Článek
Prvními „pozemšťany“ ve vesmíru nebyli psi ani opice, ale octomilky. Američané je vynesli na ukořistěné raketě V-2 z White Sands a 20. února 1947 se kapsle s živými muškami bezpečně vrátila – experiment měl ověřit, jak na živé organismy působí kosmické záření. Tohle datum je dnes brané jako první vědomé vyslání živočichů za hranici vesmíru; let dosáhl přibližně hranice, kterou NASA uznává kolem 100 km (tzv. Kármánova hranice).

V-2 na White Sands (1946)
Od té chvíle se ukázalo, proč zvířata do kosmu posílat: jsou to „rychlé sondy“ do prostředí, které nemůžeme hned zkoušet na lidech. Umožňují bezpečně a relativně levně testovat radiační zátěž, mikrogravitaci a jejich dlouhodobé účinky na orgány a chování – od kostí a svalů přes imunitu a mozek až po reprodukci a mikrobiom. ISS na to navázala cílenými misemi s hlodavci; NASA vyvinula plně funkční „Rodent Research“ platformu, která umožňuje držet myši týdny v beztíži a odebírat vzorky přímo na stanici (bez zkreslení po návrato). U RR-1 žily myši na ISS 21–37 dní, s kompletním protokolem pro následnou analýzu tkání.
Co tím věda získává? Mikrogravitace je zrychlený model stárnutí kostí a svalů. Přehledové studie a metaanalýzy ukazují, že u zvířat i lidí vede pobyt v mikrogravitaci k útlumu novotvorby kostí a měřitelnému poklesu pevnosti; u lidí je úbytek kostní hmoty jednou z největších překážek dlouhých misí. Zvířecí modely tady nejsou samoúčelné: pomáhají ověřovat protiopatření, která můžeme přenést jak na astronauty, tak na pacienty na Zemi (osteoporóza, sarkopenie).
Typický příklad „z laboratoře do praxe“: mise RR-19 „Mighty Mice“ otestovala, že cílení na signalizaci myostatinu/activinu A chrání svaly a kosti v beztíži. Geneticky modifikované „mocné myši“ si na ISS udržely, nebo dokonce zvýšily svalovou hmotu; farmakologická inhibice stejných drah u běžných myší ztrátám výrazně bránila. To je přesně ten typ důkazu, který zvířecí modely umí dodat – a který je prakticky nedosažitelný u raných, rizikových testů na lidech.
Aby to celé dávalo smysl i eticky, běží kosmické bioexperimenty pod přísnými pravidly: NASA NPD/NPR 8910.1D výslovně říká, že použití zvířat se řídí principy respektu k životu, společenského přínosu a neškodění, s důrazem na minimalizaci bolesti a nezbytně malý počet jedinců. V evropském kontextu navíc platí zásada 3R (Replacement-Reduction-Refinement). Tím si otevřeme debatu, která k tématu patří: co všechno nám zvířecí lety daly – a kde je hranice, za kterou už jít nechceme.
První kočka ve vesmíru
Félicette nebyla žádná „PR kuriozita“, ale součást cíleného biologického programu, který ve Francii vedl CERMA (Centre d’Enseignement et de Recherches de Médecine Aéronautique). Čtrnáct koček vybraných pro klidnější povahu prošlo dvouměsíčním výcvikem: hlukové a přetížení na centrifuze, nácvik pobytu v kapsli a – klíčové pro cíl mise – chirurgická implantace elektrod do různých oblastí mozku pro záznam neurofyziologických reakcí během startu, beztíže a návratu. Zvířata byla záměrně bezejmenná; „C 341“ získala jméno až po letu, kdy média začala říkat „Félix“ a CERMA to opravilo na ženské „Félicette“. Vědecký cíl: reálná neurologická data savce v letu – včetně řízené stimulace a sledování kardiodechu.
18. října 1963 v 8:09 odstartovala z alžírského Hammaguiru na Véronique AGI (č. 47). Motor hořel ~42 s, kočka zažila ~9,5 g, špička dráhy dosáhla ~152–154 km, a tedy ~5 minut beztíže; před otevřením padáku zaznamenaly přístroje další krátké špičky z přetížení. Kapsle byla vyzvednuta 13 minut po zážehu, data (mimo část retikulárních měření a turbulentní návrat) se vrátila v dobré kvalitě. Félicette let přežila – jako první a dodnes jediná kočka ve vesmíru.
Co přesně vědci sledovali? Kombinaci EEG signálů z více mozkových oblastí, srdeční a dechovou aktivitu, a odpovědi na podněty (elektrická stimulace během letu). Podle povýpravových zpráv a souhrnů se tep při vzletu prudce zrychlil, v beztíži se stabilizovalo dýchání a při tvrdším návratu šel kardiorytmus znovu nahoru (část dat z reentry je rušená vibracemi). Dva měsíce po misi byla Félicette eutanazována a následovala pitva mozku – standardní postup tehdejší neurofyziologie, jakkoli dnes eticky kontroverzní.
Francouzská „kočičí“ kapitola navázala na dřívější krysy (slavný potkan Hector, 22. února 1961, let na Véronique k ~90 milím/≈145 km, s úspěšným návratem) a předcházela pozdějším opičím biologickým letům Martine a Pierrette v roce 1967. Druhý kočičí pokus 24. října 1963 skončil tragicky po technické závadě – kapsle byla nalezena poškozená a zvíře mrtvé. Technická a personální kontinuita programu běžela přes vývoj verzí rakety Véronique (AGI/61/61M), první úspěšnou francouzskou kapalnou výzkumnou „sondu“ západní Evropy.
Dlouho byla Félicette opomíjená vedle sovětských psů a amerických primátů. V roce 2019 jí však vznikla bronzová socha v International Space University (Štrasburk) – jako připomínka, že právě ona dodala unikátní neurologická data savce v beztíži. Pro historiky a popularizátory je dnes Félicette symbolem „jiné“ cesty evropské bioastronautiky – kratší suborbit, ale precizní neurofyziologický experiment.
Pionýři: hmyz a první biosondy (40. léta)
Úplně první „biologický náklad“ tvořily octomilky na ukořistěné V-2: smysl byl přímý test kosmického záření bez rizika pro člověka. Krátké balistické lety a rychlý návrat ukázaly, že jednoduché organismy přežijí i nad hranicí Kármánovy hranice. První bezpečný návrat s živými muškami proběhl 20. února 1947.
Psi a „životaschopnost orbitu“ (SSSR, 1957–1960)
Sovětský program používal psy kvůli odolnosti a výcviku v malých kapslích. Laika (Sputnik 2, 3. 11. 1957) byla první tvor na oběžné dráze, ale misi nepřežila; užitečnost spočívala v datech o tepelném režimu a životní podpoře v reálném orbitálním prostředí. První bezpečný návrat z orbity přišel o tři roky později: Belka a Strelka (Sputnik 5, 19.–20. 8. 1960) se vrátily živé po 16 obězích spolu s dalšími organismy - klíčový krok ke Gagarinovi.
Primáti a neurofyziologie výkonu (USA, 1961)
Americké lety s šimpanzi testovaly, zda člověk zvládne úkoly a rozhodování i při přetížení a beztíži. Ham (MR-2, 31. 1. 1961) prokázal, že reakční časy a chování zůstávají funkční i v letu; Enos (MA-5, 29. 11. 1961) pak jako první šimpanz oběhl Zemi. To byly přímé „generálky“ pro Sheparda a Glenna.

Šimpanz Ham v biokřesle (MR-2, 1961)
„U Měsíce“: želvy a spol. (Zond-5, 1968)
Sovětský Zond-5 byl první mise, která obletěla Měsíc a přivezla biologický náklad zpět. Nesl dvě stepní želvy, vejce octomilek a rostliny; tortugy přežily přistání v Indickém oceánu a po návratu se hodnotily fyziologické změny. Šlo o první pozemské organismy ve skutečné blízkosti Měsíce. To zásadně prověřilo, že živý náklad lze dopravit po „měsíční“ dráze a bezpečně vrátit.
Senzory rovnováhy a smysly: žáby a pavouci (70. léta)
Experiment Orbiting Frog Otolith (OFO-A, NASA, 1970) nesl dvě skokaní žáby, aby vědci zkoumali vestibulární aparát ve stavu beztíže — základ pro chápání „kosmické mořské nemoci“ a poruch rovnováhy u lidí. O tři roky později Skylab 3 (1973) letěl školní experiment se dvěma křižáky (Arabella, Anita): pavouci se po počátečním chaosu naučili tkát v mikrogravitaci „přijatelně pravidelné“ sítě, což pěkně ilustruje plastické učení i u bezobratlých.

Pavouk Arabella na Skylabu (1973)
Ryby: vývoj, kost a „plovoucí“ mozek (ISS éra)
Na ISS se dlouhodobě využívají medaky a zebřičky jako obratloví modelové organismy pro vývoj, kostní metabolismus a neurologii. JAXA vyvinula Aquatic Habitat (AQH) pro více-měsíční chovy; studie ukázaly zvýšenou aktivitu osteoklastů a pokles kostní denzity v mikrogravitaci — přímá paralela s kostní ztrátou u astronautů. Díky rychlým generacím umí ryby zachytit i mezigenerační efekty.
Hlodavci: modely nemocí a protiopatření (ISS, 2014→)
Platforma Rodent Research posunula délku a kvalitu studií: RR-1 validovala hardware a chov myší až 37 dní v beztíži s detailním behaviorálním i fyziologickým sledováním; navazující mise přinesly data k svalové atrofii, zánětu, játrům, kostem i k testům protiopatření (cvičení, farmakologie, genetika). Cíl je dvojí: bezpečný dlouhodobý let člověka a přenos poznatků na pozemské choroby (osteoporóza, sarkopenie, metabolické poruchy).
Co z toho máme?
Mikrogravitační prostředí dělá ze zvířecích modelů zkratku k poznatkům, které bychom na lidech testovali jen těžko - a které se přímo překlápějí do medicíny na Zemi. U hlodavců ve vesmíru klesá mechanická pevnost kostí; metaanalýza 17 misí ukazuje průměrné snížení maximálního zatížení o ~15 %. To dobře zapadá do širšího obrazu: mikrogravitace potlačuje novotvorbu kosti a podporuje její odbourávání, tedy přesně to, co řešíme u osteoporózy a sarkopenie.
Nejde jen o kosti. Mikrogravitace spolehlivě vyvolává úbytek svalové hmoty a síly, což zvířecí modely umožňují cíleně brzdit a měřit. Praktický důkaz přinesl experiment Mighty Mice: genetické nebo farmakologické zacílení dráhy myostatinu/activinu A u myší na ISS výrazně ochránilo sval i kost během pobytu v beztíži - výsledky, které otevírají cestu k protiopatřením pro astronauty i pacienty s svalovou dystrofií či osteoporózou.
Zvířecí modely navíc odkrývají systémové účinky, které u člověka jen těžko izolujeme. Přehledy imunitních studií ukazují, že kombinace mikrogravitace, radiace a dalších stresorů rozlaďuje imunitní systém - od změn vrozené a adaptivní imunity až po „překlopení“ zánětlivých drah. Do stejné mozaiky zapadá i mikrobiom: novější práce spojují specifické změny metabolitů a střevního mikrobiomu s kostní ztrátou během kosmického letu, což je přímo využitelné při návrhu dietních a farmakologických protiopatření.
Aby bylo jasné, že to není jen „myší“ svět: obdobné jevy vidíme i u ryb na ISS, kde medaky v dlouhodobém chovu vykazují pokles minerální hustoty a zvýšenou aktivitu osteoklastů - tedy buněk, které kost odbourávají. Zvířecí modely tak dodávají multi-druhový, konzistentní obraz procesů, které urychleně probíhají v beztíži a které můžeme cíleně brzdit. To je jádro přínosu „zvířecí“ kosmonautiky: zkrátit cestu od mechanismu k protiopatření.
Etika a názory odborníků: kde je hranice?
Kosmický výzkum se z polohy „udělali jsme to, protože musíme“ přesunul k detailně sepsaným pravidlům. NASA má závazné policy a procedury pro péči a užití zvířat: rámcové „Principles for the Ethical Care and Use of Animals“ (respekt k životu, společenský přínos, neškodění) a závazné směrnice NPD/NPR 8910.1 (volba vhodného druhu, co nejmenší počet jedinců, minimalizace bolesti, povinné schvalování IACUC). Platí pro pozemní i letové experimenty a jsou povinné pro všechna střediska NASA.
Evropský rámec stojí na směrnici 2010/63/EU (nahrazování, omezování, zpřesňování – 3R; povolení, dozor, kvalifikace personálu, posuzování závažnosti, inspekce). Ta patří k nejpřísnějším standardům ochrany zvířat na světě a je závazná i pro kosmický biologický výzkum členských států. Cíl do budoucna je co nejvíce nahrazovat zvířecí pokusy validními alternativami.
Proto dnes slyšíš od expertů dvojí vzkaz: (1) bez zvířecích modelů zatím některé otázky nevyřešíme, ale (2) tam, kde to jde, máme přecházet na alternativy (organoidy, orgány-na-čipu, simulátory mikrogravitace a radiace, digitální dvojčata). Aktuální přehledy z roku 2025 pro oblast „life sciences in space“ shrnují konkrétní cesty, jak nahradit nebo omezit zvířata, a kde už dnes dávají nové metodiky srovnatelně kvalitní data.
Současně se objevují výzvy k nadnárodnímu sladění etiky. K dnes fragmentovaným pravidlům (USA/EU, agentura od agentury) se přidává snaha o „helsinskou“ deklaraci pro zvířecí výzkum – jednotné principy napříč obory a státy; starší kosmické diskuse navíc volaly po mezinárodním standardu přímo pro kosmické bioexperimenty. COSPAR už před lety vydal svůj Policy and Guidelines for the Care and Use of Animals in Space-Borne Research, ale část odborníků chce jít dál: vytvořit společný panel, který by sjednotil posuzování a sdílení dat o zátěži zvířat v mikrogravitaci a při radiaci.
A co říkají zastánci a kritici? Zastánci (např. přehled v npj Microgravity, 2025) připomínají, že zvířecí studie jsou levnější, umožňují širší experimentaci (vč. radiačních expozic) a řeší otázky, které zatím nejdou u lidí; zároveň ale upozorňují na malé vzorky a nutnost pečlivého designu habitu a protokolů. Kritické hlasy z bioetiky a popularizační sféry tlačí na přísnější protokoly a širší využívání alternativ, případně zpochybňují některé druhy či cíle (např. vysoká neurokognitivní kapacita primátů). Konsensus se tak dnes formuje kolem zásady: zvířata jen tehdy, když neexistuje validačně rovnocenná alternativa, a za přísně kontrolovaných podmínek.
Prakticky to znamená: přednost alternativám, jinak nejmenší nutný počet jedinců, nižší cítící druhy před vyššími, maximální welfare a transparentní zveřejňování protokolů i negativních výsledků. Tam, kde se bez zvířat neobejdeme (např. kombinace mikrogravitace × radiace a jejich dlouhodobé, systémové účinky), požadují etické komise jasnou vědeckou nezbytnost a robustní statistický plán. Tím se uzavírá etická smyčka dneška: udržet přínos pro astronauty i pacienty na Zemi, ale posouvat laťku 3R každou další misí výš.
Pokud vás mé články baví, nezapomeňte mě sledovat, protože vydávám každý den alespoň jeden článek. Budu rád za každý příspěvek do diskuze a největší radost mi samozřejmě udělá příspěvek pro podporu mé tvorby. Díky.