Článek
Povodně v Jizerských horách na konci 19. století ničily města i továrny. Katastrofální liják v červenci 1897 přinesl na Nové Louce 345,1 mm srážek za 24 hodin, což patří k rekordům ve střední Evropě a stal se klíčovým impulzem k výstavbě horských přehrad pro zadržení povodňových vln.
Na Bílé Desné proto vznikl plán dvojice nádrží se spojovací štolou: projekt připravil pražský inženýr Wilhelm Plenkner, obě hráze byly navrženy jako zemní sypané. Cíl byl jednoduchý – krotit velkou vodu v úzkých údolích a chránit obce níže po toku. Výstavba probíhala v letech 1912–1915, na podzim 1915 bylo dílo zkolaudováno.
Samotná Bílá Desná měla na svou dobu typické parametry horské sypané hráze: délka koruny 172,8 m, šířka koruny 5,5 m, výška 17,5 m a maximální objem nádrže přibližně 400 000 m³. To stačilo na tlumení rychlých přívalů i na základní akumulaci vody, zároveň však kladlo vysoké nároky na těsnění a kontrolu průsaků.
Místo dnes připomíná největší přehradní katastrofu v dějinách českých zemí a je evidováno v Památkovém katalogu NPÚ; město Desná ji ve své oficiální prezentaci uvádí jako největší tragédii svého druhu v Čechách.
Den katastrofy – 18. září 1916
Odpoledne 18. září zahlédl stálý strážný na tělese hráze první tenký pramínek. V 15:30 byl průsak potvrzen, správce nařídil otevřít spodní výpusti, ale dělníci je kvůli sílícímu tlaku nedokázali plně ovládnout a museli ustoupit. Varování se začalo šířit do obce.
Situace se zhoršovala každou minutou. V 16:15 se na návodní straně začala propadat kamenná dlažba a eroze už pracovala uvnitř tělesa hráze. Krátce nato se otvor rychle rozšířil. K úplnému protržení došlo zhruba v 16:45; v 17:15 už byla nádrž prázdná.
V údolí se dala do pohybu hradba vody, dřeva a sutě. Obyvatelé byli podle dobových zpráv varováni přibližně hodinu před příchodem hlavní vlny, přesto byl úprk zasažen rychlostí událostí.
Kolik vody se skutečně uvolnilo? Zdroje se liší: technický rozbor k 100. výročí pracuje s tím, že v nádrži bylo asi 250 000 m³, místní přehledy uvádějí zhruba 290 000 m³ – rozdíl plyne z odlišné metodiky odhadu naplnění nádrže v momentu havárie. Podstatné je, že k vyprázdnění došlo zhruba během půl hodiny.
Přehrada po protržení (září 1916) – dobové foto
Oběti a škody
Vlna z protržené nádrže zasáhla zejména Desnou a níže po toku Tanvald. Minimálně 62 lidí zemřelo; novější zkoumání soudních spisů navýšilo bilanci na 65 a některé přehledy uvádějí až 67 (liší se započtení později zemřelých a metodika).
Na majetku byly škody na desítkách domů. Akademická rekonstrukce uvádí zničeno či poškozeno 101 staveb, místní soupisy často pracují s rozsahem 33–40 zničených a 60–69 poškozených. Rozptyl daných čísel vychází z různých zdrojů (dobové protokoly vs. pozdější soupisy a turistické přehledy).
Sociální dopad byl okamžitý: stovky lidí zůstaly bez přístřeší a výroba ve sklářských dílnách se na čas zastavila; tehdejší odhady mluví o škodě řádově v milionech rakouských korun.
Vyšetřování a příčiny
Bezprostředně po neštěstí vznikla řada expertiz. Už ve 20. letech se do sporu o příčině vložili geologové (Wähner, Thum, Brandt), kteří popsali dutiny a kanály v podloží a pracovali s hypotézou přirozeného proudění spodních vod pod hrází. Okresní soud v Tanvaldu 29. září 1932 uzavřel, že šlo o hlubokou geologickou poruchu, kterou tehdejší průzkum nemohl odhalit, a obžalované zprostil viny.
V 90. letech se případ otevřel znovu s novými metodami. Doplňkový geotechnický průzkum SG-Geotechnika (1996) označil za prvotní vadu díla „absenci řádného geotechnického průzkumu“, přičemž klíčové byly vysoká propustnost a stlačitelnost podloží; studie zároveň ukázala, že i při perfektním zhutnění by při daném hydraulickém spádu mohlo k porušení dojít. Závěr zdůraznil roli vnitřní eroze na kontaktu hráze s podložím a podél výpustní štoly.
Mechanismus tedy dnes chápeme jako kombinaci starších „stavebních“ výtek (těsnění, sedání) s rozhodující rolí podzemních průsaků: zkrácená průsaková dráha podél štoly, zvýšený hydraulický gradient a erozní účinky spodní vody postupně narušily těleso zevnitř až k náhlému kolapsu. (Detailní rekonstrukce mechanismu v technické literatuře ke 100. výročí.)
Památník obětem v Desné (Karnethův most)
Paměť a poučení
Místo tragédie dnes funguje jako pietní i naučný areál. Dochovala se šoupátková věž, torzo hráze a přivaděč do Souše; areálem vede krátká naučná trasa s panely a pomníkem obětem. Areál Protržené přehrady je od 24. 5. 1996 oficiálně kulturní památkou, takže nese trvalou ochranu i péči.
Paměť místa je aktivní: naučná stezka vznikla roku 1996 k osmdesátému výročí, pravidelně se obnovují infopanely a úpravy přístupu (lávky, vyhlídky). Areál připomínají obce Desná i Albrechtice na svých oficiálních stránkách a funguje jako častý cíl školních i rodinných výletů.
Poučení míří za turistiku: případ Bílá Desná se stále cituje v odborné literatuře jako modelová „case study“ bezpečnosti hrází – v publikacích Povodí Labe k 100. výročí, v technických článcích o rekonstrukci místa i v univerzitních skriptech a závěrečných pracích (monitoring, geotechnické průzkumy, vnitřní eroze). Smysl je jasný: kvalitní průzkum podloží, transparentní kolaudace a nezávislý monitoring nejsou formalita, ale pojistka proti opakování podobných selhání.
Zdroje: Přehrada Desná – Wikipedie
