Článek
Tento článek vychází z veřejně dostupných historických zdrojů a nevyjadřuje žádný politický postoj autora.
Ticho před výbuchem
Peking, jaro 1989.
V ulicích je cítit změna. Lidé ji neřvou – zatím. Jen postávají na náměstí Nebeského klidu, zpívají, drží transparenty, diskutují. Jsou to studenti, dělníci, intelektuálové. Mladí i staří. Tisíce lidí, kteří nechtějí svrhnout režim – jen s ním mluvit.
Volají po svobodě slova, méně korupce, lepší budoucnosti. A místo toho, aby zůstali doma a sklonili hlavy, rozhodli se zůstat na náměstí. Dny ubíhají. Naděje roste. A pak přijde červen.
3. června, okolo desáté večer, začíná peklo.
Armáda dostává rozkaz. Tanky vyjíždějí. Kulky sviští. Chaos. Křik. Krev.
Masakr trvá celou noc a končí až druhý den ráno.
4. června 1989 – den, kdy se všechno zlomí.
Co chtěli?
Nechtěli revoluci. Nechtěli svrhnout vládu.
Chtěli jen žít důstojněji.
Chtěli svobodu slova.
Chtěli vědět, co se děje v jejich vlastní zemi.
Chtěli říkat svůj názor, aniž by riskovali vězení.
Chtěli konec korupce, která dusila všechno – od univerzit po práci v továrně.
Chtěli dialog.
Mnozí z nich věřili, že vláda bude naslouchat. Že když se postaví klidně, slušně, beze zbraní, režim si to rozmyslí.
Mysleli si, že jejich země je připravená dospět.
Jenže moc se nedá přemluvit transparentem. Moc se bojí strachu – a právě ten dav na náměstí začal symbolizovat. Ne chaos, ale odvahu. A to režim nevydržel.
Noc ze 3. na 4. června
V sobotu 3. června kolem 22:00 se pekingské ulice začínají plnit vojáky. Lidé to nejprve nechápou. Už několik týdnů na náměstí protestují desetitisíce lidí. Peking je v pohotovosti, ale panuje klid. Mnozí věří, že armáda přijela jen zastrašit.
Jenže tentokrát si vojáci přivezli ostrou munici. Tanky, obrněná vozidla, pušky s bajonety.
První výstřely padají ještě před půlnocí – v ulicích vedoucích k náměstí. Lidé se snaží postavit barikády z autobusů, popelnic, čehokoliv, co mají po ruce. Vojáci střílejí bez varování. I do těch, kdo se snaží jen odnést zraněné.
Vojáci se soustředí na oblasti kolem ulic Chang’an Avenue, Muxidi, Fuxingmen a Liubukou. Právě tady se odehrávají největší jatka – zástupy protestujících, často beze zbraní, jsou zasypány palbou. Podle svědků z nemocnic jsou zranění zasaženi do hlavy, hrudníku, zad. Nešlo o „náhodné střely“ – šlo o cílenou likvidaci.
Po půlnoci dorážejí tanky až k okrajům náměstí Tchien-an-men. V té době je většina protestujících na náměstí stále pokojná. Studenti sedí, zpívají, drží se za ruce. Věří, že vojáci nezasáhnou.
Krátce po třetí hodině ranní dostávají organizátoři protestu nabídku – pokojně opustit náměstí. Mnozí souhlasí. Z některých částí je umožněn odchod, ale zároveň pokračuje střelba v okolních ulicích.
Východy jsou často blokovány. Někteří lidé mizí. Jiné odvlečou a už se nikdy nevrátí.
V pět ráno už je náměstí „vyčištěno“. Tanky stojí na místech, kde před hodinami seděli studenti.
Zem je černá od sazí, pokrytá krví a popelem. Vojáci hlídkují. Těla se odklízejí. Nikdo nesmí fotit. Nikdo nesmí mluvit.
Oficiální čínské zdroje uváděly 200–300 mrtvých.
Západní diplomaté odhadovali tři až pět tisíc.
Počet zraněných se odhaduje na sedm až deset tisíc. Nikdy nevznikl nezávislý seznam obětí.
Vše proběhlo bez vyhlášení výjimečného stavu. Média mlčela. A ráno už bylo „po všem“.
Neznámý muž s taškami
Ráno 5. června 1989, den po masakru.
Kolona tanků se pohybuje po třídě Chang’an Avenue, míří pryč z náměstí Tchien-an-men. Všude kolem je klid, ale ten klid pálí. Město je v šoku, plné krve, popela a strachu.
A pak se stane něco, co nikdo nečekal.
Jeden muž ve světlé košili a tmavých kalhotách vyjde na silnici. V každé ruce plastová taška. Možná s jídlem. Možná s něčím, co už nikdy nedoručí. Nestaví se k tankům čelem, nevyhrožuje, neútočí. Jen jim stojí v cestě.
Tank zastaví. Muž se nepohne. Tank ho zkusí objet. Muž udělá krok stranou a znovu se mu postaví. Znovu a znovu. Člověk proti oceli. Bez křiku. Bez zbraní. Jen s vůlí.
Z oken okolních budov to natáčejí západní novináři. Fotografie a záběry obletí svět. Muž s taškami se stává symbolem. Symbolem odporu. Lidskosti. I zoufalství.
Dodnes se neví, kdo to byl.
Nikdy se oficiálně nezjistilo jeho jméno.
Někteří tvrdí, že šlo o studenta. Jiní říkají, že to byl obyčejný muž, který šel z nákupu.
Podle některých zdrojů ho odvedla tajná policie. Podle jiných přežil. Nic z toho nebylo nikdy potvrzeno.
Čína o něm mlčí. V domácích médiích ten záběr nikdy neproběhl.
Ale venku, ve světě, to byl okamžik, kdy se brutalita střetla s obyčejnou lidskou odvahou. A prohrávala – alespoň na tu chvíli.
Mlčení jako zbraň
V Číně se o Tchien-an-menu nemluví. Oficiálně se skoro nic nestalo.
Masakr? Neexistuje. Tanky? Nikdy tam nebyly. Muž s taškami? Neznámý, nezajímavý, nepravdivý.
Režim udělal maximum pro to, aby celou událost vymazal z paměti.
Z učebnic zmizely zmínky. Ve školách se o tom neučí. V televizi to nikdy neběželo.
Čínský internet je přísně cenzurován – slova jako „Tchien-an-men“, „4. červen“ nebo „1989“ jsou blokována.
Na sociálních sítích automaticky mizí příspěvky, které protesty připomínají.
I fotka muže s taškami je zakázaná. Zmizí během pár vteřin.
Režim ví, proč to dělá.
Tato událost není jen krvavá skvrna v dějinách – je to slabé místo. Doklad, že i silná moc se bála vlastního lidu. A že se s tím strachem vypořádala silou.
Mlčení se postupně stalo nástrojem.
Starší generace pamatuje, ale mlčí.
Mladá generace často vůbec neví, co se stalo.
A pokud ví, raději se neptá.
Ten, kdo se ptá, riskuje.
Lidé, kteří masakr přežili a zkusili o něm mluvit, skončili ve vězení. Nebo v domácím vězení.
Rodiny mrtvých nesmějí pořádat veřejné vzpomínky. Každý rok kolem 4. června se zvyšuje dohled, aktivisté mizí, cizí novináři jsou vytlačováni z města.
Tohle není zapomnění. To je programové vymazávání.
A nejděsivější na tom je, že to funguje.
Kolik lidí vlastně zemřelo?
Krátká odpověď? Neví se. A právě to je součást problému.
Čínská vláda nikdy nezveřejnila kompletní seznam obětí. Oficiální čísla byla od začátku mlhavá a záměrně podhodnocená. Různé zdroje se výrazně rozcházejí – a to i mezi těmi, kdo byli přímými svědky.
Oficiální čínské zdroje:
- Čínská státní média krátce po zásahu uvedla počet 241 mrtvých, z toho 36 studentů, a přes 7 000 zraněných (zdroj: Xinhua News Agency, červen 1989).
- Později byla čísla dále upravována, až k přibližně 200–300 obětem, v závislosti na verzi.
Nezávislé a mezinárodní odhady:
- Červený kříž v Číně nejprve uváděl přes 2 600 mrtvých, než byl donucen tuto zprávu stáhnout (zdroj: The New York Times, 1989; BBC).
- Americké velvyslanectví v Pekingu odhadovalo ve zprávě z 5. června 1989 až 180–500 obětí přímo na náměstí, s možností dalších stovek mrtvých mimo něj (zdroj: odtajněné kabelogramy USA, zveřejněné v roce 2011).
- Britský diplomatický úřad v Pekingu hlásil podle uniklých dokumentů přes 10 000 mrtvých – ale tento údaj není nezávisle ověřený a je považován za horní extrém (zdroj: UK National Archives, zpráva velvyslance Sira Alana Donaldse).
Lidskoprávní organizace:
- Human Rights Watch a Amnesty International se drží odhadu v rozmezí několika set až několika tisíc obětí, s tím, že „přesná čísla nelze zjistit kvůli státní cenzuře a represi“.
- Tiananmen Mothers, sdružení pozůstalých a rodin obětí, má zdokumentováno přes 200 konkrétních jmen – často jen díky ústnímu svědectví, protože dokumentace byla zničena nebo nikdy neexistovala.
Proč se to neví jistě?
- Čína incident nikdy plně nevyšetřila ani nezveřejnila žádné oficiální zprávy.
- Lékaři, novináři i svědci byli po masakru umlčeni, někteří uvězněni.
- Záznamy z nemocnic byly zabaveny nebo zničeny.
- Režim tvrdě potlačil jakékoliv pokusy o veřejné smuteční akty nebo sběr jmen.
Shrnutí:
Podle doložených informací zemřelo minimálně několik set lidí, ale reálný počet může být v řádu tisíců. Čínský stát udělal vše pro to, aby čísla nebyla nikdy ověřitelná – a právě tím se z masakru stal nejen zločin proti lidem, ale i zločin proti paměti.
Den, kdy pravda nestačila
Tchien-an-men není jen jméno náměstí.
Je to jméno ticha, které dodnes nikdo nesmí porušit.
V červnu 1989 lidé věřili, že slušnost a odvaha budou stačit.
Nevyzbrojený dav se postavil armádě.
A armáda střílela.
Režim přežil. Ekonomika vyrostla. Čína se stala světovou mocností.
Ale pořád je to země, kde se nesmí mluvit o vlastní minulosti.
Kde je nebezpečné vzpomínat.
Kde paměť bolí víc než kulka.
Tchien-an-men je důkaz, že i silný stát se může bát jediné věty.
A že někdy stačí jeden člověk, který se zastaví.
Ne proto, že věří, že něco změní. Ale proto, že už nechce dál ustupovat.
