Radio Prague 1936: krátká vlna, Dvořákova znělka a cesta k satelitu a webu dnes.

V 10:00 odstartovala z Prahy první pravidelná zahraniční služba československého rozhlasu: anglickým úvodem ji uvedl technický ředitel Eduard Svoboda. Navázala na červencové a srpnové zkoušky (24. 7. několikahodinové, 13.–14. 8. celodenní), kdy se z Poděbrad pouštěla hudba z gramofonových desek a každých ~20 minut ji střídaly nahrané vícejazyčné hlášky. Od 31. 8. se vysílání už odbavovalo ze studií v Praze – kombinace reprodukované hudby a živých vstupů v několika jazycích – a ten den se bere jako zrod mezinárodní služby. Do konce roku přišlo na adresu stanice 4 443 dopisů posluchačů, což potvrdilo, že krátká vlna „nese“.

Program se v prvních dnech rozběhl v třech dvouhodinových blocích (10–12, 17–19, 20–22) a od 13. září 1936 se rozčlenil na evropské a americké okno; postupně přibyly zprávy i pravidelné jazykové mutace (pro Evropu česky/slovensky, německy, francouzsky, anglicky; pro Ameriku česky/slovensky, anglicky, občas rusínsky). Z dobových interních materiálů i vzpomínek hlasatelek vyplývá, že mluvené slovo bylo zpočátku v menšině a šlo hlavně o ohlašování a zprávy; hudební část se přehrávala z Blatnerfonu – ocelopáskového předchůdce magnetofonu.

Vysílací „srdce“ stálo mimo Prahu: radiotelegrafická stanice v Poděbradech (místní „Radiovka“), budovaná 1921–1923 pro bezdrátovou státní komunikaci. V letech 1935–1936 sem Ministerstvo pošt a telegrafů nechalo instalovat dva vysílače Marconi a krátkovlnný SWB9/30 (~34 kW, 13–100 m). Právě SWB9/30 rozjel 31. 8. 1936 rozhlas do zahraničí; zkušební hudební smyčky se tehdy dokonce pouštěly v improvizovaném studiu přímo na vysílači. Pravidelný program už běžel z pražského studia a do éteru šel přes Poděbrady.

Volba Poděbrad měla i fyzikální důvody. Areál měl dvojici ~150 m stožárů a „střešní“ drátovou anténu nataženou mezi nimi; rovinatý terén u Labe s vysokou vodivostí půdy zlepšoval účinnost vyzařování. Poválečná historie stanice přidává zajímavou poznámku pod čarou: v 50. letech odtud část techniky sloužila také k rušení zahraničních stanic (např. RFE) – svědectví o šíři technického zázemí, na němž československá krátká vlna stála.

Zahraniční vysílání bylo od začátku nástrojem státní komunikace: mělo vysvětlovat Československo navenek, pracovat s krajanskou diasporou a být protiváhou hlasu velmocí. Dramaturgie rychle přijala „mezinárodní“ formát: krátké souhrny zpráv, tiskové přehledy z ČTK, rozhovory s vědci či umělci a pravidelné kulturní bloky (divadlo, hudba, cestovní ruch, průmysl). Rozvrh se ladil podle časových pásem tak, aby se Evropa trefila do podvečera a Severní i Jižní Amerika do místního rána/večera. Stanice od počátku pracovala i s dopisy posluchačů a QSL-lístky (potvrzení příjmu), které sloužily zároveň jako zpětná vazba k volbě frekvencí a jazyků.

S blížící se válkou přibyla „měkká síla“ ve španělštině a portugalštině pro Latinskou Ameriku a rozšířily se balkánské mutace — šlo o publika, která nebyla nasycena domácí krátkovlnou nabídkou a kde měla Československá republika obchodní i kulturní zájmy. Zacílení tedy nebylo jen geografické, ale i tematické: angličtina a francouzština nesly obraz moderní ekonomiky a vědy, němčina mířila na přeshraniční publikum a menšiny, „jižní“ jazyky dávaly prostor exportu, turismu a krajanům.

Po březnu 1939 přešla mezinárodní služba pod kontrolu okupační moci a dostala přísné ediční mantinely: politické segmenty se omezily na povolené čtení a program se zredukoval na neškodné formáty. Pro redakce to znamenalo kádrové zásahy, autocenzuru a odliv části spolupracovníků; technika zůstala, ale smysl vysílání se vyprázdnil.

Po roce 1945 přišla obnova se zřetelnou prioritou: znovu představit republiku světu. Poválečné bloky v hlavních evropských jazycích se opřely o rekonstrukci institucí, zprávy o návratu demokratického života, kulturní diplomacii a praktické informace pro krajany a vysídlence. Zkušenost krátké vlny z meziválečné éry se tak plynule přetavila do poválečné „veřejné služby navenek“ — s novými tématy, ale se stejným cílem: být slyšet tam, kam se tisk a filmy dostávají pomalu nebo filtrovaně.

Zahraniční služba si od začátku stavěla „audio-podpis“ na Dvořákovi: jako znělka slouží motiv z Novosvětské (slavné hornové sólo), který se v éteru objevoval před relacemi jako krátká fanfára. Po roce 1989 se stanice vědomě vrátila k původnímu dvořákovskému identu – a v roce 2022 představila novou znělku, stále založenou na témž motivu (autor úpravy: Martin Hůla). Důvod je jednoduchý: jde o okamžitě rozpoznatelný kulturní symbol, který funguje napříč jazyky a časovými pásmy – „sonic logo“ státu v miniatuře.

Během studené války se československý éter změnil v pole technického i obsahového boje. Domácí úřady aktivně rušily západní stanice (hlavně RFE/RL) – po puči 1948 s metodickým i technickým zázemím Moskvy; vedle vzdálených „skywave“ jammerů používaly i místní pozemní rušičky u velkých měst. Jamming v Československu přetrval až do konce roku 1988; posluchači ho obcházeli volbou denní doby, směrovými anténami a laděním na méně zarušené kmitočty.

Zatímco západní vysílání se stát snažil umlčet, Radio Prague samo cíleně oslovovalo zahraniční publika – programově i jazykově. Typickým příkladem byla afro-asijská služba: Afrika byla v 50.–80. letech významným „bojištěm“ studené války a Praha pro ni připravovala vlastní proudy relací v odpovídajících jazycích a s výběrem témat (rozvoj, kultura, spolupráce). „Cílení“ tedy neznamenalo jen frekvence a směrové antény, ale i volbu narativů pro konkrétní regiony.

Technická i programová strategie se tak doplňovaly: rušení tvarovalo návyky posluchačů a načasování vysílání (kdy je jamming slabší), zatímco tematické „balíčky“ pro Evropu, Ameriku či Afriku dělaly z krátkovlny nástroj měkké síly – slyšitelný i přes šum a „datlování“ linek. O zkušenostech s rušením a krátkovlnnou sítí podává plastické svědectví i rozhlasový report s Oldřichem Čípem, který z původního poděbradského centra popisuje technické zákulisí i praxi komunistické éry.

Krátkovlnné vysílání Radio Prague International skončilo 31. 1. 2011 – po „75 letech na vlnách“. Oficiální rozlučkové vysílání i články stanice ten den zaznamenaly jako uzavření éry, kdy šel signál do světa primárně přes SW antény. Následný model stojí na satelitu + internetu (portál, stream, podcasty), s partnery a re-broadcasty v zahraničí.

Dnešní distribuci shrnuje stránka Ways to listen:
– Satelit: Astra 3B (23,5°E), DVB-S2, transponder 3233, 12,3435 GHz, H – v all-language verzi pro Evropu.
– Online: živý stream a archiv; podcasty na hlavních platformách a v katalogu Českého rozhlasu.
– Aplikace: přímé relace v aplikaci mujRozhlas.
– Re-broadcasty: řada partnerských stanic (od RFI po SBS v Austrálii).
– Shortwave dnes: vlastní SW je ukončený, ale anglické a španělské bloky jdou do Severní Ameriky přes WRMI (9955 / 9395 / 7780 / 5010 kHz).

Jazyková nabídka v roce 2025: EN/DE/FR/ES/CZ/RU a navíc UK (ukrajinština). Ukrajinská služba začala 2022 jako denní podcast „Новини для українців у Чехії“ pro nově příchozí, následně vznikl plnohodnotný webový kanál v ukrajinštině. Partnerem a spolugarantem mezinárodní služby je dlouhodobě Ministerstvo zahraničních věcí, které ji financuje jako součást veřejné diplomacie a péče o krajany.

Zahraniční služba od 30. let do dneška dělá jednu věc důsledně: překládá Česko světu v jazycích cílového publika a přes kanály, které se právě nejlépe poslouchají (SW → satelit → web/podcast). Dnes se to opírá o tři pilíře:

Jinými slovy: když malá země mluví jasně, vícejazyčně a dostupně – ať už do Evropy přes satelit, do Ameriky přes podcast nebo k novým komunitám v jejich jazyce – funguje to přesně jako měkká síla: budování povědomí, důvěry a zájmu bez megafonu propagandy, ale s profesionální novinařinou a konzistentním „audio-podpisem“.