Jiří Straka: mladistvý vrah, který rozbil klid před spartakiádou

Normalizační Praha umí být tichá až nepříjemně. Ve dne reklamní vitríny, fronty a „všechno je v pořádku“. V noci prázdnější zastávky, podchody, sídliště, kde si člověk najednou víc hlídá kroky. Není to filmový noir, spíš ta obyčejná šeď, která tě nutí zrychlit, i když vlastně nevíš proč.

A do toho se blíží velká povinná radost: 6. československá spartakiáda (1985), poslední z těch obřích režimních show, kde má všechno vypadat disciplinovaně, bezpečně a hlavně reprezentativně. Strahov se připravuje na masové vystoupení, nacvičuje se po školách, ve fabrikách, všude se řeší organizace a přesuny lidí. Režim potřebuje mít klid.

Jenže Praha v té době žije ještě něčím jiným než plakáty a rozpisy nácviků. Mezi únorem a květnem se začnou hromadit útoky na ženy. Nejde jen o jednotlivé incidenty, které by se daly zamést pod koberec. Ten vzorec se opakuje a strach se šíří rychleji než jakákoli oficiální „uklidňující“ informace. A když se blíží akce, na kterou mají přijet desetitisíce mladých lidí, tak je to pro vedení průšvih, který se nedá přehrát propagandou.

Proto je tohle období tak výbušné. Na jedné straně státní mašinérie, co chce mít město naleštěné a poslušné. Na druhé straně realita ulic, kde najednou stačí pár zpráv, pár šuškand a z „bezpečné Prahy“ je město, kde se rodiče ptají, jestli jejich dcera vůbec někam půjde večer sama. A do toho policie, která ví, že útoky probíhaly právě v době příprav na spartakiádu, takže tlak není jen vyšetřovací. Je politický. A ten umí být dusivý.

Navenek žádný „ďábel s rohy“. Jiří Straka se narodil 14. dubna 1969 v Praze a když začal útočit, byl to pořád mladistvý kluk – přesně ten typ, u kterého ti mozek automaticky řekne: „tohle přece nemůže být on.“

Podle dostupných popisů pocházel z úplně obyčejného prostředí. Otec zedník (často mimo Prahu), matka skladová dělnice, doma ještě sourozenci. Žádná „temná vila“, žádné legendy o satanismu – prostě běžná rodina, která by se v osmdesátkách nijak nevymykala.

Ve škole ale začal drhnout jiný příběh: ne talent, spíš disciplína. V materiálech se objevuje, že měl nadprůměrnou inteligenci (uvádí se IQ 125), jenže výsledky tomu neodpovídaly – chyběla motivace a do toho problémy s chováním a drobné krádeže. Jeden z popsaných incidentů: vykradený nákladní železniční vůz se sladkostmi. Ne „vražedné znamení“, spíš mix neklidu a průšvihů, který tehdy uměl mít kdejaký puberťák – jen u něj to mělo tragicky jiný konec.

Důležité pro příběh je i to, jak měl rozdělený život mezi Prahu a „mimo“. Od roku 1983 nastoupil do učebního oboru v hornictví a přes týden byl na internátě ve Stochově, zatímco o víkendech a svátcích býval doma v Praze. Tohle je podstatné, protože se tím vysvětluje, jak mohl v Praze útočit a zase „zmizet“ zpátky do režimu internátu, kde byl jen další učeň.

A teď to jádro: „běžné působení“ vs. noční násilí. V některých popisech útoků zaznívá, že nepůsobil nebezpečně – uměl hrát roli kluka, který jen jde kolem, prohodí pár slov, nabídne doprovod. A právě tahle obyčejnost je na tom nejděsivější. Ne že by byl „geniální manipulátor“. Spíš že v reálném životě často stačí málo: mladý obličej, klidný tón, a člověk si sám doplní, že „tohle bude v pohodě“.

V tomhle případu je nejděsivější rutina. Ne jedna „náhodná“ tragédie, ale série, která se vrací jako špatný refrén. Od 17. února do 16. května 1985 Jiří Straka v Praze napadl celkem 11 žen.

Útoky měly společné rysy, které se v hlášeních opakovaly: pachatel si vybíral ženy, které se pohybovaly samy, často večer nebo v noci. Šlo o přepadení na odlehlejších místech a útoky „ze zálohy“ – žádné drama na očích davu, spíš tiché násilí tam, kde ti nikdo hned nepomůže.

Ten vzorec nebyl jen o jedné věci. V řadě případů se míchalo sexuální násilí s okradením obětí (nebo pokusem o to). Policie ho po dopadení vinila i z více znásilnění a loupežných útoků – což je důležité, protože to ukazuje, že nešlo „jen“ o vraždy, ale o širší řádění, které trvalo týdny.

Další věc, která se v tom příběhu táhne, je postupné přitvrzování. Ne každé napadení skončilo smrtí – část žen přežila, ale s těžkými následky. Jenže bilance případu je nakonec tři vraždy a dva pokusy o vraždu (plus další trestné činy). A to je moment, kdy se z „někdo napadá ženy“ stane problém, který už nejde zamést pod koberec ani v režimu, co miloval ticho a kontrolu.

Níže je „páteř“ příběhu – ty nejdůležitější body z celé série. (Celkem šlo o 11 napadených žen mezi 17. 2. a 16. 5. 1985.)

Večer v zalesněné rokli u Novodvorské ulice ji přepadl a napadl; nakonec ji okradl a utekl. Tenhle případ se tehdy úplně „nepropojil“ s tím, co přišlo později.

Napadl ji zezadu u domu, zranil a utekl s taškou a penězi. Je to typický moment: rychlé přepadení, žádné dlouhé „představení“.

Znovu útok zezadu, boj o kabelku, pachatel bere, co se dá, a mizí.

Seznámili se po cestě z vinárny, nabídl „pomoc s cestou“. Když došli k jejímu domu, přepadl ji a rdousil; unikla až ve chvíli, kdy se jí podařilo dostat do domu a zalarmovat okolí. Tenhle útok je důležitý i tím, že si zapamatovala detaily, které později pomohly k dopadení.

Večer v lese/rokli u Novodvorské ji přepadl zezadu; Alice P. zemřela po škrcení/zadušení (v popisech se liší formulace). Pozor na detail: věk se v pramenech rozchází – Wikipedie uvádí 22, jiné zdroje 23.

Napadl ji při hledání klíčů u domu; ztratila vědomí, později se jí podařilo dostat k pomoci. Vyšetřování to bralo jako pokus o vraždu.

Všiml si jí po cestě z tramvaje, odvlekl ji stranou a útok skončil smrtí; v pramenech se uvádí i sexuální násilí a okradení oběti.

Ráno cestou do práce zmizela; tělo bylo nalezeno téhož dne ve sklepních prostorách domu na Puškinově náměstí. I tady se v pramenech uvádí sexuální násilí.

Zvenku to vypadá jako série „náhodných“ přepadení. Jenže kriminalisté rychle zjistili, že se jim po Praze pohybuje někdo, kdo má až nepříjemně podobný rukopis. Stejné typy míst, podobný způsob napadení, opakující se motivy. A hlavně: brutalita narůstá. Čím víc přibývá případů, tím víc je jasné, že tohle není jeden výstřelek, ale rozjetá spirála.

Důležitý zlom nebyl jeden „zázračný důkaz“, spíš skládání střípků:

Teď ta „politická“ část, bez které to nejde pochopit. V roce 1985 se chystá spartakiáda – masová akce, která měla být vizitkou režimu. A do Prahy mají přijet obrovské počty mladých lidí, včetně spousty dívek a žen. Představa, že se během tohohle kolosu stane další útok nebo vražda, byla pro vedení státu noční můra. ČT24 cituje Markovičovu vzpomínku, že tlak byl takový, že se mezi lidmi mluvilo i o tom, že by se spartakiáda mohla odkládat.

A tohle je přesně ta normalizační realita: nešlo jen o bezpečí lidí. Šlo i o to, aby se systém neztrapnil.

Tady přichází detail, který udělá atmosféru bez zbytečných efektů: Jiří Markovič musel postup vyšetřování hlásit každých šest hodin. Ne jednou denně, ne „průběžně“ – šest hodin. To není pracovní tempo, to je tlaková nádoba.

A když si to přeložíš do lidské řeči: místo aby policie jela čistě po stopách, zároveň pořád někdo stojí za zády a ptá se „už ho máte?“. Každý neúspěch bolí dvojnásob – protože nejde jen o zločin, ale o ostudu režimu.

Zlom přišel z úplně obyčejné věci: přeživší Ludmila si po útoku zpětně poskládala informace, které jí pachatel sám prozradil – že je mladý, že je z internátu, a hlavně kde přesně. V té chvíli už to pro policii nebyla mlha, ale adresa na mapě.

22. května 1985 pak vyrazila pražská kriminálka do Stochova, přímo na internát, kde Straka studoval. Zadrželi ho tam a prakticky hned se přiznal k útoku na Ludmilu. Klíčový detail: ve skříňce se našel Ludmilin občanský průkaz (a další věci), což dalo vyšetřovatelům „tvrdý“ důkaz, nejen dojem.

A pak se to rozjelo rychle: podle dobových popisů během převozu do Prahy spontánně doznal i první vraždu (Alice P.). Takové ty filmové scény, kdy se „všechno zlomí jednou větou“, jsou většinou pohádka – tady to ale opravdu působí, že se po zadržení přiznání otevřelo jako zip.

Soud proběhl v prosinci 1985. Podle Wikipedie začalo hlavní líčení 9. prosince 1985, a ČT24 uvádí, že kauzu uzavřel pražský městský soud 17. prosince 1985 (tedy rozsudkem).

Verdikt byl tvrdý, ale zároveň omezený věkem pachatele: jako mladistvý dostal maximální možný trest – 10 let vězení. Byl usvědčen ze tří vražd, dvou pokusů o vraždu a dalších skutků (znásilnění, loupeže, krádeže – podle obžaloby/rozsudku).

Co bylo potom, je na tom případu skoro stejně důležité jako samotný trest. Nešlo jen o „odsedět si to a jít domů“. ČT24 popisuje, že v květnu 1994 byl z vězení propuštěn o rok dřív díky amnestii prezidenta Václava Havla a následně byl umístěn do uzavřeného sexuologického oddělení psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích.

A finále: po letech ústavní léčby rozhodl Okresní soud v Opavě 21. prosince 2004 o propuštění z psychiatrické léčebny s tím, že má pokračovat ambulantně (docházet na léčbu). Český rozhlas v tom článku zároveň shrnuje, že kombinace vězení a ústavní léčby dohromady tvořila zhruba dvě dekády.

Po propuštění se k tomu přidává ještě jedna věc, která lidi vždycky dráždí: podle médií si změnil příjmení na Novák (a dál žil mimo pozornost).

Tenhle případ se nevypaří z hlavy hlavně proto, že nemá pohodlný konec. U běžné krimi si řekneš: chytili ho, odsoudili, hotovo. Jenže tady to drhne na věci, které se člověku špatně přijímají i dnes.

Největší tření je jednoduché a brutální: pachatel byl mladistvý, takže právní rámec měl jasný limit. V československém systému tehdy platilo, že mladistvý nemůže dostat víc než 10 let – a Straka ten strop dostal.

A tady se rodí ten věčný konflikt: zákon chrání princip, že u mladých má být šance na nápravu. Jenže oběti žádnou šanci nedostanou. Rodiny taky ne. Zůstane po nich díra, která se nedá zaplnit ničím. Takže se z toho stává otázka, která pálí i po desetiletích: je spravedlivé, aby věk pachatele přebíjel rozsah zla, které způsobil? A pokud ne, co s tím chce společnost dělat, aniž by se z ní stal lynčovací dav?

Druhá věc je atmosféra doby. Normalizace byla posedlá tím, aby všechno působilo klidně, kontrolovaně, poslušně. A do toho ti někdo vraždí v Praze ženy, zůstávají po něm stopy a lidi si začnou šeptat. To je pro režim dvojitý problém: zločin sám o sobě a hlavně to, že to narušuje obraz pořádku.

Blížící se spartakiáda to ještě zesílila. Nešlo jen o bezpečnost obyvatel. Šlo o to, aby se stát neztrapnil před kamerami a před vlastním publikem. Proto ten tlak shora, proto ty nepřirozené lhůty a hlášení. Markovič musel průběh vyšetřování hlásit každých šest hodin, což je přesně ten typ „řízení bezpečnosti“, kdy se z kriminalistiky stává politická disciplína.

A tohle je děsivé i dnes, protože to není jen historická dekorace. Ten reflex „hlavně ať nevypadáme slabě“ má spousta institucí pořád. Jen se tomu říká jinak.

A pak je tu poslední, úplně lidská věc. Na podobných případech lidi často hledají “monster story”: někoho, koho poznáš na první pohled, někoho, kdo vyzařuje zlo. Jenže nejděsivější nejsou „monstra“. Nejhorší je, když je to kluk, kterého bys minul v tramvaji, a mozek by ti ani na vteřinu neřekl „pozor“. Proto se tomu říká spartakiádní vrah a ne pražská legenda: protože to není pohádka. Je to připomínka, jak tenká je hranice mezi „normální tváří“ a tím, co se děje po tmě.

Jestli nám na tomhle případu přijde nejhorší ta jeho „obyčejnost“ (kluk, co bys minul na zastávce), tak jen malá připomínka, že tohle téma se teď vrací i na obrazovku. Ne jako volná inspirace, ale jako další díl seriálové řady, která už jednou ukázala, že umí dělat retro krimi bez pozlátka.

Nová řada Metoda Markovič: Straka je už natočená a startuje v pátek 9. ledna 2026 na streamovací platformě Oneplay. Má 6 dílů a nové epizody budou vycházet vždy v pátek.

Před Strakou přišla řada Metoda Markovič: Hojer – šestidílná minisérie (původně označovaná jako Voyo Originál), která se točila kolem kriminalisty Jiřího Markoviče a případu sériového vraha Ladislava Hojera. Seriál stojí hodně na tom, jak Markovič s pachatelem pracoval a jak vypadala reálná policejní rutina v tehdejším ČSSR; Hojer byl v listopadu 1984 uznán vinným z pěti vražd.

Zdroje:

Spartakiádní vrah - normálně by dostal trest smrti, ale jako mladistvý si odnesl 10 let — ČT24 — Česká televize

Jiří Straka – Wikipedie

Bestie s dětskou tváří. Skutečný příběh spartakiádního vraha Jiřího Straky (5) – Aktuálně.cz

Lov na spartakiádního vraha. Metoda Markovič: Straka přijde na Oneplay už 9. ledna — Médiář

6. československá spartakiáda (1985) - Masově na Strahově - Archiv ČT24 | Česká televize