Článek
Křesťanství – nejrozšířenější náboženství na Zemi – začalo životem Ježíše Krista, Žida, který žil v římské provincii Judea. Jeho vzkříšení a božství jsou otázkou víry, ale jeho existence – a smrt ukřižováním kolem roku 30 n. l. – jsou široce přijímány jako historický fakt. Rané šíření křesťanství se připisuje malé skupině věrných následovníků: apoštolům. K nim se kolem roku 36 n. l. přidává Pavel, který má při cestě do Damašku vidění Krista. Pavel si ze šíření evangelia – „dobré zprávy“ – o Kristově smrti a vzkříšení udělá životní poslání. Je mimořádně úspěšný, získává křesťanské konvertity po celém Středomoří a až na západ do Itálie.
Podle tradice zakládá apoštol Marek kolem roku 42 n. l. církev v Alexandrii – počátek dnešní Koptské pravoslavné církve. Také podle tradice dorazí roku 52 apoštol Tomáš do Indie a založí několik malých křesťanských komunit. Většina historiků to ale kvůli nedostatku důkazů zpochybňuje. Raní misionáři jako Pavel v 1. století úspěšně šíří křesťanství po celé Římské říši. Křesťanské komunity jsou doloženy od severní Afriky po Itálii. Do roku 100 n. l. jsou dokončena čtyři evangelia, která tvoří Nový zákon Bible. Dodnes jsou základem křesťanství.
Křesťanství se dál šíří v Římské říši i mezi jejími sousedy. Kolem roku 301 se arménský král Tiridatés III. obrací na křesťanství a vyhlašuje ho státním náboženstvím, čímž se Arménie stává nejstarším křesťanským státem na světě. Křesťané čelí v celé říši pronásledování, protože za božské jsou považováni císaři. Jenže roku 312 – podle křesťanských kronikářů – zažije císař Konstantin křesťanské vidění těsně před bitvou u Milvijského mostu. Následující rok vydává Edikt milánský, který legalizuje křesťanství v celé Římské říši.
Roku 325 svolává Konstantin koncil v Nikáji, první z mnoha formálních církevních sněmů, jejichž cílem je řešit teologické spory. Koncilu se účastní odhadem 300 biskupů – důkaz, jak rychle křesťanství rostlo a jak se dokázalo organizovat. Koncil stanoví nicejské vyznání víry, které se používá dodnes. Přesto je křesťanství roztříštěné a bují v něm četné sekty a učení. Spory se často točí kolem přesné podstaty Krista a jeho vztahu k Bohu a Trojici.
Kolem roku 330 se křesťanství šíří na jih do Afriky. Král Ezana prohlašuje křesťanství oficiálním náboženstvím Aksúmu v oblasti Afrického rohu. To je původ dnešní etiopské církve, jedné z nejstarších na světě. Roku 380 vydává císař Theodosius první římský zákon, který definuje ortodoxní křesťanskou víru. Křesťanství směřuje k tomu, aby se stalo státním náboženstvím Římské říše. Po celé říši křesťané napadají staré chrámy, některé ničí a jiné přestavují na kostely. Pozdější císaři zakazují uctívání starých bohů a pronásledují jejich vyznavače, kteří začínají být označováni jako „pohané“ – hanlivý termín pro ty, kdo jsou prý zaostalí a méněcenní.
Takzvané „barbarské“ kmeny, které ovládnou velkou část Západořímské říše – Vizigóti, Ostrogóti a Vandalové – také přijímají křesťanství, i když zpočátku často v podobě „kacířského“ ariánství. Kolem roku 405 dokončuje svatý Jeroným nový latinský překlad Bible, známý jako Vulgáta. Stane se oficiálním biblickým textem katolické církve a dodnes tvoří základ katolické Bible.
V dalších dvou stoletích se misionáři – s velkým osobním rizikem – snaží obracet pohanské komunity a jejich vládce. Zásadní strategií je obrátit vlivného panovníka, což často vede k obrácení celých říší. Křesťanství se šíří po západní Evropě, i když Západořímská říše padá. Kolem roku 432 přichází do Irska svatý Patrik, aby zahájil jeho christianizaci. Roku 508 se obrací Chlodvík, král Franků, čímž dokončuje obrácení Galie. Roku 563 putuje Kolumba z Irska do západního Skotska a zakládá klášter na ostrově Iona, jeden z nejstarších v západní Evropě. Roku 589 se vizigótský král Rekared vzdává ariánství a obrací celé své království ke katolicismu. Roku 597 posílá papež Řehoř svatého Augustina do Británie. Ten obrací krále Aethelberhta z Kentu a zahajuje obracení Angličanů.
Roku 635 se Alopen stává prvním známým křesťanským misionářem, který dorazil do Číny. Císař Tchaj-cung z dynastie Tchang vydává edikt, který umožňuje šíření křesťanství. Misionáři staví kostely a překládají křesťanské texty do čínštiny. Křesťanská teologie se mísí s existujícími tradicemi a přejímá taoistickou a buddhistickou terminologii.
Mezitím arabské síly, hlásající novou víru islám, dobývají velkou část Blízkého východu a severní Afriky… a získávají kontrolu nad nejposvátnějšími křesťanskými místy v Jeruzalémě. Do roku 720 sahají muslimské výboje až na Iberský poloostrov. Většina islámských vládců však křesťanství ve svých zemích toleruje. A i když jsou křesťané považováni za občany druhé kategorie, jejich komunity přetrvávají.
Středověká Evropa je v té době rozštěpená na mnoho království. Frankský král Karel Veliký rozšiřuje svou vládu přes Franskou říši, Bavorsko, Sasko a severní Španělsko. Kdekoliv dobývá, obrací nové poddané na křesťanství – často pod hrozbou meče. Roku 800 je korunován papežem na „Svatého římského císaře“, prvního v císařské linii, která přetrvá tisíc let.
Křesťanství se dál šíří na sever a východ díky dalším královským konverzím: roku 965 dánský král Harald Bluetooth… poté kníže Měšek a polská šlechta… Vladimír Veliký, velkokníže kyjevský, považovaný za zakladatele křesťanství na Ukrajině a v Rusku… norský král Olaf Tryggvason, který vysílá misionáře na Island a do Grónska… uherský král Štěpán… a švédský král Olof Skötkonung, jehož pokus obrátit pohany naráží na tvrdý odpor.
Roku 1054 vedou napětí mezi řeckou východní církví, vedenou patriarchou v Konstantinopoli… a latinskou západní církví, řízenou papežem v Římě… k rozkolu známému jako Velké schizma. Výsledkem je vznik Východní pravoslavné církve a Římskokatolické církve.
Východořímská, tedy Byzantská říše je pod silným tlakem seldžuckých Turků. A tak roku 1095 papež Urban II. vyzývá ke křížové výpravě na pomoc Byzanci a k znovudobytí Svaté země pro křesťany. Účastníkům slibuje odpuštění hříchů – a katoličtí křesťané se hlásí ve velkém. Úspěch první křížové výpravy vede k založení několika křesťanských států v Levantě. Do dvou set let však všechny padnou pod tlakem muslimských sousedů.
Křesťanští vládci mají větší úspěch na Iberském poloostrově, kde postupně vytlačují muslimská dobytí z 8. století. V severní Evropě probíhají křížové výpravy proti pohanům v Pobaltí a ve Finsku. Mezitím křesťanství dál posiluje i na východě. Papežský legát Jan z Montecorvina prochází Arménií, Persií a Indií do Číny, kde se roku 1294 stává prvním biskupem toho, co se později stane Pekingem. Roku 1386 je pokřtěn velkokníže Jogaila, poslední pohanský vládce Litvy, a začíná obracet své poddané.
Roku 1453 dobývají Osmanští Turci Konstantinopol, centrum východní pravoslavné církve. Konstantinopol byla považována za „Nový Řím“. Po jejím pádu si Ruská pravoslavná církev nárokuje Moskvu jako „Třetí Řím“ s povinností chránit všechny pravoslavné křesťany.
„Věk zámořských objevů“, spojený s odvážnými námořními výpravami, přenese křesťanství do mnoha vzdálených krajů. Roku 1482 dorazí portugalská karavela do Království Kongo. O devět let později se jeho vládce Nzinga-a-Nkuwu obrací na křesťanství spolu s mnoha šlechtici. Král později katolickou víru opouští, ale křesťanství zůstává státním náboženstvím Konga.
Roku 1492 porážejí katoličtí panovníci poslední islámské vládce ve Španělsku v emirátu Granada. Křesťanské znovudobytí Iberského poloostrova – Reconquista – je dokončeno. Téhož roku dorazí Kryštof Kolumbus do Ameriky. Je to okamžik s obrovským významem pro šíření křesťanství. Další transatlantické plavby Evropanů otevřou cestu kolonizaci a konverzím „Nového světa“.
Roku 1493 vydává papež Alexandr VI. papežskou bulu, která dává Španělsku právo nárokovat si nově objevené země v Jižní Americe. Bula vyzývá, aby „křesťanské náboženství bylo povýšeno a všude rozmnoženo a rozšířeno… a aby barbarské národy byly poraženy a přivedeny k víře“. Následující rok se Španělsko a Portugalsko ve smlouvě z Tordesillas dohodnou na rozdělení „nového světa“ mezi sebe – nakreslí se čára na mapě: Španělsko získá vše na západ, Portugalsko vše na východ. A kamkoli dorazí španělské a portugalské expedice, následují je křesťanští misionáři.
V celém území, z něhož se stane „Nové Španělsko“, Španělé prosazují římský katolicismus, včetně nucených konverzí domorodých obyvatel a snah vymýtit původní náboženství. Podobný proces probíhá dál na jih v Peru… i v portugalských koloniích v Brazílii. Toto období zároveň znamená nástup transatlantického obchodu s otroky – Evropané odvážejí zotročené Afričany do Ameriky jako nucenou pracovní sílu. Křesťanství se v západní Africe šíří i jako vedlejší produkt tohoto obchodu a do 16. století zakládají portugalští misionáři křesťanské komunity podél pobřeží.
Mezitím v Evropě dochází k dalšímu velkému rozštěpení křesťanství. Roku 1517 zahajuje německý kněz Martin Luther ostrý útok na to, co považuje za zkažené praktiky římskokatolické církve. Jeho kroky spouštějí protestantskou reformaci. Požadavky na reformu církve se šíří rychle, pomáhá jim Gutenbergův knihtisk. Přijímá je i řada evropských vládců – zčásti z politických, zčásti z duchovních důvodů. Protestantismus se ujímá v severní Evropě.
Roku 1534 se anglický král Jindřich VIII. odtrhne od Říma a prohlásí se hlavou anglikánské církve. Od samého začátku je protestantismus rozdělen do překvapivého množství směrů a hnutí – od kalvinistů a luteránů po baptisty, anabaptisty, Moravské bratry, anglikány a presbyteriány. Katolicismus však zůstává dominantní větví křesťanství.
Katolicismus nyní míří do jihovýchodní Asie spolu s portugalskými a španělskými obchodními zájmy. Misionář František Xaverský putuje po Asii jako zástupce Portugalské říše. Roku 1542 připlouvá do Goy, roku 1545 pluje do portugalských opěrných bodů v Indonésii a roku 1549 dorazí do Japonska, kde získává mnoho stoupenců. Roku 1565 se Filipíny stávají španělskou kolonií a obchodním uzlem. Katoličtí misionáři zajistí, že křesťanství brzy převládne.
Na počátku 17. století zakládají protestanti z Anglie a Nizozemska kolonie na východním pobřeží Severní Ameriky. Mnozí z nich jsou puritáni, kteří hledají náboženskou svobodu a možnost vybudovat „dokonalé“ křesťanské komunity. Misionář John Eliot navazuje kontakt s domorodými kmeny v Massachusetts a do roku 1663 tiskne Bibli v jejich jazyce. Pokusy o konverzi mají ale jen omezený úspěch. V dalších staletích to bude hlavně šíření evropských osadníků, které ponese křesťanství napříč Severní Amerikou.
Do konce 18. století Evropané úspěšně zakoření křesťanství napříč Amerikami. V Británii i v budoucích Spojených státech přichází v tomto století několik vln náboženského probuzení známých jako Velká probuzení. Ta vedou ke zrodu moderního evangelikálního hnutí s důrazem na Písmo a osobní spásu.
V době vrcholného evropského imperialismu se křesťanství dostává do posledních koutů světa spolu s evropskými osadníky a misionáři. Roku 1788 přichází křesťanství do Austrálie s první britskou trestaneckou kolonií. Londýnská misionářská společnost vysílá roku 1797 první misionáře do východní Polynésie. Právě misionářská práce je z velké části zodpovědná za rozšíření křesťanství na ostrovech jižního Pacifiku.
Křesťanství pak dorazí na Nový Zéland, kde misionář Samuel Marsden káže roku 1814 první křesťanské kázání. Misionáři šíří víru i po Indii – mezi nimi baptistický kazatel William Carey. Je známý jako „otec moderních misií“ a překládá Bibli do sedmi indických jazyků. Misionáři jsou však mnoha hinduisty a muslimy vnímáni s nelibostí. Tento hněv přispívá k velkému indickému povstání proti britské nadvládě v roce 1857.
To je doba „hrdinských misionářů“ – mužů i žen, kteří se vydávají na dlouhé a nebezpečné cesty, aby „zachraňovali duše“ ve vzdálených zemích. Skotský misionář David Livingstone je asi nejslavnější – první Evropan, který se dostal do mnoha částí střední Afriky, a objevitel a „pojmenovatel“ Viktoriiných vodopádů. Byli i další: Adoniram a Ann Judsonovi, kteří strávili téměř 40 let jako misionáři v Barmě… a Mary Slessorová v Nigérii, která se učí místní jazyk efik, aby mohla kázat křesťanství.
Roku 1884 přicházejí američtí presbyteriáni do Koreje a přinášejí západní medicínu i křesťanství. Nové náboženství se rychle šíří. Dnes je téměř třetina Jižních Korejců křesťanů. V 80. letech 19. století začínají evropské mocnosti „boj o Afriku“ – koloniální rozparcelování posledních nezávislých afrických států. Do roku 1914 ovládnou 90 % kontinentu a přinášejí s sebou i křesťanství.
Čína byla dosud vůči křesťanství z velké části odolná, na začátku 20. století měla jen asi 100 000 konvertitů. Objevila se dokonce i násilná reakce proti šíření křesťanství – boxerské povstání, při němž byly zabity tisíce čínských křesťanů. Rozsáhlá misijní práce po roce 1900 však vede ke stavbě tisíců kostelů a do roku 1945 k přibližně 4 milionům čínských konvertitů.
Ve 20. století se vzestup komunismu ukazuje jako velká hrozba pro křesťanství i další náboženství. Komunistické vlády v Sovětském svazu a ve střední a východní Evropě rozebírají církevní struktury a potlačují bohoslužby. Křesťanství se ale ukazuje jako odolnější: když tyto režimy padnou, církve se znovu vynořují a nacházejí podporu u veřejnosti. I v komunistické Číně dnes žijí miliony křesťanů navzdory přísné státní regulaci.
Po téměř 2 000 let pomáhaly dopady bezpočtu misionářů i kolonizátorů šířit křesťanství po celém světě. Dnes existuje 2,3 miliardy křesťanů – téměř třetina světové populace – kteří žijí a uctívají ve skoro každé zemi na Zemi.
