Článek
Bomba, která ve čtvrtek 2.srpna 1990 o půl třetí odpoledne explodovala na pravém břehu vodní nádrže, nebyla složitým výbušným systémem. Jednalo se o poměrně jednoduchou konstrukci, která nevyžadovala zvláštních znalostí a dovedností.
K výrobě bomby byla použita ocelová trubka dlouhá asi třicet centimetrů. Vnitřek trubky opatřený dnem byl naplněn střelným prachem a množstvím kousků sekaného železa. Naplněná a zavíčkovaná trubka byla pak aktivována časovým spínačem.
Rukopis tohoto závažného trestného činu byl na první pohled shodný s událostí, ke které došlo již dva měsíce předtím v centru Prahy. I zde byla použita trubková bomba. Vyšetřováním bylo zjištěno, že obě byly vyrobeny ze stejného materiálu. Tým kriminalistů dospěl k závěru, že události má na svědomí stejná osoba nebo skupina osob.
K útoku na Staroměstském náměstí došlo v sobotu 2.června 1990 odpoledne po šestnácté hodině. Případu byla věnována mnohem větší pozornost než pozdější události na Hostivařské přehradě. Bomba explodovala u sousoší Jana Husa. Tedy na frekventovaném místě s velkým množstvím lidí. Nebezpečí tragédie bylo veliké. Díkybohu se útok, stejně jako později u přehrady, obešel beze ztrát na lidských životech. Na náměstí bylo zraněno celkem osmnáct osob. Jedno zranění však bylo velmi vážné. Německé turistce kovová částice vyrazila oko. Život jí zachránila poměrně komplikovaná neurochirurgická operace.
Velikým štěstím bylo, že trubka bomby byla natolik silná, že se neroztrhla. Při výbuchu se uvolnilo víčko a s obrovskou razancí odletělo přes celé náměstí směrem k orloji, kde rozbilo výlohu jednoho z obchodů. Kdyby se trubka roztrhla a nálož v ní ukrytá by se rozletěla všemi směry, následky by byly mnohem hrozivější.
Hned v den exploze na Staroměstském náměstí zahájily orgány SNB stíhání pro trestné činy obecného ohrožení a ublížení na zdraví. Byl ustaven specializovaný tým kriminalistů pod vedením majora Douchy. Kriminalisté při pátrání po původcích obou útoků vyslechli okolo tří tisícovek lidí a prověřili tisícovku podezřelých osob.
Ačkoliv šéf týmu vyšetřovatelů věřil, že pátrání povede ke zdárnému konci a tehdejší lidovecký ministr vnitra Richard Sacher po prvním výbuchu dokonce hovořil o tom, že dopadení pachatele je otázkou krátkého času, teroristé nebyli odhaleni dodnes.
Kdo mohl mít bombové útoky tehdy na svědomí? Byly projevem nespokojenosti s novým vývojem ve společnosti po listopadu 1989? Nebo se jednoduše jednalo o čin psychicky narušené osoby?
Hlavní vyšetřovatel major Doucha tehdy zmínil ještě jednu verzi:
„Měli jsme určité informace, že na Slovensku v Leopoldově mělo dojít k jakýmsi nepodloženým slibům ze strany tehdejších slovenských politiků a ty sliby údajně nebyly splněny v tom rozsahu, jak byly formulovány. Jedna z těch verzí byla, že to byla jakási výstraha velitele těch kriminálních živlů z Leopoldova těm, kteří jim naslibovali věci, které pak splněny nebyly.“
Ani tento směr vyšetřování však k úspěšnému uzavření případu nevedl.
Útoky samozřejmě vyvolaly obavy a rozhořčení veřejnosti. K prvnímu z nich navíc došlo těsně před prvními demokratickými volbami po pádu komunistického režimu.
„Někdo prostě zkouší pevnost demokratické moci,“ okomentoval tehdy událost prezident Václav Havel.
S touto zákeřnou formou násilí neměli lidé u nás žádnou zkušenost. O podobných věcech dosud slyšeli jen ve zprávách ze zahraničí. Plni obav se ptali sami sebe, jestli tyto hrůzy budou častým jevem nové doby. Na teroristické bombové útoky za socialismu věru zvyklí nebyli.
Je pravdou, že demokracie lidem přinesla svobodu, volnost a dříve nemyslitelné možnosti. Přinesla však také nové problémy a bohužel i hrozby.
Zdárné vyřešení případu a dopadení pachatele mohlo tehdy alespoň částečně uklidnit veřejnost. Lidé samozřejmě přemýšleli o motivu zvráceného činu a v duchu si kladli otázky. A pokud na ně nedostali odpověď, zůstal v jejich nitru nepříjemný neklid umocněný obavou, že zloduch může kdykoliv útok zopakovat.
Ke způsobu pátrání po původcích bombových útoků se později pro televizi vyjádřil bývalý ministr Sacher:
„V době, kdy docházelo k vyšetřování, se měly především vygenerovat důvody k tomu, jak k tomu došlo a kdo to způsobil. Byla to vypjatá doba před volbami, kdy politické aktivity výrazně vstupovaly do vyšetřování této kauzy. V této době měl odznak OF na klopě kabátu větší váhu, než odznak kriminální služby v ruce policisty.“
Měl Sacher na mysli tehdejší nálady ve společnosti, kdy se příslušníci SNB netěšili u veřejnosti příliš velké důvěře? Nebo snad chtěl naznačit, že politici Občanského fóra ovlivňovali průběh vyšetřování?
Svůj názor na motiv závažných trestných činů po dvaceti letech vyslovil vyšetřovatel Josef Doucha:
„Já osobně si myslím, že to bylo několik věcí dohromady a že je pachatel už mrtvý.“
Měl snad Doucha na mysli starého muže, který čelil podezření z přípravy celé řady bombových útoků z období devadesátých let a přelomu tisíciletí a který při zatýkání v roce 2004 spáchal sebevraždu?
Každopádně to byly jen domněnky, které se nemohou opřít o nezpochybnitelné důkazy. Identita neznámého útočníka zůstala bohužel utajena. Nad teroristickými útoky v Československu v roce 1990 tak dodnes visí otazník.
Zdroje:
https://prazsky.denik.cz/krimi/praha-teroristicke-utoky-v-praze-terorismus-bomba-vybuch-policie/
https://www.idnes.cz/praha/zpravy/komunisticke-zivly-nebo-nastvani-vezni-kdo-mohl-stat-za-bombovymi-utoky-v-praze-v-lete-1990.A250729_150604_praha-zpravy_hrat
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/specialy/30-let-zpet-co-se-stalo-na-hostivarske-prehrade-47501
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bombový_útok_na_Staroměstském_náměstí_(1990)
