Článek
Důvěra se 108 hlasy a formálně je hotovo. Otázkou je, co to vlastně udělá s politikou jako takovou. 15. ledna 2026 Sněmovna vyslovila důvěru třetí vládě Andreje Babiše (ANO–SPD–Motoristé) poměrem 108 pro a 91 proti po debatě, která zabrala zhruba 26 hodin čistého času.
Prvním problémem není „že vyhráli“. Problém je, jak snadno se z většiny stane pocit, že si můžou dovolit všechno. Důvěra je startovní pistole, ne bianko šek. Každá vláda s pohodlnou většinou má sklon tlačit na pilu: zrychlovat proces, obcházet nepříjemné připomínky, přetlačovat kontrolní pojistky. A právě tady je důležité hlídat hranici mezi vládnutím a přepisováním pravidel tak, aby jim nikdo moc nekoukal pod ruce. Demokracie se často neláme jedním velkým krokem, ale sérií malých zkratek, které se vydávají za technické detaily nebo nutné zjednodušení.
Druhá věc je styl. Tři dny jednání a maraton projevů nejsou známka hloubky, spíš signál, že politika zůstává v módu permanentní kampaně. Když se vláda opírá o partnery, kteří rádi živí konflikt (migrace, bezpečnost, válka na Ukrajině), vzniká pokušení nahrazovat řízení státu rétorikou. Je to levné a funguje to na emoce, ale nepřidá to ani jednoho lékaře, nezrychlí to soudy a nespraví to rozbité úřady. A přesně do téhle mezery se vejde zklamání: lidé slyší velká slova, ale v každodenním životě se nic nehne. Všichni přeci po volební kampani čekáme na to, že u doktora už nebudeme čekat. Že nám pan Macinka už vyřešil klimatickou krizi (i když to je ministr zahraničí). Ale máslo bylo včera za 22Kč v akci, tak Okamura už nám vrací peníze do peněženek.
Třetí věc je disciplína. Premiér po hlasování zdůraznil, že pro byli všichni koaliční poslanci. To může být stabilita, ale taky to může být režim „držet to pohromadě za každou cenu“. V takovém nastavení se kritika uvnitř koalice dusí, chyby se zametají a odborné argumenty prohrávají se stranickou taktikou. A když se něco pokazí, neřeší se „jak to opravit“, ale „jak to vysvětlit“. To je moment, kdy se z vlády stává marketingové oddělení a instituce se mění na kulisy.
Čtvrtá věc je cena kompromisu. Už kolem hlasování bylo vidět, že některé části koalice musely překousnout témata, která jim dřív vadila (třeba zahraniční politika a pokračování muniční iniciativy), jen aby většina držela. Takové handly nejsou nelegální, ale bývají toxické: veřejnost nevidí účet, jen výsledek. A v šedé zóně „něco za něco“ se nejlíp daří personálním obchodům, účelovým zákonům a posouvání hranic, co je ještě „normální“.
A konečně: už teď se rýsuje sporová linie s prezidentem Petrem Pavlem, kterou část koalice zjevně chce vyhrotit. Pokud si vláda vybere jako hlavní motor konflikt s institucemi, bude to sice hlučné, ale pro zemi to je čistá ztráta času. Chci vidět pravý opak: méně výkopů do stran, více měřitelných věcí – rozpočet, pravidla, kontrola, výkon. Jestli se do půl roku neukáže tvrdá práce a výsledky, bude 108 hlasů jen číslo na tabuli a zbytek další sezóna české reality show, kde se všichni hádají, ale účty platí občan. A hlavně: měřit. Ne dojmy, ale čísla – čekací doby u doktorů, délku soudů, tempo výstavby, dluh, ceny energií. Bez toho budou všechny řeči jen další hluk.
