Článek
9. června 1970 šli horníci v Šardicích na odpolední směnu. Bylo teplo, obyčejné úterý. Nikdo netušil, že se domů už nevrátí. Během pár minut se důl Dukla proměnil v past.
Do pracovního prostoru se nahrnula voda ze starých zavřených chodeb. Byly to staré štoly, které tam zůstaly po dřívější těžbě. Měly být zajištěné. Ale nebyly. Nikdo nevěděl, že je v nich tolik vody. A když to zjistili, bylo už pozdě.
34 mužů zůstalo pod zemí. Nikdo z nich nepřežil.
Byla to jedna z největších důlních tragédií u nás. Ale když se to stalo, režim o tom mluvil co nejmíň. A dnes si na to skoro nikdo nevzpomene. Jen pár řádků a památník.
Co se v Šardicích stalo
V úterý nastoupili horníci na odpolední směnu v dole Dukla u Šardic. Všechno probíhalo normálně. Nikdo netušil, že v hloubce asi 550 metrů pod zemí se v té chvíli hromadí obrovský problém.
V jedné části dolu narazili při ražbě chodby na místo, kde se stýkaly staré dávno opuštěné štoly z jiných dolů. Tyhle prostory byly mimo provoz, uzavřené a plné vody. Měly být od zbytku oddělené, ale přepážky a izolace nevydržely. A hlavně – nikdo přesně nevěděl, kolik té vody tam vlastně je.
Krátce po 17. hodině došlo k průvalu. Voda pod tlakem vtrhla do čerstvě ražené chodby, kde pracovalo 34 mužů. Neměli šanci. Během několika minut byla celá oblast zatopená. Nebylo kudy utéct.
Záchranné práce sice začaly okamžitě, ale voda postupovala rychle a situace byla nepřehledná. Horníci z jiných částí dolu se snažili pomáhat co šlo. Hledaly se možnosti, jak vodu odčerpat, jak se dostat k zavaleným. Ale čas hrál proti nim.
Nakonec bylo jasné, že všech 34 mužů zemřelo. Utonuli hluboko pod zemí, ve tmě, v prostoru, odkud nebylo úniku.
Systém, kde lidský život byl vedlejší ztráta
Tahle tragédie nebyla o náhodě. Ani o přírodní katastrofě. Byla o systému, kde se jelo na výkon. Hlavně těžit, plnit plán, dodat tuny materiálu. O bezpečnosti se mluvilo, ale když šlo do tuhého, byla až na druhém místě. A často ani tam vlastně ne.
Staré štoly, které byly plné vody, měly být dávno zajištěné. Měly být pečlivě zmapované. Ale nikdo přesně nevěděl, kde končí a v jakém jsou stavu. Dokumentace byla zastaralá nebo chyběla úplně. A spoléhalo se na to, že když to tam drží dvacet let, tak to asi ještě chvíli vydrží.
Horníci šli pod zem věřit tomu, co bylo nakreslené na papíře.
A ten papír se ukázal být cennější než oni sami.
Když se to stalo, nikdo nespustil poplach kvůli selhání systému. Vše se označilo za „nešťastnou událost“. Žádná velká veřejná diskuze, žádné hledání viníků. Jen ticho. A rychlý pohřeb.
Pohřeb bez otázek
Za pár dní se konal pohřeb. Státní, organizovaný, s projevy, věnci a rudými prapory. Přijeli představitelé kraje i zástupci z vedení dolů. Mluvilo se o hrdinech práce, o nečekané tragédii, o tom, jak dělnická třída drží pohromadě. Slova, která zněla slušně. Ale neříkala nic.
Nikdo z těch nahoře nemluvil o tom, proč se to stalo. Nikdo se neptal, kdo zaspal. Kdo měl ty staré štoly zkontrolovat. Kdo podepsal plán, který poslal horníky do neprozkoumaného prostoru. Byla to tragédie. Ale taková, kterou se hodilo rychle uzavřít a moc nerozmazávat.
Rodinám zemřelých horníků přišla pomoc. Peníze, formální podpora. Ale to, co chybělo, byl zájem. Upřímný zájem pochopit, co se vlastně stalo – a hlavně proč. Všechno skončilo několika frázemi o oběti pro společnost.
V archivu zůstaly protokoly, ale v hlavách lidí hlavně pocit, že ti chlapi tam šli zbytečně.
Co všechno se dá zapomenout
V Šardicích dnes stojí památník. Je upravený, čistý, důstojný. Jména všech čtyřiatřiceti horníků jsou tam vyrytá do kamene. Lidé okolo už je často neznají, ale pořád se najde někdo, kdo tam položí květinu. Víc toho nezbylo.
O tragédii se nemluvilo tehdy a nemluví se o ní ani dnes. Ve školách se neučí. V médiích se neobjevuje. Věty o tom, co se stalo a co se dalo udělat jinak, už nikdo neříká. Možná proto, že jsme si zvykli, že některé věci je lepší nechat spát. Ne proto, že by nebyly důležité – ale protože jsou nepohodlné.
Ale každá zapomenutá chyba se může zopakovat. A každý příběh, který zmizí, připraví dalšího člověka o kontext.
Nehody se stávají.
Ale způsoby, jak na ně reagovat, jsou naše volba.
