světlo a dveře se otevřely.
Jarda vstoupil dovnitř a zamkl dveře za sebou. Byl v malé chodbě s několika dveřmi po obou stranách. Na stěně visela mapa budovy. Jarda ji rychle prohlédl a našel, kam má jít. Potřeboval se dostat do laboratoře, kde se domníval, že najde důkazy o mimozemské přítomnosti.
Podle mapy byla laboratoř v druhém patře. Jarda se vydal k schodům a začal stoupat nahoru. Cestou nepotkal nikoho. Všichni pracovníci byli zřejmě zaměstnáni ve svých kancelářích nebo v jiných částech budovy.
Jarda dorazil k dveřím s nápisem „Laboratoř“. Byly zamčené. Jarda si vzal z batohu další přístroj, který dokázal prolomit elektronické zámky. Připojil ho k dveřím a stiskl tlačítko. Na displeji se objevila zpráva: „Zadejte heslo“.
Jarda si uvědomil, že potřebuje heslo, aby se dostal dovnitř. Ale jak ho zjistit? Napadlo ho, že by mohl použít mikročip, který dal Petrovi. Možná by mu mohl poslat heslo nebo ho nějak získat od něj.
Jarda si vzal mobil a zadal číslo, které bylo spojeno s mikročipem. Zazněl pípnutí a pak hlas Petra.
„Ahoj, to jsem já, Petr,“ řekl Petr.
„Ahoj, Petře, to jsem já, Jarda,“ řekl Jarda.
„Jardo? Co chceš? Já jsem teď v práci,“ řekl Petr.
„Já vím, já vím. Ale potřebuji od tebe malou laskavost,“ řekl Jarda.
„Jakou laskavost?“ zeptal se Petr.
„Potřebuji heslo do laboratoře,“ řekl Jarda.
„Jakého hesla? Do jaké laboratoře?“ zeptal se Petr.
„Ty víš, do té laboratoře, kde pracuješ. V budově HARP,“ řekl Jarda.
„Cože? Jak to víš? Kde jsi?“ zeptal se Petr.
„Jsem tady. Před dveřmi do laboratoře,“ řekl Jarda.
„Cože? Jak ses tam dostal? Co tam chceš?“ zeptal se Petr.
„Chci vidět pravdu. Chci vidět, co tam děláte. Chci vidět mimozemšťany,“ řekl Jarda.
„Co to meleš? Jaké mimozemšťany? O čem to mluvíš?“ zeptal se Petr.
„Nedělej ze mě blázna. Vím, že jsi jeden z nich. Vím, že jsi mimozemšťan v lidské podobě. Vím, že spolupracuješ s HARP a s vládou a s korporacemi. Vím, že skrýváte existenci mimozemšťanů a ovlivňujete počasí a manipulujete lidstvo,“ řekl Jarda.
„Jardo, ty jsi šílený. To je všechno nesmysl. Nemáš žádné důkazy o tom, co tvrdíš. Jen si to vymýšlíš,“ řekl Petr.
Jarda si myslel, že má Petr na svědomí. Chtěl ho donutit, aby mu řekl heslo do laboratoře. Ale Petr se nevzdal. Začal volat o pomoc.
„Počkej, Petře, nevolej nikoho. Jen mi řekni heslo a já tě nechám na pokoji,“ řekl Jarda.
„Ne, neřeknu ti nic. Jsi nebezpečný. Musím tě zastavit,“ řekl Petr.
„Jak mě chceš zastavit? Jsi daleko ode mě. Já jsem u dveří do laboratoře a ty jsi někde jinde v budově,“ řekl Jarda.
„Ne, já jsem blízko tebe. Já jsem v laboratoři,“ řekl Petr.
„Cože? Jak to myslíš? Jak ses tam dostal?“ zeptal se Jarda.
„Já jsem tam byl celou dobu. Já jsem ti podstrčil mikročip. Já jsem tě sledoval. Já jsem tě sem nalákal,“ řekl Petr.
„Cože? To je nesmysl. To je nemožné. Ty jsi lhář,“ řekl Jarda.
„Ne, já jsem pravdomluvný. Ty jsi naletěl. To byla past,“ řekl Petr.
„Past? Proč bys mi dělal past? Co chceš?“ zeptal se Jarda.
„Chci tě odstranit. Chci tě zlikvidovat. Chci tě zneškodnit,“ řekl Petr.
„Proč? Co ti udělal?“ zeptal se Jarda.
„Udělal jsi mi toho moc. Udělal jsi mi problémy. Udělal jsi mi nepřítele,“ řekl Petr.
„Nepřítele? Kdy? Jak?“ zeptal se Jarda.
„Když jsi začal psát o veřejných tajemstvích. Když jsi začal pátrat po pravdě. Když jsi začal ohrožovat náš plán,“ řekl Petr.
„Jaký plán? O čem to mluvíš?“ zeptal se Jarda.
„Náš plán na ovládnutí světa. Náš plán na zotročení lidstva. Náš plán na vytvoření nového řádu,“ řekl Petr.
„Cože? To je šílené. To je absurdní. To je nereálné,“ řekl Jarda.
„Ne, to je skutečné. To je pravdivé. To je nevyhnutelné,“ řekl Petr.
„A kdo je ten náš? Kdo jsou ti, kdo plánují ovládnout svět?“ zeptal se Jarda.
„My jsme ti, kdo plánujeme ovládnout svět. My jsme ti, kdo jsme mezi vámi. My jsme ti, kdo jsme nad vámi,“ řekl Petr.
„A kdo to jsou? Jak se jmenují?“ zeptal se Jarda.
„My jsme reptiliáni. My jsme ilumináti. My jsme HARP,“ řekl Petr.
Jarda nemohl uvěřit tomu, co slyší. Bylo to přesně to, co si myslel, ale nechtěl tomu věřit. Bylo to příliš strašné a šokující.
„Ale proč? Proč to děláte? Proč chcete ovládnout svět?“ zeptal se Jarda.
„Protože to je náš cíl. Protože to je náš úkol. Protože to je náš osud,“ řekl Petr.
„Ale jak to chcete udělat? Jak to chcete provést?“ zeptal se Jarda.
„Uděláme to pomocí naší technologie. Uděláme to pomocí našich zbraní. Uděláme to pomocí našich spojenců,“ řekl Petr.
„A kdo jsou vaši spojenci? Kdo vám pomáhá?“ zeptal se Jarda.
„Naši spojenci jsou ti, kdo nám slouží. Naši spojenci jsou ti, kdo nám věří. Naši spojenci jsou ti, kdo nám patří,“ řekl Petr.
„A kdo to jsou? Jak se jmenují?“ zeptal se Jarda.
„Naši spojenci jsou ti, kdo jsou ve vládách. Naši spojenci jsou ti, kdo jsou v korporacích. Naši spojenci jsou ti, kdo jsou v médiích,“ řekl Petr.
Jarda si uvědomil, že Petr mluví o lidech, které znal. O lidech, kterým důvěřoval. O lidech, kterým obdivoval.
„Ale jak je to možné? Jak jste je získali? Jak jste je ovlivnili?“ zeptal se Jarda.
„Získali jsme je pomocí naší síly. Získali jsme je pomocí naší moudrosti. Získali jsme je pomocí naší lásky,“ řekl Petr.
„Lásky? Jaké lásky? Vy nemáte žádnou lásku. Vy jste bezcitní a zlí,“ řekl Jarda.
„Ne, my máme lásku. My máme lásku k sobě. My máme lásku k naší rase,“ řekl Petr.
„A co lidé? Co lidstvo? Nemáte k nim žádnou lásku?“ zeptal se Jarda.
„Ne, nemáme k nim žádnou lásku. Nemáme k nim žádný respekt. Nemáme k nim žádný soucit,“ řekl Petr.
„A co chcete s nimi udělat? Co je čeká?“ zeptal se Jarda.
„Uděláme s nimi to, co potřebujeme. Uděláme s nimi to, co si zaslouží. Uděláme s nimi to, co je nezbytné,“ řekl Petr.
„A co to je? Co je potřebné?“ zeptal se Jarda.
„Potřebné je to, co uvidíš. Potřebné je to, co pocítíš. Potřebné je to, co zažiješ,“ řekl Petr.
Jarda cítil strach a napětí. Nechápal, co Petr má na mysli. Nechápal, co se chystá udělat.
„Co mi chceš udělat? Co mi chceš ukázat? Co mi chceš dát zažít?“ zeptal se Jarda.
„Ukázat ti chci pravdu. Udělat ti chci spravedlnost. Dát ti zažít bolest,“ řekl Petr.
„Jakou pravdu? Jakou spravedlnost? Jakou bolest?“ zeptal se Jarda.
„Pravdu o tom, kdo jsi. Spravedlnost za to, co jsi udělal. Bolest za to, co jsi způsobil,“ řekl Petr.
„Co tím myslíš? Co jsem udělal? Co jsem způsobil?“ zeptal se Jarda.
„Udělal jsi mi nepřítele. Způsobil jsi mi problémy. Udělal jsi mi škodu,“ řekl Petr.
„Ale já nic neudělal. Já jen chtěl odhalit pravdu. Já jen chtěl pomoci lidem,“ řekl Jarda.
„Ne, ty jsi chtěl ublížit nám. Ty jsi chtěl zničit nás. Ty jsi chtěl zabít nás,“ řekl
Závěr příběhu:
Petr se rozhodl ukončit hovor a aktivovat zbraň, kterou měl v laboratoři. Byla to laserová zbraň, která dokázala spálit cokoli, co bylo spektrálně modré. Petr věděl, že Jarda měl na sobě modrou košili. Petr zamířil laserem na dveře do laboratoře a stiskl spoušť.
Jarda ucítil, jak ho něco udeřilo do hrudi. Podíval se dolů a viděl, jak mu z košile vychází kouř. Cítil, jak ho pálí kůže a maso. Cítil, jak mu praskají kosti a orgány. Cítil, jak mu dochází dech a krev.
Jarda se svalil na zem a vydechl naposledy. Zemřel.
Petr se usmál a vypnul laser. Podíval se na monitor, kde viděl obraz Jardova mrtvého těla. Byl spokojený se svou prací. Odstranil nebezpečného nepřítele. Uchránil tajemství své rasy. Přispěl k plánu svých pánů.
Petr se otočil a šel k dalšímu zařízení, které měl v laboratoři. Bylo to zařízení, které dokázalo ovlivňovat počasí a způsobovat zemětřesení. Petr nastavil parametry a stiskl tlačítko.
Za chvíli se ozvalo dunění a celá budova se začala třást. Petr věděl, že právě vyvolal zemětřesení, které zničí celé město. Byla to další fáze jeho mise. Byla to další část jeho plánu.
Petr se usmál a šel k oknu, kde viděl, jak se lidé na ulici rozhlížejí a utíkají v panice. Viděl, jak se budovy hroutí a auta explodují. Viděl, jak se otevírají praskliny v zemi a vytryskují gejzíry ohně.
Petr si řekl: „Tak to je spravedlnost. Tak to je bolest. Tak to je pravda.“
A pak se rozesmál. A řekl Já Vám dám Biden není Biden
Konec.
