Článek
Slunce, moře, válka
Představ si Itálii v roce 1940. Uličky voní po espressu, ryby se smaží na olivovém oleji, lidi se hádají o fotbal a lásku. V Římě se řeší móda, ne děla. Na trhu víc rušno než v parlamentu. A válka? Ta je někde daleko. Za Alpami. V Polsku. V Norsku. Ne tady.
Jenže Evropa se třásla. Německo válcovalo kontinent. Polsko padlo, pak Dánsko, Norsko, Belgie, Francie. Hitler jel jak buldozer. A Mussolini? Ten stál na chodníku a zvažoval, jestli má taky naskočit. 10. června 1940 se rozhodl. A Itálie se probudila do jiného světa.
Benito Mussolini při projevu z balkonu Palazzo Venezia v Římě.
Mussolini na balkoně
Bylo pondělí. Šest večer. Balkón Palazzo Venezia praskal pod tíhou pózy. Mussolini vyšel ven, napřímil se, a jak to uměl, začal křičet na davy pod sebou:
„Itálie je ve válce s Velkou Británií a Francií.“
Tvářil se jako vítěz. Jako by už držel mapu s novými hranicemi. Věřil, že si zaslouží kus impéria. Chtěl být u stolu, kde se dělí kořist. A myslel si, že to půjde hladce. Francie už skoro padla, Britové couvali.
Jenže tenhle výkřik z balkonu měl cenu jen tehdy, kdyby Italové opravdu byli připraveni bojovat. A to nebyli.
Roosevelt jen zakroutil hlavou
Z druhé strany oceánu se na to díval prezident Spojených států. Franklin D. Roosevelt. A řekl jediné: „Toto je smutný den pro civilizovaný svět.“
Věděl, co to znamená. Válka se dál rozlézá. A místo, aby Italové bránili mír, rozhodli se přilít olej do ohně. Pro Ameriku, která zatím formálně zůstávala neutrální, to byla další hrozba, že tahle válka se už nebude dát sledovat zpovzdálí.
Britský premiér Winston Churchill byl stejně nekompromisní. V Dolní sněmovně prohlásil: „Válka je naší odpovědí. A kdo se k Hitlerovi připojí, ten ponese následky.“
Francouzský premiér Paul Reynaud reagoval s hořkostí: „Zrada Itálie byla předvídatelná. Ale bolestivá.“
Na mezinárodní scéně to vyvolalo vlnu nevole. Kanadský premiér Mackenzie King to nazval „chvilkou mravního selhání Evropy“. A brazilský tisk psal o „tragické iluzi moci“, kterou Mussolini slepě následoval.
A tak se Itálie přidala k válce. Ne s pompou vítěze, ale se štiplavým komentářem všech kolem: „Proč teď? A za jakou cenu?“
Armáda na papíře
Italská armáda vypadala na první pohled působivě.
Více než 1,2 milionu mužů.
Zhruba 3 000 tanků.
Desítky divizí.
Ale když se šlo pod povrch, ukázala se bída. Většina tanků byly staré křápy, typy jako Fiat M13/40, co nestačily ani na první britské tanky. Vojáci? Slabě vycvičení, často bez motivace. Letectvo roztříštěné. Dělostřelectvo jako z první války. A zásobování? Chaos.
Taktika? Žádná.
Logistika? Zpožděná.
Sebevědomí? Nadnesené.
Tři fronty, tři fiaska
Začalo to na severu. V červnu 1940 se Mussolini rozhodl, že když už vstoupil do války, měl by taky něco urvat. A tak vyrazil přes Alpy – proti Francii. Cíl byl jasný: pár dní boje, pár kilometrů území, slavná fotka na titulku. Jenže realita vypadala jinak.
Francouzská Maginotova linie možná nebyla neprůstřelná, ale rozhodně nebyla papírová. A alpský terén? Ten neposlouchá rozkazy. Italové útočili od 21. června, ale postupovali těžce a pomalu. Bojovali o každý hřeben, každý bunkr. Do příměří 25. června stihli obsadit jen město Menton a pár horských silnic. Ztráty: přes 6 000 padlých a raněných.
Italské jednotky v severní Africe během druhé světové války, 1941.
A pak se šlo na jih. Mussolini si myslel, že v Africe to půjde snadněji. V září 1940 nařídil invazi do Egypta, kde čekalo jen několik britských jednotek. Ale jakmile Italové vlezli na cizí písek, začaly se jim nohy bořit.
Britové odpověděli v prosinci během Operace Compass. Byl to masakr. Během pár týdnů Italové ztratili celé divize. Britové je zatlačili zpátky přes Libyi, do Itálie se valily zprávy o katastrofě. V únoru 1941 padlo do britského zajetí přes 130 000 italských vojáků.
Ale ani to nestačilo. Mussolini si usmyslel, že dobude Balkán. Itálie už držela Albánii, a tak 28. října 1940 poslal Aténám ultimátum: podrobte se, nebo půjdeme. Řekové se jen ušklíbli. Tak tedy přišli.
Italská invaze do Řecka byla špatně naplánovaná, špatně vybavená a hlavně – špatně načasovaná. Řekové nejenže odolali, ale začali Italům brát území. Do prosince 1940 už drželi skoro čtvrtinu Albánie. V březnu 1941 se Mussolini pokusil o velkou ofenzivu – a znovu selhal. Situaci zachránil až Hitler, když do toho musel vlézt s Wehrmachtem. V dubnu 1941 Němci konečně Řecko zlomili.
Ale co to ukázalo? Že Itálie sama neustojí ani středně silného soupeře.
Že armáda byla veliká jen na papíře. A že Mussoliniho představa o obnovení římské slávy byla o dost slabší než jeho reálná moc.
Válka bez vítězství
Válka začala. Ale žádné slavné tažení se nekonalo. Místo mapy s dobytými městy přišla realita: bombardování, hlad, nedostatek. Itálie měla sen o impériu – a probudila se do rozbombardovaných měst a prázdných regálů.
Ve velkých městech jako Milán, Turín nebo Janov duněly sirény skoro denně. Britské a později i americké bombardéry mířily na továrny, přístavy, železnice. Ale výbuchy nerozmetaly jen cíle – rozmetaly i víru, že to celé má nějaký smysl.
Ceny potravin během války vzrostly až 23násobně. Ale mzdy? Ty rostly sotva polovičně. Obchodníci šmelili na černém trhu, kde se chléb platil zlatem a máslo cigaretami. Venkov, kam utekly statisíce lidí z měst, byl přetížený. Pole nestačila uživit všechny. A města se měnila v mrtvé zóny.
Nezaměstnanost narostla, zejména mezi dělníky a řemeslníky. Továrny, které nebyly zničeny, často neměly suroviny. Kdo měl práci, dřel dvanáctky za přídělové lístky a slib, že až válka skončí, bude líp. Jenže kdy skončí?
A ženy? Ty, které během války převzaly práci za muže v továrnách, na úřadech, v dopravě – po návratu válečných zajatců nebo dezertérů najednou nebyly vítáni. Místo díků přišla výtka. „Běž zpátky domů.“ Ale domov už často neexistoval.
Na severu země se to vařilo. Od konce roku 1943 tam vznikala ilegální dělnická hnutí, protifašistické výbory, partyzánské skupiny. Vzniklo přes 600 oddílů Odporu, často vyzbrojených jen tím, co ukořistili. Sabotovali železnice, napadali kolaboranty, rozsévali nejistotu mezi fašistické úřady.
A nadšení pro válku? To bylo pryč. V ulicích už se nekřičelo „Duce!“, ale šeptalo se „Kdy to skončí?“ Strach ze spojeneckých bomb byl menší než strach, že se z toho Itálie nikdy nevzpamatuje.
Spojenci, ale tak napůl
Itálie byla oficiálně spojencem Německa. Na papíře. Na balkonech. V propagandě. Ale realita byla jinde. Německo hrálo první housle – Itálie byla jen doprovod, co občas falešně zazpívá.
Benito Mussolini a Adolf Hitler sice veřejně vystupovali jako ideologicky spříznění vůdci, ale za zavřenými dveřmi to skřípalo. Hitler považoval Itálii za slabý článek. Nedůvěřoval Mussoliniho schopnostem ani italské armádě. A měl důvod.
V severní Africe museli Němci zasahovat už v roce 1941. Když britské síly během Operace Compass rozdrtily italské jednotky, Hitler poslal generála Erwina Rommela a Afrikakorps. Ne z loajality. Ale protože padl spojenec a nechtěl aby padla i celá fronta.
Na Balkáně to nebylo jiné. Mussolini se rozhodl v říjnu 1940 napadnout Řecko – bez toho, aby to s Hitlerem vůbec probral. Výsledkem bylo fiasko, které musel Němec vyžehlit invazí do Jugoslávie a Řecka na jaře 1941.
Hitler tehdy Mussolinimu napsal, že „je lepší napřed přemýšlet, než později hasit“.
A pak Sicílie. V roce 1943 Spojenci vtrhli na ostrov. Italské jednotky se rychle rozpadly, padaly celé divize. Německé velení zůstalo samo, bránilo se proti přesile, zatímco italští vojáci hromadně dezertovali nebo přebíhali.
V červenci 1943 byl Mussolini svržen a zatčen. Nová italská vláda začala jednat se Spojenci. Němci reagovali rychle. Spustili Operaci Achse – vojenské obsazení severní a střední Itálie. Mussoliniho zachránili z vězení při spektakulární akci na Gran Sasso a dosadili ho do čela tzv. Italské sociální republiky – loutkového režimu řízeného z Berlína.
Od té chvíle byly vztahy jasné. Německo vládlo. Itálie poslouchala. A kdo neposlouchal, skončil na popravišti.
Spojenectví Osy nikdy nebylo o rovnosti. Bylo to partnerství z donucení. Itálie snila o impériu, Německo už ho mělo. A když přišlo na lámání chleba, Mussolini byl pro Hitlera jen figurka, kterou bylo potřeba někdy vyměnit – jindy obětovat.
Naivita, která bolela
Mussolini chtěl slávu. Chtěl být velký. Chtěl být římský císař ve 20. století. Ale místo meče měl jen řeči. Vstoupil do války bez plánu, bez přípravy, bez reálného pohledu na sílu vlastní armády a možnosti celé země.
Spoléhal na to, že Hitler udělá špinavou práci. A Itálie? Ta si potom jen přisedne ke stolu vítězů. Jenže válka takhle nefunguje. Není to galavečer. Je to boj na život a na smrt. A když přijdete pozdě, špatně oblečení a bez zbraní, tak nedostanete nic. Možná pěstí.
Itálie si vybrala válku – a válka jí to spočítala. Místo nových kolonií přišla okupace vlastního území. Místo vítězství přišla kapitulace, chaos a občanská válka. Země se rozdělila. Fašisté proti partyzánům. Bratři proti bratrům. A uprostřed toho všechno – civilisté, kteří jen chtěli přežít.
Slova o slávě se rozplynula v dýmu bombardovaných měst. A velkolepé řeči z balkonů utichly pod tíhou reality. Ta ukázala, že velikášství bez zodpovědnosti končí tragédií.
Pro Mussoliniho. Pro armádu. Pro celou Itálii.
Zdroje:
