Článek
V Kostnici už před rokem upálili Jana Husa. A 30. května 1416 přišel na řadu další Čech – Jeroným Pražský.
Mohl zůstat doma. Nemusel nikam jezdit. Nemusel nic říkat. Ale přesto přijel. Chtěl bránit svého přítele. Chtěl mluvit. A právě to ho stálo život.
Chvíli to vypadalo, že si to rozmyslí. Že se zachrání. Že bude mlčet. Ale pak si stoupl. Podíval se církevní autoritě do očí. A řekl, co si myslí.
A pak už to bylo rychlé. Verdikt, hranice, oheň.
Druhý český učenec za jediný rok. Stejné město. Stejný konec. Ale úplně jiný příběh.
Kdo byl Jeroným
Jeroným Pražský byl vzdělanec. Cestoval, studoval, mluvil několika jazyky. Byl doma v knihách i na pódiu. Měl dar řeči. Když mluvil, lidé poslouchali. A někteří se báli.
Studoval v Oxfordu, Heidelbergu, Paříži. Přivezl do Čech myšlenky, které byly v té době nebezpečné – kritiku církve, výzvy k reformě, volání po návratu k jednoduchosti víry. Obdivoval Johna Wycliffa, stejně jako Jan Hus. Byl ale jiný než on – prudší, ostřejší, méně smířlivý.
Byl silný v řeči, slabší v politice. Neuměl jednat s mocí, jen proti ní. A tak si udělal nepřátele. V Čechách i mimo ně.
S Husem ho pojilo přátelství i stejné názory. Když Hus odjel do Kostnice, Jeroným věděl, že je to nebezpečné. Když se dozvěděl, že ho uvěznili, nevydržel sedět doma. Rozhodl se, že tam pojede taky.
Chtěl ho bránit. Ale přecenil, co dokáže.
Cesta do Kostnice – a chyba, která ho stála život
Jeroným do Kostnice pozván nebyl. Neměl žádné oficiální postavení, žádnou ochranu. Ale přesto tam jel. Chtěl podpořit Husa. Chtěl vystoupit na jeho obranu. Chtěl mluvit.
Jenže sotva dorazil, pochopil, že to byla chyba.
V Kostnici už panovalo napětí. Hus seděl ve věži. Atmosféra byla nepřátelská. Jeroným rychle poznal, že s ním nikdo jednat nebude. O podporu nikdo nestál. Tak se rozhodl, že odjede zpátky.
Chtěl to vzdát. Ale cestou zpět ho poznali, zatkli a přivedli zpět do Kostnice v poutech.
Následovaly měsíce ve vězení. Chlad, tma, samota. Nemoc. Tělesné i duševní trápení. V takových podmínkách se člověk rychle láme. A Jeroným se zlomil.
Odvolal. Pod tlakem a strachem podepsal, že se zříká svých názorů. Že odsuzuje Husa i Wycliffa. Že lituje. Církev ho vzala na milost. Mohl přežít.
Ale něco v něm zůstalo nedořečené. Něco, co mu nedalo spát.
A právě to ho nakonec přivedlo zpět před soud – tentokrát ne jako zlomeného vězně, ale jako člověka, který si to rozmyslel.
Obhajoba
Měsíc po odvolání Jeroným požádal o nové slyšení. Chtěl mluvit znovu. Už ne jako zlomený vězeň. Ale jako člověk, který pochopil, že udělal chybu.
A tak ho postavili před koncil ještě jednou. Čekali omluvu. Pokání. Poslušnost. Místo toho přišlo něco úplně jiného.
Promluvil klidně. Dlouze. Bez váhání. Řekl, že to, co dřív odvolal, bere zpět. Že Jan Hus byl spravedlivý muž. Že byl nevinný. A že jeho smrt byla vraždou. Stejně jako Wycliff, i Hus podle něj bojoval za pravdu, ne proti ní.
Nepřesvědčoval, neprosil. Jen mluvil. O svobodě svědomí. O tom, že je lepší zemřít s čistým štítem než žít v hanbě. Řekl to klidně, bez výkřiků. Věděl, jaký bude výsledek.
Rozsudek byl jasný. Bude upálen jako kacíř. Ne za to, co řekl poprvé, ale za to, že si to rozmyslel. A že u toho zůstal i tváří v tvář smrti.
„A nakonec připojil, že všechny jeho hříchy nehryžou jeho svědomí tolik jako onen hřích… když ve svém odvolání nespravedlivě mluvil proti onomu dobrému a svatému muži mistru Janu Husovi a jeho učení a zvláště když souhlasil s jeho nespravedlivým odsouzením. A uzavřel, že nadobro odvolává ono odvolání, které učinil na zlořečené stolici, a pravil, že to učinil ze strachu před smrtí a pro malomyslnost svého ducha.“ - Vavřinec z Březové
Smrt a ticho po ní
30. května 1416 ho vyvedli z vězení. Řetězy na rukou, tvář klidná. Prošel stejnými ulicemi jako Hus před rokem. Lidí bylo dost, ale nikdo nevolal. Jen pohledy. Jen napětí ve vzduchu.
Vedli ho na stejné místo. Kousek za městské hradby. Připravená hranice, připravený dřevo, připravený rozsudek. Všechno šlo rychle. Nikdo se s tím netahal.
Jeroným nic neříkal na obranu. Neprosil o život. Nesnažil se smlouvat. Když ho přivazovali ke kůlu, klidně požádal, ať mu ruce svážou provazem, ne řetězem – že neuteče.
Říká se, že zpíval, když ho vedli. A že před smrtí znovu zopakoval, že Hus byl spravedlivý muž a že se nestydí za to, co říká. Nechtěl být hrdina. Ale nechtěl ani lhát.
A pak už jen praskání dřeva, kouř, plameny. A konec.
Jeroným zemřel jako člověk, který si jednou vybral špatně – a pak to napravil. Ne všichni to umí. Ne každý má šanci se vrátit zpět před stejný soud a říct: změnil jsem názor. A přesto to udělal. S vědomím, co ho to bude stát.
Na rozdíl od Husa není jeho jméno v učebnicích tolik vidět. Není tolik na obrazech. Ale patří vedle něj. Ne kvůli ohni. Ale kvůli tomu, že šel dobrovolně tam, odkud jiní utíkají. A že si stál, za svým názorem.
A co zůstalo?
Jeroným Pražský není v dějinách tak známý jako Jan Hus. Jeho jméno se tolik neskloňuje. Jeho tvář nezdobí kostely ani pomníky. Ale jeho příběh je stejně silný. Možná silnější.
Hus šel na smrt bez zaváhání. Jeroným ne. Chvíli zpochybňoval, váhal, ustoupil. Ale pak to napravil. A to je možná ještě těžší. Přiznat, že člověk jednal ze strachu. A potom se postavit znovu. Sám. Bez naděje.
Jeroným připomíná, že ne všichni hrdinové vypadají jako hrdinové od začátku. Že někdy je největší síla v tom, že se člověk vrátí k tomu, co je správné – i když to bolí.
Jeho smrt byla klidná, ale slova, která pronesl, byla hlasitá.
Zdroj: Jeroným Pražský – Wikipedie
