Článek
Představ si, že válka není jen boj na frontě, výbuchy a mapy na stole generálů. Je to i tichá budova za plotem, kde se místo munice počítají bakterie. Japonská armáda během druhé světové války nevytáhla jen tanky a letadla. Rozjela i biologickou válku – a ne jako okrajový nápad pár šílenců, ale jako systematický program.
V tomhle příběhu se pořád vrací jedno jméno: Jednotka 731. Tajný vojenský útvar, který se pod maskou „zdravotnictví“ zabýval vývojem a testováním biologických zbraní a experimenty na lidech. Vězni a zajatci byli záměrně infikováni a jejich průběh nemoci se sledoval jako data.
A teď ta nejděsivější věc: nejde jen o to, že někdo „plánoval“. Tyhle věci se skutečně zkoušely i v terénu. V historických přehledech se opakovaně objevují biologické útoky v Číně, kde byly šířeny patogeny přes vektory – typicky blechy nakažené morem. Ningbo zažilo morovou epidemii po biologickém útoku 27. října 1940; spojováno je to s japonskou biologickou válkou a s napojením na Jednotku 731 (a další jednotky).
V některých popisech se objevují i konkrétní metody, které zní jako scénář k hororu: biologicky rozložitelné nálože, které měly „vysypat“ nakažené nosiče, nebo shazování kontaminovaných materiálů z nízkoletících letadel. Smysl byl prostý: vyvolat epidemii, otestovat dopad a zjistit co funguje.
Do toho jde další kapitola: experimenty s omrzlinami. Ne jako medicína pro záchranu života, ale jako test, co člověk vydrží. V rámci popisů zločinů Jednotky 731 se uvádějí pokusy, kdy byli lidé vystavováni extrémnímu chladu a omrzlinám, aby se pozorovaly fyziologické reakce. Výsledek byl „výzkum“ postavený na mučení.
A vedle biologie šla do hry i chemie. Japonsko je v literatuře spojováno s použitím chemických zbraní v Číně; pokud chceš pochopit logiku té doby, stačí si uvědomit jedno: když režim začne brát lidské tělo jako materiál, hranice se rozpadají rychle.
Řetěz utrpení
Válka ale nebyla jen o „tajných programech“. Měla i tvář unaveného zajatce, který už několik dní nejí a stejně musí jít dál.
Po bitvě o Bataan na Filipínách přišla kapitulace a s ní to, co se zapsalo do dějin jako Bataanský pochod smrti (9.–17. dubna 1942). Zajatci – přibližně 72 000 až 78 000 Filipínců a Američanů – byli nuceni pochodovat v tropickém horku, s minimem vody a jídla. Celková vzdálenost se často uvádí kolem 105 km (podle tras a zdrojů se liší). Kdo padal, riskoval bití, bajonet nebo kulku.
Bataan – zajatci na pochodu (duben 1942)
Čísla mrtvých se liší podle pramenů – i proto, že chaos a záměrná brutalita nevytváří hezkou účetní tabulku. Přesto se běžně uvádí, že během pochodu zemřely tisíce Filipínců a stovky Američanů (často se uvádí 500–650 amerických obětí během samotného pochodu).
A pak je tu džungle. Ne romantická džungle z dobrodružného filmu, ale džungle jako stroj na rozklad člověka. Barmsko-thajská železnice – často přezdívaná „Železnice smrti“ – měla obejít nebezpečné námořní trasy a zásobovat japonskou armádu v Barmě. Měřila 415 km a byla dokončena v říjnu 1943. Stavěli ji váleční zajatci a masově nasazení civilisté z jihovýchodní Asie.
Tady jsou fakta, která se nedají okecat: zemřelo přes 90 000 asijských civilistů a zhruba 12 000 (někdy uváděno až 16 000) spojeneckých válečných zajatců. Nemoci, podvýživa, tropické vředy, cholera, úplavice, násilí dozorců – a tlak na tempo práce, který z lidí dělal spotřební materiál.
Jinde se teror neodehrával v džungli, ale ve městě, mezi domy a tržišti. Po pádu Singapuru přišla čistka známá jako Sook Ching (18. února – 4. března 1942). Cílem bylo vyhledat a „odstranit“ údajné protijaponské prvky – v praxi byli zvlášť ohrožení čínští obyvatelé. Konsenzuální odhady obětí se často pohybují kolem 40 000 až 50 000.
K tomu se přidává koloniální realita Koreje. Korea byla pod japonskou nadvládou v letech 1910–1945 a válečná léta tlak jen utáhla: asimilace, nucená práce, mobilizace pro válečný průmysl, rozbití identity. A v pozadí běží jedna z nejtemnějších kapitol války: sexuální zotročování žen v systému „comfort stations“. V tomhle bodě je důležité držet se dokumentů: Kōnō Statement z 4. srpna 1993 (oficiální vyjádření japonské vlády) uvádí, že ženy byly v mnoha případech získávány „proti své vůli, skrze coaxing a coercion“ a že se někdy přímo zapojili i správní či vojenské složky.
A když se válka začala lámat, peklo se neuklidnilo – jen změnilo kulisy. Bitva o Manilu (3. února – 3. března 1945) patří mezi nejničivější městské boje; v souhrnech se opakuje obraz masakru civilistů a obrovských ztrát na životech. Manila je dodnes symbol toho, jak se „obrana“ může změnit v trest pro celé město.
Paměť a ticho
Některé příběhy z Pacifiku šokují právě tím, jak moc jdou za hranici představivosti. Ne protože by v Evropě nebyla zvěrstva – byla. Ale protože část asijské zkušenosti se na Západě dlouho vyprávěla méně a tišeji.
Když se mluví o válečném kanibalismu, nejčastěji se zmiňuje Chichijima incident (září 1944). Po sestřelení amerických letounů bylo osm letců zajato a zabito a po válce se prokázalo, že někteří japonští důstojníci kanibalizovali čtyři oběti – v bizarní víře, že jim to „pomůže se zdravím“.
A pak je tu událost, která se v debatách vrací pořád: Nankingský masakr (Nanjing), od 13. prosince 1937. V klasické historiografii se často mluví o přibližně šesti týdnech, v širších vymezeních až do jara 1938. To podstatné: masové vraždy, znásilňování, rabování, žhářství. Odhady obětí se liší podle toho, zda počítáš jen město, nebo i okolí, jak vymezíš časové okno a koho zahrneš (civilisty vs. válečné zajatce). Moderní přehledy často uvádějí 100 000–200 000 obětí jako „novější odhady“, zatímco jiné rámce pracují s ještě širšími rozpětími. A u sexuálního násilí se objevují odhady v řádu desítek tisíc obětí.
Když to celé spojíš dohromady, vyjde ti jeden nepříjemný obraz: válka v Pacifiku nebyla jen „strategický konflikt“. Byla to i válka proti civilistům, proti zajatcům, proti tělu jako takovému – a někdy i proti samotné představě, že existuje nějaká hranice.
A teď ta otázka, která pálí i bez dramatických slov: když se řekne „válečné zločiny druhé světové války“, vybaví se lidem okamžitě Evropa. Měly by se japonské zločiny v Asii připomínat stejně nahlas, aby to nezůstalo jen jako poznámka pod čarou?
Zdroje: OP-JALS210197 24..47
