Přizpůsobit se, přežít, zmizet: Příběh Adolfa Hrubého

Adolf Hrubý se narodil v roce 1893 v Mláce u Třeboně. Vystudoval obchodní školu a už jako mladý se ocitl uprostřed dějinného zvratu – první světové války. Byl povolán do rakousko-uherské armády a v Rusku padl do zajetí. Tam ale neskončil jako bezmocný vězeň. Naopak. Přidal se k bolševikům, stal se kapitánem Rudé armády a aktivně se účastnil občanské války. V té době to rozhodně nebylo obvyklé rozhodnutí pro někoho z monarchistického vojska.

Když se po válce vrátil do Československa, s komunismem to nešlo dál. Místo toho se přidal k Republikánské straně zemědělského a malorolnického lidu, známé spíš jako agrárníci. Tohle nebyl žádný okrajový spolek – agrárníci byli dlouho nejsilnější politickou stranou první republiky a Hrubý se v ní rychle uchytil.

Byl aktivní nejen v politice, ale i v tisku. Přispíval do stranického deníku Venkov, psal o zemědělství a venkovském životě, a pomalu si budoval reputaci někoho, kdo rozumí nejen politice, ale i reálnému životu lidí mimo města. V roce 1935 byl zvolen poslancem a stal se jedním z výraznějších hlasů agrárního hnutí.

Na první pohled to mohl být příběh o klasickém „muži lidu“. Ale Hrubýho životní dráha rozhodně nekončila v parlamentní lavici. V dalších letech se ukázalo, že jeho přizpůsobivost dokáže překročit mnohem tvrdší hranice než jen změnu stranických stanov.

Rok 1939 všechno změnil. Po okupaci zbytku Československa a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se politické strany rozpadly nebo byly rozpuštěny. Agrárníci, včetně Hrubého, stáli před rozhodnutím: zaniknout tiše, nebo se pokusit přežít v nových podmínkách.

Adolf Hrubý zvolil druhou možnost.

Už v březnu 1939 se stal vedoucím Národního souručenství, oficiálně jediného povoleného politického hnutí v protektorátu. Tato organizace měla sloužit jako náhražka za zrušené strany – jednotná fronta loajálních občanů, která ale ve skutečnosti víc než cokoli jiného připomínala kulisu. Hrubý měl být tím, kdo sjednotí národ pod heslem „pracovat a mlčet“. Povedlo se mu to jen na pár měsíců.

V říjnu téhož roku byl totiž z funkce odvolán kvůli podezření z uplácení novinářů. Ne že by mu to nějak zásadně zlomilo vaz – přehodil výhybku a mířil dál.

Neztratil kontakt s protektorátními elitami. V lednu 1942 byl jmenován ministrem zemědělství v protektorátní vládě Aloise Eliáše, později i ve vládě Jaroslava Krejčího. Hrubý se v nové roli prezentoval jako ochránce českého zemědělství. Tvrdil, že se snaží zmírnit tlak ze strany okupační správy a zajistit českým rolníkům aspoň základní podmínky k přežití.

To zní ušlechtile. Jenže zároveň byl součástí režimu, který kolaboroval s nacisty. Schvaloval vývoz potravin do Říše, podepisoval dokumenty pod hlavičkou Protektorátu, a byl u toho, když se nastavovala pravidla, která šla vždy na ruku okupantům. V projevech mluvil o loajalitě a pořádku. A i když nebyl žádný fanatický ideolog, rozhodně nebyl ani nevinným úředníkem.

Na sklonku války se kolem něj začalo mluvit o tom, že by se mohl stát prezidentem Protektorátu, pokud by to nacisté dotáhli do konce. K tomu nikdy nedošlo – Hrubý byl v roce 1945 zatčen německou policií a krátce vězněn. Důvodem byla údajně jeho snaha o politické manévrování, které už ani Němcům nepřišlo vhod.

Ať už to byla snaha zachránit si krk, nebo jen další otočka v dlouhé sérii obratů – jedno je jisté. Hrubý se během války rozhodně neztratil. Ale za jakou cenu?

Po skončení války šel Hrubý rovnou do vazby. Nebylo třeba hledat ho dlouho – jeho podpis byl téměř na každém důležitém dokumentu z doby protektorátu, a veřejnost ho znala jako jednoho z nejviditelnějších členů tehdejší vlády.

Obžaloba byla rozsáhlá. Hrubému bylo kladeno za vinu, že se aktivně podílel na politice okupantů, že vedl loajální organizaci vůči Říši, že jako ministr zemědělství spolupracoval na odvodech potravin pro Němce. A i když se hájil tím, že chtěl chránit české zemědělce a „držet věci aspoň trochu pod kontrolou“, soud to nebral jako polehčující okolnost.

V roce 1946 dostal doživotní trest odnětí svobody. Rozsudek padl ve jménu retribuční spravedlnosti – té vlny poválečných procesů, které měly vyrovnat účty s kolaboranty, zrádci a aktivními podporovateli nacismu. Hrubý se tak ocitl ve stejné kategorii jako jiní členové protektorátní vlády, například Jaroslav Krejčí, který také vyfasoval doživotí.

Byla to exemplární lekce. Měla ukázat, že i ten, kdo kolaboroval „jen v rámci systému“, bez fanatismu a s úsměvem, nakonec dopadne stejně jako ostatní. V Hrubého případě možná ještě tvrději – protože si příliš dlouho myslel, že se z toho dokáže vymluvit.

Ve vězení na Pankráci strávil Hrubý necelých pět let. Zemřel tam 9. června 1951. Tichý konec muže, který celý život mluvil nahlas.

Adolf Hrubý není jméno, které by dnes někdo vytahoval z paměti. V učebnicích není, pamětní deska po něm neexistuje, a když zadáte jeho jméno do vyhledávače, objeví se jen pár archivních odkazů. Přitom šlo o člověka, který prošel skoro všemi zásadními fázemi českého dvacátého století: monarchií, legionářstvím, agrární politikou, protektorátem i komunistickým vězením.

Jenže jeho příběh je příliš složitý na to, aby zapadl do klasické škatulky. Nebyl hrdina. Nebyl ani klasický zrádce, co by hajloval na tribuně. Byl to politický oportunista, který se uměl přizpůsobit – a právě proto nepohodlný. Nedá se z něj udělat ani vzor, ani strašák. A tak zmizel v zapomnění.

Jeho osud ale ukazuje něco důležitého: že většina lidí v těžkých dobách nejsou hrdinové ani zrůdy. Jsou to lidé, kteří se snaží přežít, využít systém, pohybovat se v šedé zóně a zároveň si uchovat čistý stůl – aspoň před sebou.

Adolf Hrubý není hrdina, ale není ani příběh, který by se dal snadno uzavřít. Nezradil s nadšením. Neházel bomby. Nedržel se zásad. Dělal to, co se v daný moment zrovna hodilo.

A právě v tom je ten problém. Byl typ politika, který se přizpůsobí všemu. Monarchii, bolševikům, agrárníkům i okupantům. Uměl se chovat tak, aby nevzbudil pozornost – dokud se to celé nesesype.

Neodešel se ctí. Ani se nesnažil o odpor. Prostě se snažil zůstat u stolu co nejdéle.
A když ho z něj konečně smetli, nezbylo po něm skoro nic. Možná je to fér. Možná je to i varování.

Zdroj: Adolf Hrubý a Národní souručenství

Adolf Hrubý – Wikipedie