Černá vlajka padá: Jak Britové vzali Nassau zpátky

Po válce o španělské dědictví se tisíce bývalých korzárů a zchudlých námořníků začaly slézat do Nassau na Bahamách, aby pod Černou vlajkou vyplouvaly jako piráti. Do roku 1715 měla samozvaná „Pirátská republika“ na ostrově New Providence slušně velkou populaci zlodějů, hrdlořezů a všemožných vyděděnců, kteří se každý po svém snažili zbohatnout přepadáním obchodních flotil Velké Británie, Francie a Španělska. Západní Indie se stala nebezpečným místem, zamořeným piráty operujícími z Nassau.

Jenže jejich vláda strachu neměla trvat dlouho. V roce 1718 Britové připravili plán, jak Nassau získat zpět a obnovit pořádek v Západní Indii. Tady se ponoříme do posledních let období po válce o španělské dědictví, do toho, jak Woodes Rogers ukončil Pirátskou republiku v Nassau, a taky do poslední bitvy Černovouse.

První významnou ránu pirátům období po válce o španělské dědictví zasadila smrt jednoho z jejich nejúspěšnějších kapitánů, Samuela „Black Sama“ Bellamyho. O půlnoci 26. dubna 1717 se Bellamyho loď Whydah Galley dostala do prudkého severovýchodního orkánu (nor’easter) u pobřeží Cape Cod. Muži se v nárazech vln snažili plnit Bellamyho rozkazy, a přesto dokázali otočit příď proti větru a spustit kotvu. Jenže když kotvy začaly klouzat po dně, bylo jasné, že Whydah je odsouzená.

Bellamy nařídil kotvy přeseknout a kormidelníkovi přikázal stočit loď blíž ke břehu, aby se posádka mohla zachránit. Chvíli to vypadalo, že loď skutečně dosáhne nedaleké pláže, ale pak posádka s hrůzou sledovala, jak se Whydah sunula zádí dolů přes třicetistopé vlny, tedy asi 9 metrů. Whydah narazila plnou silou na mělčinu u paty útesů. Muže to trhalo z lanoví do zpěněné vody, zatímco děla se utrhla z úvazů a drtila každého, kdo jim stál v cestě.

Rozbouřená bouře srazila hlavní stěžeň, vlny se převalily přes palubu a valily se i do spodních palub. Za úsvitu se trup Whydah Galley konečně rozlomil. Bouře zuřila dál celé dopoledne a vyplavovala zohavená těla na břeh. Samuel Bellamy a 160 jeho mužů v té bouři zahynuli.

Největší ránu pirátům z Nassau přinesl prosinec 1717, kdy na New Providence dorazila zpráva, že král Jiří I. vydal v září proklamaci. Vyhlásil, že každý pirát, který se do roka vzdá Britům, dostane plnou milost za všechny zločiny spáchané před 5. lednem 1718. Tyhle milosti vymyslel Woodes Rogers, anglický mořský kapitán, který ve válce o španělské dědictví sloužil jako korzár a teď byl jmenován novým guvernérem Baham.

Zpráva o královské milosti rozštípla piráty v Nassau na dvě frakce. Mnoho umírněných pirátů, většinou bývalých korzárů jako Henry Jennings a Benjamin Hornigold, milost vítalo jako šanci vrátit se k „legální“ pověsti a investovat kořist do obchodování. Druhá frakce, vedená Charlesem Vanem, byla plná zatrpklých a naštvaných chlapů, kteří se neviděli jako podnikatelé, ale jako zloději a psanci bojující proti společnosti ovládané bohatými elitami, které myslí jen na sebe. Ti milost odmítli bez debaty.

Do té doby Vane spíš stál mimo mocenské centrum Nassau. Teď ale vedl rozzuřený dav pirátů k Fort Nassau, strhl vlajku Union Jack, kterou vyvěsili Jenningsovi lidé, a místo ní vytáhl Černou vlajku. Situace zůstala napjatá celý leden 1718 a piráti se sešli na všeobecné radě, aby si to vyříkali. Vane a jeho stoupenci tvrdili, že se mají na ostrově opevnit a donutit krále Jiřího jednat. Jennings a Hornigold naopak prosazovali, že mají milost přijmout a bez odporu se vzdát, až dorazí nový královský guvernér. Hádky se vyhrotily a rada se rozešla bez dohody. A tím se spustil odchod. Spousta pirátů začala balit a mizet z Nassau.

Večer 24. července 1718 spustila v přístavu Nassau kotvu loď Woodese Rogerse, doprovázená malou flotilou válečných lodí a transportů pod velením komodora Petera Chamberlaina na palubě 36dělové fregaty HMS Milford. Charles Vane a jeho posádka už tou dobou plánovali z Nassau odjet. Jenže výjezd z přístavu teď hlídaly dvě válečné lodě z Rogersovy flotily, 20dělová fregata HMS Rose a 10dělový válečný šalup Shark. Vane nemohl proklouznout ven, a tak zvolil drzou taktiku.

Ve 2:00 ráno Vaneova loď zvedla kotvu a zamířila přímo na flotilu. Všechna děla byla vyložená. Jeden pirát zůstal u kormidla, aby navedl loď přímo na Rose a Shark, zatímco ostatní zapálili takeláž i palubu napuštěnou smolou. Piráti loď opustili, zatímco se jako hořící beran řítila k britským plavidlům. Britské posádky v panice řezaly kotvy a vyrážely na volné moře. Válečné lodě se na poslední chvíli rozjely a utekly plamenům.

Vane to sledoval z paluby svého rychlého šalupu Katherine. I když ho štvalo, že ohňová loď nezasáhla cíle, koupila mu čas na poslední přípravy k prorážce blokády. V 7:00 ráno, právě když se celá Rogersova flotila objevila u vstupu do přístavu, Vane zvedl kotvu a vyplul. Katherine prosvištěla úzkým východním vjezdem, pronásledovaná válečným šalupe Buck. Pronásledovatelé se přibližovali, ale Katherine nakonec obeplula východní konec New Providence, posádka rozvinula všechny plachty do větru a když Vaneovi muži pálili na Buck, Britové byli nakonec nuceni hon ukončit. Charles Vane utekl a zůstal na svobodě, ale Woodes Rogers měl Nassau.

26. července Rogers vystoupil na břeh a pro-milostní piráti ho nadšeně přivítali. Benjamin Hornigold vedl Rogerse rozpadajícím se Fort Nassau, kde nový guvernér oslovil shromážděný dav asi 300 lidí a nahlas přečetl královské pověření, které ho jmenovalo guvernérem Baham. V dalších dnech Rogers upevňoval kontrolu nad New Providence a jeho 100členná nezávislá rota britských vojáků převzala Fort Nassau. V provizorní kanceláři se radil s významnými obyvateli a sestavil 12člennou správní radu.

Rogers věděl, že Vane je stále na svobodě a že Španělsko pořád představuje hrozbu. Fort Nassau se musela opravit a znovu zprovoznit, jenže práce se vlekla kvůli nedostatku lidí. Mezi obyvateli Nassau se rozšířila neurčená nemoc, která tvrdě zasáhla vojáky, námořníky i kolonisty, které Rogers přivezl na ostrov. Staří obyvatelé ostrova si na podobné nemoci vypěstovali určitou odolnost, ale nově příchozí byli na tropické klima nezvyklí a snadno podléhali. Sám Rogers onemocněl a v polovině srpna už nebyl schopen chodit na jednání. Nemoc navíc pobila velkou část dobytka na New Providence a vyčerpala zásoby jídla.

A aby toho nebylo málo, dlouhodobí obyvatelé Nassau se bránili Rogersovým snahám poslat je do práce. Zhruba v té době komodor Chamberlain oznámil, že jeho tři válečné lodě odplouvají. Znovu hrozila válka se Španělskem a lodě byly potřeba jinde. Rogers naléhal, aby zůstaly, protože ostrov byl kvůli špatnému stavu opevnění pořád zranitelný. Chamberlain ale prohlásil, že jeho lodě „nemají rozkazy“ zůstávat. Rogers nad ním neměl pravomoc, takže mu nezbylo než prosit. Chamberlain nakonec souhlasil, že ponechá 20dělovou Rose ještě tři týdny, aby Rogers stihl práce na opevnění, a pak odplují i oni. V 9:30 ráno 16. srpna odpluly Milford a Shark z Nassau do New Yorku.

Po jejich odjezdu šlo všechno ještě víc z kopce. Dva týdny ostrov bičovaly silné bouřky, zatímco Rogersovi důstojníci se snažili přimět líné ex-piráty opravovat pevnost. Další špatná zpráva přišla, když se ukázalo, že španělské lodě guardas costas krouží kolem New Providence, sbírají informace o ostrově a Nassau pro chystanou invazi, protože Británie znovu vstoupila do konfliktu se Španělskem ve válce čtyřčlenné aliance. A tak guvernér Rogers vedle reorganizace New Providence na fungující britskou kolonii musel ostrov i bránit proti Španělům.

Zatímco Woodes Rogers dával v Nassau dohromady pořádek, na svobodě byl pořád jiný slavný kapitán, Černovous. Když se dozvěděl o královské proklamaci, došlo mu, že pirátská éra se chýlí ke konci. Respektoval Vaneovo odhodlání jít až na krev, ale sám neměl chuť umřít „ve slávě“. Chtěl z pirátského života zmizet, držet se při zemi a časem se někde usadit s bohatstvím.

Jenže než se uklidí, chtěl si ještě jednou pořádně nahrabat. Možná i na popud „džentlmenského piráta“ Stedea Bonneta se rozhodl zablokovat Charleston v Jižní Karolíně. 22. května 1718 dorazila Černovousova flotila k charlestonské mělčině asi devět mil, tedy zhruba 14,5 kilometru, jižně od kolonie. Zajali pilotní loď dřív, než stihla zvednout poplach, a pak číhali na příjezdech na nic netušící lodě. Během pár dní ukořistili a vyplenili nejméně pět lodí. Jedna z nich vezla významné cestující do Londýna, mezi nimi i několik vážených občanů Charlestonu.

Černovous se rozhodl držet tyhle lidi jako rukojmí a požadovat výkupné, truhlu zdravotnických zásob s léky, které mohly léčit propuknutí syfilidy mezi jeho posádkou. Guvernér Robert Johnson okamžitě souhlasil. Truhla léků dorazila k Černovousovi spolu se zprávou, ve které mu Johnson nabídl milost, pokud složí zbraně. Černovous nabídku odmítl, ale výkupné dodržel. Propustil rukojmí i jejich lodě, byť vyloupené.

Poté Černovousovy lodě odpluly z Charlestonu a o šest dní později vjely do Topsail Inlet v polovině pobřeží Severní Karolíny. Při plavbě přes nezmapované mělčiny najela Queen Anne’s Revenge na písečný práh. Loď se začala naklánět na levobok a nabírat vodu. Pokusy loď stáhnout z mělčiny selhaly a bylo jasné, že je ztracená. Piráti se přesunuli na Bonnetovu bývalou loď Revenge a dopluli k Beaufortu.

K překvapení všech Černovous oznámil, že vrátí velení Bonnetovi. „Džentlmenský pirát“ se vydal na břeh k Beaufortu vyřídit si milost, slíbil, že se pro zbytek mužů brzy vrátí. Jenže sotva Bonnet odjel, Černovousova posádka zajala Bonnetovy muže a 16 z nich vysadila na písčitém neobydleném ostrově u pobřeží. Dalších asi 200 pirátů nechali v Beaufortu, zatímco Černovous se svými lidmi vzal jeden ukořistěný španělský šalup a zmizel.

Černovous pak zamířil do Bath, hlavního města kolonie Severní Karolíny, kde se vzdal guvernérovi Charlesi Edenovi a podplatil ho, aby mu milost přiklepl. Přes léto trávil čas mezi Bathem a svou oblíbenou zátokou Ocracoke Inlet na Outer Banks. Dokonce se tam po Vaneově útěku z Nassau v červenci setkal i s ním. S Edenem v kapse Černovous prakticky proměnil Severní Karolínu ve vlastní pirátský revír.

Mezitím Stede Bonnet a jeho posádka padli 27. září do zajetí u ústí řeky Cape Fear. Všichni kromě čtyř byli v Charlestonu odsouzeni za pirátství a oběšeni, a tak neslavně skončila kariéra „džentlmenského piráta“.

Konečný lov na Černovouse zahájil guvernér Virginie Alexander Spottswood. Spottswood měl Černovousovy aktivity v hledáčku měsíce. Na začátku října 1718 se sešel s kapitány Královského námořnictva Ellisem Brandem a Georgem Gordonem a požádal je o pomoc s dopadením nechvalně proslulého piráta. Plán počítal se dvěma útoky. Brand měl vést oddíl mariňáků po souši do Bathu, zatímco druhá skupina měla zablokovat Ocracoke. Spottswood pro výpravu na vlastní náklady poskytl dva šalupy. Velením pověřil Gordonova prvního důstojníka, poručíka Roberta Maynarda.

Spottswoodův plán byl naprosto nezákonný, protože žádný koloniální ani vojenský úředník neměl právo vtrhnout do jiné britské kolonie. Přesto výprava vyplula z Hamptonu 17. listopadu. Maynard velel na větším šalupu Jane. Druhý šalup Ranger vedl midshipman Edmund Hyde z HMS Lyme. V 15:00 lodě vypluly z Hampton Roads do Chesapeake. Jen pár hodin po Maynardově vyplutí vyrazil kapitán Brand s malým oddílem námořníků z vesnice Hampton, projeli virginským venkovem a zamířili do Severní Karolíny. O šest dní později, 23. listopadu kolem 22:00, dorazili Brandovi muži na okraj Bathu. Průzkumníci nahlásili, že Černovous ve městě není, a tak Brand zamířil rovnou na plantážní dům guvernéra Edena, kde oznámil svůj záměr Černovouse dopadnout a zajmout.

Jinde se ale už mezitím odehrály události, které lov uzavřely. 21. listopadu v 16:00, dva dny před Brandovým příchodem do Bathu, dorazily Maynardovy dvě lodě k ostrovu Ocracoke a zahlédly za ostrovem dva šalupy. Jeden byl vyzbrojen devíti děly a odpovídal popisu Černovousovy lodě Adventure. Slunce už zapadalo, a tak Maynard odmítl noční útok a připravil se na boj až na další den, zatímco Černovousova posádka na břehu pařila, pila a posedávala u ohňů.

22. listopadu v 9:00 Maynard zamířil přímo k Adventure s cílem nalodit se na ni ještě dřív, než bude plně obsazená. Ranger s Hydem najel na písčinu, když se přibližovali. Maynard přesto pokračoval s větší Jane, a i ona najela na mělčinu. Šance na překvapení byla pryč.

Když Černovousovi muži pochopili, že jsou napadeni, vběhli na Adventure a urychleně vypluli. Hyde nakonec Rangera uvolnil a vyrazil proti Černovousovi, ale jakmile se dostal na krátkou vzdálenost, Černovousova děla vypálila salvu. Ranger dostal zásah přes přední palubu, Hyde i jeho zástupce byli zabiti. Na palubě leželi ranění, krev, chaos. Někteří námořníci pálili z mušket na Adventure, jak kolem nich proplouvala.

Jedna šťastná kulka přerušila lano držící přední plachty Adventure a loď začala ztrácet rychlost. Právě tehdy se Jane podařilo odlepit a Maynardovi muži začali veslovat směrem k Adventure, aby se mohli nalodit. Když se přiblížili na asi 50 metrů, Černovousovi dělostřelci vypálili další salvu, tentokrát s hroznovým střelivem, které na Jane zabilo nebo zranilo 21 členů posádky.

Černovous si myslel, že je hotovo a že vyhrál. Přitáhl Adventure bokem k šalupu, aby ho dobyl. Netušil ale, že Maynard nařídil nezraněným mužům schovat se v podpalubí Jane a čekat na signál.

Černovous byl první, kdo přelezl na nepřátelskou loď. Na signál Maynard vyrazil z podpalubí s taseným mečem a s ním asi tucet dalších námořníků. Černovous a Maynard stanuli proti sobě v souboji. Maynard bodl a jeho čepel narazila do Černovousovy kazety na náboje tak, že se ohnula až po jílec. Černovous mu na oplátku rozbil záštitu meče a jedním rychlým seknutím mu rozřezal prsty. Maynard odskočil a vystřelil z pistole, čímž protivníka zranil.

Mezitím na Jane naskakovali další Černovousovi muži a na palubě vypukla brutální řež. Kormidelník Jane, Abraham Demelt, pomohl Maynardovi a sekl Černovouse do obličeje. Piráti byli v menšině a brzy padali mrtví na krvavou palubu. Několik námořníků pálilo po Černovousovi z pistolí, ale on pořád sekal a bojoval dál, i když mu krev stékala po těle i tváři. Další zásahy mu trhaly tělo, až ho námořníci obklíčili s tasenými meči. Podle jednoho svědectví mu nakonec jeden skotský horal z Maynardovy posádky zasadil těžký úder, který mu oddělil hlavu.

V té chvíli měl už pět střelných ran a dvacet hlubokých sečných zranění po celém těle. Celé to skončilo za šest minut a všichni Černovousovi piráti byli pobiti. Černovous, nejděsivější pirát své doby a postrach moří víc než rok, byl mrtvý. Jeho hlava byla zavěšena na přídi Adventure a po Maynardově návratu do Virginie ji napíchli na kůl u vstupu do Hampton Roads, aby ji všichni viděli.

Smrt Černovouse zasadila Zlatému věku pirátství smrtící ránu. Na Bahamách Woodes Rogers dál neúnavně obnovoval v Nassau civilní pořádek a vedl obranu kolonie proti španělskému útoku v roce 1720. Jenže Rogersovi doma v Anglii chyběla podpora. Když se v březnu 1721 vrátil do Londýna, zjistil, že byl jmenován nový guvernér, a jeho samotného poslali do vězení pro dlužníky.

Přesto se Rogersova nevděčná práce vyplatila. Do roku 1722 se na ostrov vrátil pořádek. Po dopadení a popravě Charlese Vanea v roce 1721 a po Jacku Rackhamovi o rok později byla většina nechvalně proslulých pirátů, kteří trápili Západní Indii, pryč. Někteří piráti sice v Karibiku pořád operovali, ale do roku 1726 už nebyli takovou hrozbou jako o dekádu dřív. Piráti období po válce o španělské dědictví si navzdory své kriminální pověsti získali obrovskou pozornost veřejnosti. Po vydání knihy A General History of the Pyrates v roce 1724 dostali piráti z Nassau a Západní Indie legendární, skoro až mytický status v populární kultuře. A o staletí později piráti Karibiku lidi pořád baví a pořád jsou pevnou součástí popkultury.

Zdroje: We’re still finding treasure from this ‚golden age‘ pirate shipwreck | National Geographic

Woodes Rogers | Pirate Hunter, Bahamas Governor & Privateer | Britannica

Blackbeard | Biography & Facts | Britannica

Whydah Gally - Wikipedia