Článek
Masakr na Švédských šancích je jednou z nejtemnějších a nejméně známých kapitol poválečných dějin Československa. V červnu roku 1945 zde bylo zavražděno 265 civilistů, převážně německé, maďarské a slovenské národnosti. Oběti – ženy, děti a senioři – byly zastřeleny bez jakéhokoli soudu v noci z 18. na 19. června na návrší poblíž Přerova.
Tragédie se odehrála v čase, kdy země právě začínala dýchat po konci druhé světové války, ale zároveň procházela obdobím napjatých emocí, odplaty a hluboké nedůvěry mezi národnostmi. Vrcholila snaha „vyrovnat účty“ – a to i s těmi, kdo žádný zločin nespáchali. Otázka kolektivní viny tehdy dostala krvavou odpověď.
Masakr na Švédských šancích není jen tragédií jednoho dne. Je symbolem chaotického a násilného přerodu společnosti, která se snažila znovu postavit na nohy – a přitom si s sebou nesla hořkost, nenávist a nevypořádanou minulost.
V následujícím článku se podrobněji podíváme na to, kdo byli zavraždění, kdo stál za jejich popravou, jak k celé události došlo – a proč trvalo desítky let, než se o masakru vůbec začalo mluvit. A proč je tak důležité nezapomínat.
Historické pozadí
V roce 1944, kdy se druhá světová válka chýlila ke konci, proběhla masová evakuace karpatských Němců a Maďarů ze Slovenska. Tito lidé – často obyvatelé vesnic jako Dobšiná a dalších oblastí v Karpatech – byli vystaveni strachu z postupující fronty a chaosu ustupujícího německého vojska. Evakuace směřovala hlavně do severních Čech, do bývalých sudetských oblastí, kde byli přesídlení do provizorních táborů a přechodných ubytoven.
Během několika měsíců tak odešly desítky tisíc lidí, mezi nimi mnoho žen, dětí a starých lidí, kteří neměli s válkou nic společného – jen nesli nevhodné příjmení nebo mluvili špatným jazykem.
Po skončení bojů se tito lidé začali v červnu 1945 vracet zpět na Slovensko. Doufali, že se z dočasného exilu vrátí do svých domovů. Jejich trasa vedla přes Přerov, kam 18. června dorazily železniční transporty s několika desítkami rodin. Na přerovském nádraží je však zadržela československá armáda.
Šlo o bezbranné civilisty, kteří neměli žádnou vojenskou ani politickou funkci. A přesto se z jejich cesty domů stal vražedný pochod. V očích svých zadržovatelů byli „nepřátelé“ – jen kvůli původu a národnosti. K napjaté poválečné atmosféře se přidaly emoce, pomstychtivost a tichý souhlas se vším, co mělo trestat Němce, Maďary nebo kolaboranty.
Návrat domů se tak změnil v tragédii, která měla vyvrcholit právě na kopci zvaném Švédské šance.
Průběh masakru
18. června 1945 dorazily na přerovské nádraží vlaky s civilisty, kteří se po válce vraceli ze severních Čech zpět na Slovensko. Místo očekávaného pokračování cesty je však na místě zadrželi vojáci 17. pěšího pluku československé armády. Velitelé – poručík Karol Pazúr a Bedřich Smetana – rozhodli, že transport nebude pokračovat. A rozhodli se i pro to, co následovalo.
Bez obvinění, bez výslechu, bez jakéhokoliv právního rámce byli tito civilisté násilně odvlečeni na nedaleký kopec zvaný Švédské šance. Lesnatá oblast na okraji Přerova se během několika hodin změnila v popraviště.
Na místě bylo vykopáno hromadné pohřebiště. Lidé sem byli voděni po skupinách – včetně matek s kojenci, dětí, starců. A pak – v noci z 18. na 19. června – začalo hromadné střílení.
Střílelo se i do dětí. Kojenci byli zabíjeni v náručí matek. Brutalita byla systematická. Mnozí svědci později popsali, že masakru předcházely i loupeže – vojáci obětem zabavovali šperky, hodinky, peníze i osobní věci, jako by šlo o válečnou kořist.
Tohle nebyl zkrat. Ani výbuch emocí. Celá akce působila organizovaně a chladně, jako by se nad ní někdo zamyslel dopředu. Šlo o promyšlenou vraždu 265 lidí – zcela bez ohledu na jejich vinu, věk nebo bezbrannost.
Masakr na Švédských šancích tak ukazuje, kam až může zajít nenávist, když se spojí s mocí a absencí odpovědnosti. Zůstává jednou z nejděsivějších připomínek toho, jak snadno se spravedlnost může změnit v akt pomsty – a jak rychle se z vojáka stává kat.
Pachatelé a motivace
Za masakrem na Švédských šancích nestála náhoda ani spontánní davová zloba. Hlavním organizátorem byl poručík Karol Pazúr, důstojník obranného zpravodajství československé armády. Jeho minulost je sama o sobě jako varovný signál: bývalý člen Hlinkovy gardy, který bojoval po boku nacistů proti Sovětům, se po zajetí obrátil a koncem roku 1944 vstoupil do Komunistické strany. Změnil kabát, ale ne charakter.
Pazúr měl motivaci jednoduchou: zakrýt vlastní minulost a demonstrovat loajalitu novému režimu. Předháněl se v tvrdosti a proti německému obyvatelstvu neváhal použít brutální metody. Právě on vytvářel seznamy lidí určených k likvidaci a osobně dohlížel na jejich „vyřízení“.
Druhým klíčovým aktérem byl Bedřich Smetana, původním jménem Friedrich Schmitzer – poddůstojník a spoluvelitel popravčí jednotky. Známý svou brutalitou, byl podle svědectví tím, kdo se do vražd aktivně zapojoval. Po válce se mu podařilo zmizet. Nikdy nebyl dopaden.
Do celé akce byl zapojen i štábní kapitán Eugen Surovčík, velitel vojenského transportu, kterým do Přerova dorazili vojáci. I jeho životopis je jako z manuálu politického přežití: v minulosti důstojník Slovenského štátu, dekorovaný Železným křížem, po potlačení SNP se skrýval pod falešnou identitou a pravděpodobně spolupracoval s NKVD. V poválečné atmosféře si chtěl udržet vliv za každou cenu.
Pazúr za svůj čin nejprve sklízel odměny – byl povýšen a dokonce vyznamenán. Atmosféra beztrestnosti byla tehdy všudypřítomná. Až v roce 1947, pod tlakem médií a veřejnosti, začalo vyšetřování. Výsledek? Odsouzen byl pouze Pazúr, který dostal nejprve sedm a půl roku, později dvacet. Po únoru 1948 však přišla amnestie. Pazúr byl propuštěn a nadále působil například ve Svazu protifašistických bojovníků – absurdita, která nepotřebuje komentář.
Smetana a Surovčík potrestáni nikdy nebyli. Jeden zmizel beze stopy, druhému chyběly důkazy. A stát? Ten mlčel. Nepřiznal odpovědnost, neomluvil se, nepojmenoval věci pravými jmény.
Celý případ tak není jen svědectvím o jednom krvavém činu. Je ukázkou selhání systému, který nedokázal – nebo nechtěl – vyvodit odpovědnost. A který nechal sadismus a cynismus projít bez následků. V poválečné Evropě něco takového nemělo obdoby.
Následky a veřejné povědomí
Po masakru následovalo ticho. Dlouhé, nepříjemné a účelové. Událost z června 1945 se na desítky let vypařila z oficiální paměti. Komunistický režim o ní nemluvil, nepsal, nevysvětloval – a většinová společnost tomu nebránila. Násilí vůči Němcům bylo tabu, o kterém se nemluvilo ani v učebnicích, ani na veřejnosti.
Pachatelé unikli. A stát se tvářil, že se nic nestalo. Vyšetřování bylo povrchní, tresty symbolické nebo rychle amnestované. Veřejnost měla k dispozici jen útržky, často zkreslené nebo záměrně matoucí.
Změna přišla až po roce 1990. Otevření archivů a konec cenzury umožnily nahlédnout pod povrch – a jedním z prvních, kdo se do případu pustil naplno, byl historik František Hýbl. Jeho kniha Krvavá noc na Švédských šancích přinesla detailní svědectví o masakru, podpořené dokumenty, výpověďmi i dosud neznámými fakty.
Hýbl otevřel i ta nejtemnější místa: popravy kojenců, rabování mrtvých, chladnou systematičnost celé akce. Jeho výzkum byl pro veřejnou debatu zlomový – najednou tu nebyl jen válečný zločin, ale i selhání státu, který ho nechal bez následků.
Dnes je masakr na Švédských šancích vnímán jako bolestivá a nepohodlná kapitola poválečných dějin, která připomíná, jak tenká může být hranice mezi spravedlností a pomstou. Přerov zná jména obětí. Konají se pietní akty. Ale skutečné vyrovnání se s minulostí stále chybí.
Tahle událost se často staví do zrcadla Lidicím – a ne proto, že by obě tragédie byly totožné, ale protože ukazují, jak může být civilní obyvatelstvo drceno mechanismy kolektivní viny. Ať už v jedné, nebo druhé uniformě.
Co zůstává
Masakr na Švédských šancích není jen historická poznámka pod čarou. Je to klíč k pochopení toho, co se dělo v Československu po válce, když padly zbraně, ale zůstala nenávist. Ukazuje, jak snadno se spravedlnost může zvrhnout v pomstu, jak rychle se z nedůvěry může stát násilí – a jak rychle může stát zavřít oči, když se to hodí.
Byla to doba, kdy se pocity viny, strachu a odplaty míchaly v nebezpečný koktejl. Doba, kdy se místo vyrovnání s minulostí začaly tvořit nové křivdy. A Švédské šance jsou toho symbolem – ne jako ojedinělý exces, ale jako důsledek atmosféry, která k tomu vedla.
Připomínání takových tragédií není jen pietní povinnost. Je to nutnost. Bez pojmenování a pochopení minulosti není možné uzdravení. Ticho, které tuto událost provázelo celé dekády, bylo stejně nebezpečné jako kulky, které padaly na tom kopci u Přerova.
Dnes, kdy znovu sledujeme, jak se v Evropě rozdmýchávají staré přízraky nacionalismu, nenávisti a strachu, je potřeba tyhle příběhy znovu vytahovat na světlo. Ne kvůli vině. Kvůli odpovědnosti.
Masakr na Švédských šancích nás učí, jak křehká je civilizovanost. A že i ve jménu dobra lze napáchat zlo – pokud chybí zákon, empatie a odvaha říct: tohle bylo špatně.
