Článek
Mohammad Mosaddegh nebyl generál ani revolucionář. Byl právník, dlouholetý politik a tvář nacionalistické koalice Národní fronty. Když se na jaře 1951 dostal do čela vlády, měl jasný cíl: vrátit Íránu kontrolu nad ropou, kterou v praxi ovládala britská Anglo-Iranian Oil Company (AIOC).
V Íránu se tehdy ropa nebrala jako komodita, ale jako symbol ponížení. AIOC byla obří stroj na peníze, jenže pro mnoho Íránců to byl stroj, který běžel hlavně pro Londýn. Mosaddegh tu náladu zachytil přesně: nehrál to na ideologii, hrál to na spravedlnost a suverenitu.
V březnu 1951 parlament schválil zákon o znárodnění a Írán tím fakticky sáhl na britský „rodinný stříbrný příbor“ v Abadánu a okolí. Zanedlouho nato byl Mosaddegh vybrán jako premiér a znárodnění začal prosazovat jako státní politiku.
Pro Británii to nebyla jen ztráta zisku. AIOC byla v té době popisovaná jako jedno z největších britských zahraničních aktiv, takže se z toho okamžitě stala otázka prestiže a precedentů: když to projde v Íránu, budou to chtít i další. Následoval tlak na všechny strany zároveň: právní, ekonomický i diplomatický.
Británie s tím šla i k Mezinárodnímu soudnímu dvoru. V červenci 1952 ale soud rozhodl, že v tomhle sporu nemá jurisdikci (nemůže to projednat). Pro Mosaddegha to byla velká výhra. V reálu to ale ropný spor neuklidnilo, spíš to přitvrdilo zákulisní hru.
A pak přišla ekonomická část sázky. Abadán nebyla jen rafinerií, byl to uzel celého systému. Když se export a provoz začaly hroutit pod tlakem bojkotu a sankcí, dopadlo to na íránský rozpočet a každodenní život. Mosaddegh tak šel do konfliktu s Británií s tím, že buď Írán vydrží krátkodobou bolest a získá dlouhodobou kontrolu, nebo se to celé sesype a on padne.
Zvednutí íránské vlajky na AIOC (20. 6. 1951)
Ústava proti trůnu
Mosaddegh chtěl posunout Írán k modelu, kde monarcha zůstane symbolem, ale výkon moci se bude odehrávat přes vládu a parlament. V praxi to znamenalo omezit šáhovo přímé řízení armády a bezpečnostních složek.
V létě 1952 se střet zlomil v konkrétní spor o pravomoci. 16. července 1952 Mosaddegh při sestavování kabinetu trval na tom, že premiér má právo jmenovat ministra války a náčelníka generálního štábu; šáh to odmítl. Mosaddegh na to odpověděl rezignací.
Šáh místo něj jmenoval veterána Ahmad Qaváma. Ten dal veřejně najevo, že chce změnit kurz a obnovit jednání s Británií o ropě. Výsledek byl výbušný: ulice se zaplnily lidmi, do hry vstoupily různé proudy od nacionalistů po levici a tlak narostl do bodu, kdy se režim začal bát, že se mu rozpadne loajalita armády. 21. července 1952 (v íránském kalendáři 30. Tir) masové protesty dotlačily šáha k tomu, aby Qavám odstoupil a Mosaddegha znovu jmenoval premiérem; Mosaddegh pak získal kontrolu nad ministerstvem války, kterou předtím požadoval.
Tahle epizoda je klíčová, protože od té chvíle už Mosaddegh nebyl jen premiér, který vyjednává o ropě. Stal se politikem, který ví, že umí vyhrát mocenský spor tlakem ulice. A zároveň se tím začala lámat jeho koalice. Národní fronta, část duchovních autorit, bazar, levicové skupiny – každý chtěl něco jiného a každý čekal, že premiér vyhraje i další kolo.
Do toho přišla polarizace kolem parlamentu. Mosaddegh se opíral o argument „lidového mandátu“ a když mu Majlis začal házet klacky pod nohy, sáhl po kroku, který působil jako demokratická zkratka. V srpnu 1953 prosadil referendum o rozpuštění 17. Majlisu, i když to šlo proti tehdejším ústavním zvyklostem (pravomoc rozpouštět parlament byla spojovaná se šáhem). Referendum opozice bojkotovala a výsledky byly popisované jako krajně nevěrohodné.
Tady se láme interpretace Mosaddegha. Jedni v tom vidí snahu ubránit vládu před sabotážemi a palácovými hrami. Druzí v tom vidí okamžik, kdy začal z ústavního reformátora klouzat k tomu, že účel světí prostředky – a tím si sám podkopal legitimitu, kterou potřeboval proti šáhovi i proti zahraničnímu tlaku.
Embargo a chaos
Británie po znárodnění ropy nechtěla jít do kompromisu. Šla do škrcení. V roce 1951 a 1952 rozjela kombinaci sankcí, blokády a právního tlaku, aby Íránu ztížila prodej ropy a dostala ho ekonomicky na kolena. Britské válečné lodě blokovaly Abadán a kabinet v Londýně v srpnu 1951 schválil sérii ekonomických opatření; zároveň se zablokoval přístup Íránu k devizám v britských bankách.
Výsledek byl praktický a brutální: ropný stát bez ropného příjmu. Abadán byl tehdy jeden z nejdůležitějších rafinérských uzlů regionu. Americké vládní materiály z té doby řešili, že uzavření Abadánu znamenalo výpadek zhruba 550 000 barelů denně rafinérských produktů – to je měřítko, jak velká páka to byla. Írán mezitím zjistil, že vyměnit Brity za jiné techniky nebude jednoduché: řada států se nechtěla s Londýnem rozhádat a nikdo nechtěl riskovat, že bude obviněn z obchodování s „ukradenou ropou“.
Když se ekonomika dusila, politiku to neuklidňovalo. Naopak. V Teheránu se začalo prát několik táborů najednou.
Mosaddeghova Národní fronta držela ropnou kartu a obraz „národní suverenity“, ale ztrácela trpělivost s opozicí. Royalisté a palácové kruhy čekali na jeho chybu a tlačili, aby se to vrátilo do normálu. A do toho rostla síla Túdehu – komunistické strany, která uměla masové demonstrace a byla schopná děsit střední vrstvy i Západ jednou větou: Tohle se zvrhne ke komunismu.
Ve městě přibývalo střetů. Protesty, proti-protesty, bitky v ulicích, zastrašování. A Mosaddegh začal sahat po nástrojích, které jsou v krizi lákavé, ale politicky toxické: vládnutí přes mimořádné pravomoci. Už v roce 1952 se o ně opíral častěji, což rozbíjelo jeho vlastní koalici – část spojenců ho začala vnímat jako člověka, který bojuje za správnou věc, ale používá metody, které se jednou můžou otočit proti komukoli.
Tahle směs vytvořila prostředí, kde se každý konflikt dá snadno přelít do paniky. Pro jedny byl Mosaddegh poslední hráz prot
i návratu britského vlivu. Pro druhé byl politik, který z Íránu dělá neřiditelný stát.
Teheránský převrat
V srpnu 1953 už nešlo jen o ropu. Írán byl politicky rozkymácený, ekonomicky přiškrcený a Mosaddegh měl proti sobě palác, část armády i část původních spojenců. V tomhle prostředí se USA a Británie rozhodly, že stabilita bude důležitější než pokračování jeho vlády. Britové chtěli zpět vliv nad ropnou otázkou, Američané navíc viděli riziko chaosu a posílení komunistů (Túdeh) v zemi strategicky důležité pro studenou válku.
Operace měla v amerických dokumentech krycí označení TPAJAX (Operation Ajax). Z americké strany šlo o plán CIA, který počítal s kombinací propagandy, práce s klíčovými lidmi v bezpečnostních složkách, „nákupu“ loajalit a vytvoření dojmu, že Mosaddegh ztrácí kontrolu.
První pokus nevyšel. 15.–16. srpna 1953 se rozjel plán, v němž měl šáh formálně Mosaddegha odvolat a jmenovat premiérem generála Fazlolláha Zahedího. Mosaddegh se o tom dozvěděl, akce se zadrhla a šáh z Íránu odletěl.
Zlom přišel 19. srpna 1953. V Teheránu proběhly masové střety v ulicích, část jednotek a bezpečnostního aparátu se přiklonila k převratu, Mosaddeghova pozice se zhroutila a Zahedí se ujal moci. Mosaddegh byl zatčen, následoval soud a odsouzení.
Důsledek byl jednoduchý a dlouhý: šáh se vrátil jako výrazně silnější hráč než předtím, opozice dostala prostor jen tehdy, když byla poslušná, a v íránské paměti se převrat zapsal jako lekce, že o domácí politice umí rozhodovat i cizí mocnosti. To je důvod, proč se Mosaddegh dá číst dvěma způsoby zároveň: jako demokrat, kterého smetli zvenku, nebo jako politik, který domácí situaci dotlačil do bodu, kdy zásah zvenčí vůbec mohl uspět.
Hrdina nebo viník?
Po převratu se z Mosaddegha nestal mučedník. Nejdřív se z něj stal obžalovaný.
21. prosince 1953 ho vojenský soud odsoudil na tři roky vězení (uvádí se i „solitér“/samovazba). Po odpykání trestu už ho režim nepustil zpátky do politiky ani do veřejného života. Zbytek života strávil v domácím vězení na svém statku v Ahmadabádu a zemřel 5. března 1967.
Jeho „mýtus“ se narodil právě tímhle způsobem: ne okázalou smrtí, ale dlouhou izolací. A ten mýtus se dodnes čte dvěma směry.
První čtení: demokrat a symbol suverenity. Člověk, který chtěl bránit ústavní politiku a vrátit zemi kontrolu nad ropou, a byl odstraněn kombinací zahraničního tlaku a domácích mocenských struktur. Proto se z něj stal opakovaně používaný symbol protestu a „neuskutečněných ideálů“ v íránské politice.
Druhé čtení: politik, který otevřel dveře tvrdší moci. Kritici mu vyčítají, že v krizi sahal po mimořádných krocích, tlačil to přes ulici, zvyšoval polarizaci a oslabil institucionální brzdy. V tomhle příběhu není převrat „jen“ zásah zvenčí, ale i důsledek toho, že stát přestal být řiditelný standardními pravidly.
