Článek
30. května 1498 se Kryštof Kolumbus vydal na moře potřetí.
Poprvé vyplul v roce 1492. Měl tři lodě, málo jídla a jediný cíl – najít západní cestu do Indie. Nenašel ji. Místo toho narazil na ostrovy, o kterých v Evropě nikdo nevěděl. Dnes jim říkáme Bahamy, Kuba nebo Hispaniola.
Neobjevil Asii, ale přesto se vrátil jako hrdina. Přivezl zlato, neznámé plodiny, zajatce. Lidé ho oslavovali, církev mu žehnala a král s královnou mu dali další šanci.
Druhá plavba začala o rok později. Tentokrát měl víc lodí, víc lidí a větší očekávání. Chtěl budovat osady, šířit víru, těžit bohatství. Jenže narazil na odpor domorodců. Na hlad. Nemoci. A na problémy mezi vlastními lidmi. Už to nebylo jen dobrodružství – začala politika a násilí.
Když se vrátil do Španělska, přivezl s sebou víc otazníků než odpovědí. Začalo se o něm mluvit jinak. Byl to objevitel, nebo potížista?
A přesto ho do třetice pustili zpátky na moře. Pořád věřil, že někde dál leží Indie. A že už tam skoro je.
Šest lodí. Nová trasa. Staré přesvědčení. Věděl, že tahle cesta nebude jako ty předchozí. Ale stejně vyplul.
Kdo byl Kolumbus v roce 1498
Kolumbus už nebyl jen odvážný námořník, co se vydal neznámým směrem. Měl za sebou slávu, ale i průšvihy. V roce 1498 byl slavný, ale kritizovaný. V lidech budil obdiv i nedůvěru zároveň.
Když se vrátil z první výpravy, lidé ho oslavovali jako hrdinu. Byl to Ital ve službách španělské koruny, který prorazil hranice světa. Mluvil o nových zemích, zlatě, neznámých lidech. Dostal tituly, peníze, práva.
Jenže druhá výprava byla jiná. Měl víc lodí, víc posádky, ale taky víc problémů. Zakládal osady, ale nedokázal je řídit. Mezi kolonisty vypukly spory. Domorodci se začali bránit. Místo míru přišly zbraně, nemoc a odpor.
Kolumbus neuměl vládnout. Byl mořeplavec, ne politik. V Novém světě byl tvrdý, někdy krutý. Rozdával tresty, ignoroval stížnosti. Některé vlastní lidi nechával popravit. A doma ve Španělsku se to doneslo. Vznikla podezření, že ztrácí kontrolu.
A přesto ho do třetice pustili zpátky na moře.
Možná proto, že pořád mluvil přesvědčivě. Možná proto, že se pořád říkalo, že na východě leží zlato. Možná proto, že nikdo jiný neměl odvahu to zkusit znovu.
Kolumbus sám si věřil. Chtěl plout víc na jih. Chtěl najít pevninu. Chtěl dokázat, že měl pravdu.
A tak znovu sbalil lodě. A znovu vyplul.
Průběh výpravy – nové země, nové chyby
Kolumbus vyplul z přístavu Sanlúcar de Barrameda 30. května 1498. Měl šest lodí. Tři poslal napřed do Hispanioly, kde už dřív vznikla osada. Se zbytkem se vydal na jih, kde předtím ještě nebyl.
Bylo horko. Posádka si stěžovala. Zásoby se kazily. Při plavbě přes Atlantik se lodě opozdily, někteří muži chtěli zpět. Ale Kolumbus dál věřil, že najde pevninu.
A měl pravdu.
Po týdnech na moři dorazil k ostrovu Trinidad. Odtud pokračoval dál a u dnešního pobřeží Venezuely narazil na jihoamerickou pevninu – jako první Evropan v historii. Viděl řeky, hory a krajinu, která vypadala jinak než karibské ostrovy. Ale pořád si myslel, že je někde u Asie. Netušil, že právě vstoupil na nový kontinent.
V srpnu dorazil na Hispaniolu. A tam ho čekala studená sprcha. Osadníci byli nespokojení. Stěžovali si na jeho bratra Bartoloměje, který je řídil během Kolumbovy nepřítomnosti. Byly tu spory, násilnosti, hlad, vzpoury.
Kolumbus se snažil obnovit pořádek, ale situace se mu vymkla z rukou. Z objevitele se stal guvernér v problémech.
Kolumbus to přestával zvládat
Na Hispaniolu Kolumbus našel zmatek. Osadníci byli rozdělení. Někteří ho chtěli zpátky, jiní ho nenáviděli. V osadě vládl hlad a nemoci. Lidé si stěžovali, že nedostali, co jim bylo slíbeno. A co bylo horší – zlato, kvůli kterému většina přišla, nikde nebylo.
Kolumbus se snažil řídit vše pevnou rukou. Uděloval tresty, potlačoval vzpoury, nestrpěl odpor. Myslel si, že pořádek se dá vynutit silou. Ale čím víc přitahoval šrouby, tím víc rostla nedůvěra. Z mořeplavce se stal guvernér, kterého nikdo neposlouchal.
Zprávy o chaosu dorazily do Španělska. Král a královna začali pochybovat. Poslali do Nového světa královského vyšetřovatele – Francisco de Bobadillu. Ten měl prověřit stížnosti a převzít velení.
Výsledkem byla rychlá akce: Kolumbus i jeho bratři byli zatčeni. Spoutali je řetězy a poslali zpátky přes oceán. Už žádné oslavy. Žádná čestná loď. Jen ticho a hanba.
V prosinci 1500 dorazil Kolumbus do Španělska. Ferdinand a Isabela ho přijali. Řekli mu, že mu odpouští. Ale jeho moc byla pryč. Už nebyl správcem nových území. Už si nemohl sám plánovat výpravy. Už ho nikdo neposlouchal.
A přesto pořád věřil. Tvrdil, že objevil cestu do Indie. Že objevil pevninu. Že měl pravdu.
Možná byl naivní. Možná tvrdohlavý. Ale nikdy se nevzdal.
A co zůstalo?
Kolumbus se později vydal na čtvrtou výpravu. Ale už to nebylo stejné. Nedostal tolik lodí. Nedostal moc. Nedostal důvěru. Byl jen host, kterého ještě jednou pustili na moře.
Jeho třetí plavba ale přinesla víc, než si sám uvědomil. Poprvé se Evropa dotkla jihoamerické pevniny. Poprvé někdo překročil hranici Karibiku a vkročil na další kontinent. A i když to Kolumbus tehdy nepochopil, změnilo to svět.
Jenže sláva zůstala jinde. Mapa byla bez jeho jména. Nový kontinent dostal jméno po jiném – po Amerigovi Vespuccim. Kolumbus věřil, že našel cestu do Indie. Až po jeho smrti se ukázalo, že šlo o úplně nový svět.
Z třetí výpravy se vrátil jiný Kolumbus. Unavený. Kritizovaný. Bez moci. Ale pořád posedlý. Do posledního dne tvrdil, že měl pravdu. Možná neměl. Ale nezastavil se.
A možná právě proto na něj nikdo nezapomněl.
