Článek
Jídlo
Zapomeň na filmové hostiny s obřími stehny a plnými stoly. Většina lidí jedla něco, čemu se říkalo pottage – řídkou kaši/polívku z čehokoli, co zrovna vyrostlo na poli. Vařilo se to ve stejném hrnci celé dny, jen se přihazovalo, co bylo po ruce. Zelenina, zbytky, špína. Když jsi měl smůlu, i červi.
Základ byl chléb. Jenže ne nadýchaný bochník, ale hutný tmavý šutr plný prachu a kamenných zrnek. Kamenné mlýny se obrušovaly do mouky, takže lidi fakticky žrali kamínky. Zuby se neničily sladkostmi, ale doslova kamením v chlebu.
A do toho námel – houba na žitu, která dokáže způsobit halucinace, pálení končetin a smrt. Celé vesnice se mohly „zbláznit“ jen proto, že pekař nečistil mlýn. Čarodějnice? Občas spíš zkažený chleba.
Pití
Vodu jsi radši nepil. Většina studní a potoků byla plná splašků a odpadu. Takže pili skoro všichni pivo nebo ale. Ne silné ležáky, ale slabší, jen aby tě to nezabilo tak rychle jako voda.
Odhady mluví o tom, že průměrný sedlák vypil kolem osmi pint (necelých 8 litrů) piva denně. Pivo dostávaly i malé děti. Ne proto, že by někdo miloval alkohol, ale proto, že to bylo menší zlo než voda. Středověké děti nepotřebovaly falešnou občanku na alkohol, spíš by ji potřebovaly na čistou vodu.
Záchody
Záchody neexistovaly. Měl jsi nočník – kýbl nebo mísu pod postelí. Když se naplnil, vyhodil se z okna rovnou na ulici. Jediné „bezpečnostní opatření“ bylo zařvat něco jako „Pozor dole!“ a házet.
Na hradech byla garderoba – kamenné sedátko s dírou ve zdi. Odpad letěl po hradbách dolů. V některých hradech padal klidně desítky metrů. Král možná seděl na trůnu, ale pod zadkem měl pořád jen díru ve zdi a průvan.
Ve městech vznikaly improvizované stoky, kouty, kde si každý ulevoval. Odpad se hromadil, vsakoval do země, tekl do řeky. Smrad byl takovej, že řeka v Londýně byla popisovaná jako „netvor smradu“, ne jako romantická kulisa.
A někdo to musel uklízet. „Gong farmers“ – lidi, co vybírali obsah žump a latrín. Dělali v noci, smrděli tak, že je nepustili ani do hospody, ale brali víc než běžný dělník. Zaplacené peklo.
Toaletní papír? Zapomeň. Listí, mech, levá ruka, bohatší kousky vlny nebo konopí. Luxus byl spíš mít kde si sednout stranou.
Hromadná latrína v hradě.
Dřina
Většina populace byli sedláci. Žádná volba, žádný „co mě baví“. Narodil ses na poli – umřel jsi na poli.
Den vypadal jednoduše: svítání → práce → tma → pád do postele → opakovat, dokud neumřeš. Dřevěné pluhy, voli, ruční setí, ruční sklizeň. V sezóně klidně 16 hodin venku.
Záznamy z Anglie ukazují, že běžný zemědělský dělník spaloval přes 4 000 kalorií denně jen prací. Žádná posilka, žádná proteinová tyčinka – jen nutnost přežít.
Řemesla nebyla o moc lepší. Kováři vdechovali kouř a kovový prach, koželuzi stáli celé dny v moči a chemikáliích, smrad se jim zažral do kůže. Stát se mistrem znamenalo začít v sedmi letech jako učeň a makat i 14 let skoro zadarmo.
Nemoci
Nemoc byla skoro jistá loterie o život. Nachlazení, které dneska vyřešíš čajem a Ibuprofenem, tě tehdy klidně sejmulo.
Nikdo nevěděl nic o bakteriích. Věřilo se na „špatný vzduch“ a „čtyři tělesné šťávy“. Když ses přehřál, doktor řekl: „Máš moc krve.“ Řešení? Pouštění žilou, mísa, nůž, krev pryč. Pijavice to „vylepšovaly“ – někdy jich přikládali desítky.
Statistiky jsou drtivé: asi 30 % dětí se nedožilo pěti let, průměrná délka života byla kolem 30–40 let. Mor v polovině 14. století zabil zhruba polovinu Evropy.
Zuby? Peklo. Bez kartáčku, bez pasty, bez zubaře. Počkáš, až bolest doprovodí řev, pak přijde někdo s kleštěmi a vytáhne ti zub. Bez anestesie.
Léky byly samy o sobě jed. Rtuť jako „léčba“ kožních problémů a pohlavních nemocí. Vedlejší účinky? Jednoduché: možná tě zabije dřív než nemoc.
Lidé z Tournai pochovávají oběti moru.
Právo
Spravedlnost byla spíš nástroj strachu. Zákony se lišily vesnici od vesnice. Presumpce neviny neexistovala. Jakmile tě někdo obvinil, byl jsi v průšvihu.
Drobná krádež v nouzi mohla znamenat useknutou ruku. V některých zemích existovaly desítky až stovky zločinů, za které se popravovalo – včetně obyčejné krádeže „příliš drahé“ věci.
Důkaz? Ordál. Rozžhavené železo do ruky, pár kroků a čekat. Když se to za pár dní „zázračně“ zahojilo, byl jsi nevinný. Když se to zanítilo – vina. Další metoda: svázat, hodit do vody. Když se potopíš – nevinný. Když plaveš – vinný a jdeš na smrt.
Popravy byly veřejné představení. Oběšení bylo skoro milosrdné. Za zradu hrozilo vláčení za koněm, věšení, vypárání zaživa, stětí a rozčtvrcení. Lidi si nosili jídlo, koukali a brali to jako program na odpoledne.
Mučení bylo normální součást soudního procesu. Skřipec, palečnice, různé klece se špičkami. Po chvíli se člověk přiznal k čemukoli. Pravda nikoho moc nezajímala.
Válka
Války byly všudypřítomné. Stoletá válka trvala 116 let. Běžný člověk zažil několik válek za život. Nebylo „někde daleko na obrazovce“. Bylo to za humny.
Plátové brnění si mohl dovolit jen bohatý rytíř. Stálo to jako dnešní luxusní auto. Většina vojáků měla jen prošívaný kabátec a nějaké železo navíc, žádná plná zbroj.
Nejobávanější zbraň? Dlouhý luk. Lučištníci trénovali od dětství, měli zdeformovanou kostru z neustálého napínání těžkého luku, ale dokázali rozstřílet těžce obrněné rytíře na dálku.
Bitvy bývaly masakry. U Towtonu v roce 1461 zemřelo kolem 28 000 mužů za jediný den. Mnozí umrznuli dřív, než se vůbec dostali do přímého boje. Zranění bez dezinfekce a šití? Téměř rozsudek smrti.
Pro civilisty byla nejhorší období mezi bitvami. Armády „se uživily z krajiny“ – braly jídlo, pálily domy, zabíjely dobytek. Strach nebyl jen z nepřátelské armády – ale z jakékoli armády.
Města
Středověké město bylo kombinace skládky, nemocnice a ubytovny v jednom. Odpad na ulicích, krev od řezníků, výkaly, chcíplá zvířata, všudypřítomný kouř. Žádný odvoz, žádný kontejner.
Lidi se koupali jen párkrát do roka. V zimě klidně několik měsíců vůbec. Vši byli norma, ne ostuda. Hřebeny na vši patřily k běžné výbavě. Oblečení se pralo málo, spíš se nosilo, dokud se nerozpadlo.
Většina domů měla jednu místnost. Společné spaní, společné jídlo, žádné soukromí. V hostincích sdílené postele s cizinci. Služebnictvo mělo přístup všude, i tam, kde bychom dnes zavřeli dveře.
Zábava? Veřejné popravy, štvanice na zvířata, občas kejklíři. Žádná Netflix knihovna, jen tvrdá realita s občasnou krutou show.
Realita
Společnost byla extrémně pevně rozdělená. Zhruba 90 % lidí byli sedláci, bez půdy a bez šance „udělat kariéru“. Narodil ses dole – zůstal jsi dole. Výjimky byly rarita.
Tam, kde chyběly informace, nastoupila pověra. Nemoc? Zlí duchové, špatný vítr, planety. Zatmění? Možný konec světa. Faktchecking znamenal zeptat se nejstaršího člověka, jestli už to někdy viděl.
Zprávy se šířily rychlostí chůze nebo koně. Co se stalo 50 kilometrů daleko, ses dozvěděl za dny. Z ciziny za týdny nebo měsíce – pokud vůbec.
A teď si k tomu přičti dnešní standard: antibiotika, splachovací záchod, pitná voda z kohoutku, nějaká základní práva, topení, lednička, deodorant. Najednou i nejhorší den v open space kanceláři vypadá jako dovolená.
Středověk na fotkách a v seriálech vypadá romanticky. Realita byla každodenní boj o přežití, ve kterém by většina z nás dneska nevydržela ani jeden den.
Zdroje: Ergotism - Wikipedia
