Článek
Dvakrát v jeden den. Ve 02:33 a znovu v 11:40. Druhý otřes už neodpustil: v Assisi praskla klenba a šla k zemi. 26. 9. 1997 udeřila země dvakrát – přibližně Mw 5,7 a Mw 6,0. Z poutního místa se stalo staveniště se sirénami a páskami kolem fresek. Co z toho dne zůstalo nejdůležitější: proč klenba spadla a co nás zachránilo před vyššími ztrátami?
Sekvence Colfiorito
Colfiorito je náhorní plošina a vesnice nad Folignem v Umbrii. Podle ní se jmenuje celá zemětřesná sekvence, která zasáhla střední Itálii na podzim 1997 a pokračovala i v dalších měsících. Nešlo o jednu ránu, ale o více hlavních otřesů a tisíce dotřesů rozprostřených v čase.
V Apeninách probíhá pásmo podélných zlomů – představ si praskliny v horninách, které se občas „utrhnou“ a posunou. V roce 1997 se postupně aktivovalo několik sousedních úseků. Proto škody nepřišly najednou, ale ve vlnách, jak se energie uvolňovala v různých místech stejného pásma.
Co způsobilo největší ztráty? Staré kamenné domy bez vazeb: stěny nebyly svázané se stropy a krovy, chyběly věnce a táhla. Pak stačí, aby se dům „rozešel“ v rozích, a vypadnou celé štíty. Modernější železobetonové rámy se naopak chovaly lépe – praskliny ano, ale kolapsů bylo méně. Tohle byl typický obraz vesnic v Umbrii a Markách během sekvence Colfiorito.
Bazilika svatého Františka v Assisi
Pád klenby v bazilice sv. Františka
Kontrola škod po ranním otřesu trvala jen pár hodin. Během druhého zemětřesení se v horní bazilice zlomila klenba a spadla přímo na lidi, kteří uvnitř dokumentovali praskliny. V troskách zemřeli čtyři lidé – dva františkáni a dva odborníci památkové správy. Záběry kolapsu existují; krátká videa obletěla svět a dodnes se používají ve zprávách o události.
Co přesně padlo? Část klenby v horní (gotické) bazilice, včetně fragmentů fresek, které restaurátoři později sbírali z desítek tisíc úlomků. Chrám byl na delší dobu uzavřen a opravy probíhaly podle mimořádného plánu záchrany památky.
Proč to padalo?
Většina škod při sekvenci Colfiorito zasáhla zděné domy – staré kamenné zdi bez pevných vazeb do stropů a krovů. Když takovou stavbu dvakrát „škubne“ během pár hodin, rohy se rozevřou, zdi vybočí a vypadávají celé štíty. Železobetonové (RC) rámy si vedly lépe: praskliny ano, ale méně úplných kolapsů. Tak to shrnují terénní zprávy inženýrů po září 1997.
U církevních a památkových staveb se k tomu přidaly starší zásahy. Někde se v minulosti vyměnily lehké dřevěné stropy za těžší betonové nebo se dodělaly dílčí „zesilující“ prvky, které ale nezajistily celkové svázání stavby. Takové změny mohou zhoršit chování při zemětřesení: hmota nahoře tlačí, chybí tahové prvky (táhla, věnce) a klenby či zdi ztrácí oporu. Na příkladech z Umbrii a Marke to popisují jak povýzkumné přehledy, tak pozdější technické studie. Klíčové je svázat zdivo se stropy a krovy a kontrolovat hmotnost střech.
Důležité je i to, že nešlo o jediné „epicentrum“, ale o pásmo zlomů v Apeninách, které se aktivovalo postupně. Sekvence měla více hlavních otřesů (M 5–6) a dlouhou dohru, takže i oslabené domy dostávaly další rány. Právě v takových situacích se projeví rozdíl mezi dobře provázanou a „volně poskládanou“ stavbou.
Poškozená klenba po otřesech, viditelný průlom a uvolněná žebra.
Bilance: životy, zranění, ztráty
Celkem 11 mrtvých a přes 100 zraněných. Na rozsah škod je to číslo překvapivě nízké, a má jednoduchý důvod: po prvním ranním otřesu lidé opustili domy a úřady varovaly před dalšími otřesy. Když dopoledne přišla druhá rána, ulice byly plné lidí a proto byla řada domů prázdná.
V souhrnech tragédie se uvádí, že většina zranění souvisela s pády částí zdí a štítů ve starší zástavbě, nikoli s úplnými kolapsy domů. Ekonomické škody šly do miliard (odhady v řádu miliard dolarů/euro), především kvůli poškozeným obydlím a památkám. Podstatné je, že čas mezi dvěma hlavními otřesy dal lidem šanci odejít a záchranářům rozjet první opatření – a to zachránilo desítky, možná stovky, životů.
Záchrana fresek a obnova
Nejprve bylo nutné zastavit rozpad. Bazilika se na dlouhé měsíce úplně uzavřela a dovnitř směli jen statikové, restaurátoři a hasiči. Klenba byla zajištěná lešením, zbylé praskliny se sledovaly a prostor se odlehčoval po částech.
Pak přišla nejpomalejší práce: sbírání a třídění úlomků fresek. Každý kousek se očistil, očísloval a uložil do kartonu; z úlomků se skládaly zkušební „puzzle“ podle starých fotografií. To, co šlo vrátit, se vracelo. Co chybělo, zůstalo čistě doplněné, aby bylo jasné, kde je originál a kde novější zásah.
Konstrukce dostala skryté výztuhy a nové vazby, aby se stěny a klenby chovaly jako jeden celek. Zdi se injektovaly vápennými směsmi, praskliny se sešily nerezovými táhly a krovy se zpevnily tak, aby netlačily na klenby. Cíl byl jednoduchý: vrátit pevnost, ale používat reverzibilní zásahy, které lze v budoucnu zkontrolovat a případně odstranit.
Znovuotevření přišlo zhruba po dvou letech. Interiér byl vyčištěný, staticky zajištěný a nejcennější malby v horní bazilice stabilizované. Některé motivy zůstaly jen v fragmentech – i to je součást příběhu: ukázat ztrátu, ne ji přemalovat.
Navazující roky patřily detailům: mikro opravy, klimatický režim, monitoring a postupné zveřejňování výsledků restaurátorských prací. Bazilika se tak vrátila k životu jako památka i jako laboratoř — s jasnou lekcí, že dobrá statika, lehčí stropy a pevné vazby jsou pro staré zdivo stejně důležité jako krása maleb.
Lekce pro dnešek
Jednoduché pořadí: svázat zdivo se stropy a krovem, nastavit místní pravidla a trvat na důsledné kontrole provedení. Kde chybí věnce a táhla, roste riziko; dodatečné vyvázání prokazatelně snižuje kolapsy. U památek držet lehčí stropy, skryté výztuhy a reverzibilní zásahy – posílit stavbu, ne změnit její tvář.
A teď otázka pro vás: Rekonstrukce k původnímu vzhledu, nebo viditelná stopa události?
Zaujal tě článek? Začni mě sledovat, ať ti neuniknou další zajímavé historické události.
