Článek
25. červenec 1934 nebyl obyčejným dnem v dějinách Rakouska. Byl to den, kdy přímo v srdci Vídně ozbrojení nacisté pronikli do úřadu spolkového kancléře, vzali členy vlády jako rukojmí – a samotného Engelberta Dollfusse zastřelili z bezprostřední blízkosti.
Země, která se po první světové válce snažila udržet křehkou rovnováhu mezi demokracií a autoritářstvím, byla během jediného dne vtažena do chaosu, který jen předznamenal události, jež se brzy měly přelít přes celou Evropu.
Šlo o první nacistický pokus o státní převrat mimo území Německa. Přestože se jim nepodařilo převzít kontrolu nad celým státem, puč měl děsivý účinek: oslabil důvěru ve stabilitu Rakouska, demoralizoval jeho politickou scénu a otevřel dveře pro další tlak ze strany Hitlerova režimu.
Vražda Engelberta Dollfusse nebyla jen osobní tragédií. Byla symbolickým momentem – okamžikem, kdy se politická nenávist přetavila ve zbraň a kdy se ideologie přestala vyjadřovat slovy a začala se prosazovat střelnou ranou.
Krvavý puč, který mohl změnit Evropu
25. července 1934, krátce po poledni, zaútočilo na rakouské kancléřství 154 příslušníků rakouské odnože SS, převlečených za vojáky a policisty. Akce byla přesně koordinovaná a jejím cílem bylo svržení legitimní vlády a její nahrazení režimem loajálním vůči nacistickému Německu.
Pučisté věřili, že konají s tichým souhlasem Berlína. Adolf Hitler tehdy formálně popíral přímé zapojení, ale sympatie jeho režimu ke snahám o připojení Rakouska k Německu byly veřejným tajemstvím. Právě Engelbert Dollfuss, autoritativní, ale silně protinacistický kancléř, stál v cestě tomuto plánu.
V den útoku byl Dollfuss přítomen v budově kancléřství. Během obsazení úřadu byl zastřelen dvěma ranami do krku. Zraněného ho nechali útočníci bez lékařské pomoci. Umíral několik hodin, zatímco kolem něj běžela pučistická operace.
Vojáci SS mezitím obsadili rozhlasovou stanici a začali šířit falešné zprávy: hlásili, že Dollfuss rezignoval a že je ustavena nová vláda pod vedením nacistů. Cílem bylo vyvolat zmatek a paralyzovat odpor.
Jenže se přepočítali. Většina armády, policie i obyvatel zůstala loajální vůči ústavní vládě. Pokus o převrat byl během několika hodin potlačen, několik účastníků bylo zatčeno, jiní uprchli do Německa. Rakousko zůstalo nezávislé – ale za cenu krve.
Smrt Engelberta Dollfusse otřásla nejen Rakouskem. V celé Evropě začalo být jasné, že nacismus nebude šířen jen propagandou, ale i ozbrojenou silou – a že každý stát, který se mu postaví, se může stát cílem.
Šest dní hrůzy, stovky mrtvých a tisíce potrestaných
Puč v kancléřství byl jen začátek. V následujících šesti dnech se Rakousko ocitlo ve stavu vnitřní války. Ozbrojené střety propukly v několika městech a regionech, především tam, kde měli nacisté silnou podporu. Celkem zemřelo více než 200 lidí a stovky dalších byly zraněny. Byli mezi nimi civilisté, vojáci, policisté i členové obou znepřátelených táborů.
Vláda reagovala rychle a tvrdě. Desítky účastníků puče byly odsouzeny k smrti a popraveny, další tisíce lidí byly zatčeny, internovány nebo donuceny uprchnout do Německa. Přes noc vznikl seznam „podezřelých osob“, který sloužil k čistkám mezi veřejností i v armádě.
Celý svět se na Rakousko díval s napětím – a obavou. Nacistické Německo mělo zájem využít situace k vojenské intervenci a anexi země, ale nečekaně přišel odpor z jihu. Benito Mussolini, tehdy ještě soupeř Hitlera, nikoli jeho spojenec, okamžitě nařídil přesun italských jednotek k rakouským hranicím.
Itálie dala jasně najevo, že nepřipustí přímé ovládnutí Rakouska nacistickým Německem. Mussolini, který Dollfusse osobně podporoval, chtěl zachovat Rakousko jako nezávislý stát a hráz proti šíření německého vlivu.
Tato mezinárodní rovnováha tehdy Hitlera zastavila. Ale bylo jasné, že to není konec. Byl to jen odklad.
Varování, které zaznělo příliš pozdě
Smrt Engelberta Dollfusse nebyla jen vraždou politického představitele. Byla předzvěstí epochy, kdy ideologie přestaly soupeřit v debatách a začaly vládnout zbraněmi. Vražda v kancléřství uprostřed Vídně ukázala, že politický fanatismus neváhá zabíjet – a že ticho okolního světa může být nebezpečnější než střelba.
Dollfuss byl varováním, které Evropa nechtěla slyšet. Zavražděn byl muž, který – navzdory svému autoritářskému stylu vládnutí – představoval hráz proti nacistickému rozšiřování. Jeho pád ukázal, že i stát, který formálně existuje, může být zranitelný, pokud jej obklopují silnější a odhodlanější nepřátelé.
Kancléřský úřad, místo rozhodování a moci, se toho dne stal scénou zrady, smrti a zhroucení iluze, že Rakousko může zůstat mimo boj o budoucnost Evropy. Když Dollfuss vykrvácel na podlaze své kanceláře, nešlo jen o konec jednoho života. Byl to symbolický pád víry, že zlo lze zadržet jen slovy.
Jeho smrt připomíná, že demokracie, svoboda a nezávislost nejsou samozřejmé. A že extrémismus, i když vypadá okrajově, nikdy skutečně nespí.
Dědictví temného 25. července
Den 25. července 1934 není jen datem atentátu. Je to připomínka toho, jak blízko může být svoboda k propasti – a jak rychle může padnout, pokud zůstane bez obrany. Vrahům se tehdy nepodařilo ovládnout stát, ale dokázali zasít strach, chaos a nejistotu.
Rakouskou nezávislost tehdy zachránila loajalita armády, policie a části veřejnosti. Odmítli uvěřit lžím vysílaným z nacisty ovládaného rozhlasu. Odmítli přijmout násilí jako novou realitu. Právě díky této věrnosti a odhodlání skončil puč neúspěchem – i když jen dočasně. O čtyři roky později došlo k tzv. anšlusu a Rakousko přestalo existovat jako samostatný stát.
Tragédie roku 1934 proto zůstává mementem. Připomíná, že svoboda je křehká a že její obrana nespočívá jen v zákonech nebo institucích, ale především v odvaze lidí, kteří se ji rozhodnou bránit i ve chvíli, kdy to není bezpečné, ani výhodné.
Zdroj: Červencový puč – Wikipedie
