Článek
Večer 26. srpna 1978. Nad Sixtinskou kaplí stoupá bílý kouř a náměstí svatého Petra zahučí radostí. Na balkon vychází drobný benátský patriarcha s laskavým úsměvem. „Habemus papam.“ Volí si jméno Jan Pavel I. – vůbec první papež v dějinách se zdvojeným jménem. Usměje se, krátce děkuje a slíbí jednoduchost. Nikdo netuší, že jeho pontifikát potrvá jen 33 dní – dost na to, aby změnil očekávání a styl, málo na to, aby stihl všechno, co měl v hlavě.
Kontext roku 1978
Léto začalo smrtí Pavla VI. 6. srpna. Kardinálové se rychle sešli na konkláve a vybrali nenápadného pastora z Benátek. Rok 1978 se hned zapsal jako „rok tří papežů“: nejprve Pavel VI., pak Jan Pavel I. a po jeho náhlém úmrtí ještě jedno konkláve, které přivedlo na balkon Karola Wojtyłu. Na pozadí běží studená válka, debaty o odkazu Druhého vatikánského koncilu a v Itálii doznívají „léta olova“. Církev hledá jazyk, kterému budou rozumět i ti, kteří od ní utekli – a Luciani přichází s tím, že ten jazyk má být krátký, laskavý a srozumitelný.
Kdo byl Albino Luciani
Narodil se v Canale d’Agordo v Dolomitech do skromných poměrů. V semináři vynikal jasnou řečí a smyslem pro učení víry; kněžské svěcení přijal ještě před válkou. Jako biskup vedl Vittorio Veneto a od roku 1969 Benátky jako patriarcha, účastnil se koncilu a řešil církev v kostelech a školách. Jeho biskupské motto znělo Humilitas – Pokora. Nebyl to slogan do erbu, ale pracovní nástroj: mluvil jednoduše, bez okázalosti, uměl říct „nevím“ a uměl se zasmát. Napsal populární knihu Illustrissimi, „dopisové rozhovory“ s autory a postavami od Marka Twaina po Pinocchia – teologie bez složitostí, srozumitelná laikům. Když se stal papežem, vzal si jméno po dvou předchůdcích, Janovi XXIII. a Pavlu VI., čímž jasně řekl, že chce spojit jejich otevřenost a kontinuitu. Upřednostňoval službu lidem před parádou a tituly; odmítl korunovaci tiárou a zvolil prostou inauguraci, která se stala novým standardem i pro jeho nástupce.
Nový tón a rituály
Jan Pavel I. změnil způsob, jak papež vstupuje do úřadu. Místo korunovace zvolil prostou inauguraci 3. září 1978 a přijal pallium jako biskup Říma. Tím potvrdil směr jednoduchosti, který pak převzali i jeho nástupci.
Ve veřejných projevech mluvil bez okázalosti a používal první osobu „já“, ne „my“, čímž „pozemštil“ jazyk úřadu.
Zpočátku se zdráhal nechat nosit na sedia gestatoria; přijal ji jen proto, aby na náměstích byl vidět. Gesta byla drobná, ale srozumitelná.
V katechezích volil jasné obrazy a krátké příběhy; v jedné nedělní modlitbě řekl, že Bůh je naším otcem – a „ještě víc naší matkou“. To byl tón, kterému rozuměli i lidé mimo církev.
Co stihl za 33 dní
- 27. srpna – první Angelus po volbě; jednoduché poděkování a prosba o modlitbu. (Začátek pravidelného rytmu nedělních promluv.)
- 30. srpna – promluva ke kolegiu kardinálů; vytyčil pokračování v linii koncilu a spolupráci s kurií.
- 31. srpna – audience pro diplomatický sbor; popsal roli Svatého stolce v míru, odzbrojení a rozvoji. Akcent: služba, ne geopolitika.
- 1. září – setkání se zástupci médií; potvrzení otevřené komunikace na začátku pontifikátu.
- 3. září – inaugurace bez tiáry na sv. Petrovi; nový standard místo korunovace.
- 6., 13., 20. a 27. září – čtyři generální audience (středy): krátké katecheze o víře, naději a lásce v jazyce, kterému rozumí laik.
- 7. září – setkání s římským klérem; první pastorační dialog s vlastní diecézí.
- 10. září – Angelus s mateřským obrazem Boží lásky; výrazný mediální ohlas.
- 21. září – audience americkým biskupům (ad limina); důraz na rodinu a odpovědnost pastýřů.
- 23. září – ujal se lateránské katedry (biskup Říma); následující den to připomněl při Angelus.
Personálně udělal to, co k začátku pontifikátu patří: navázal práci s kurií, přijal velvyslance a biskupy, potvrdil běžný chod úřadů. K radikálním přesunům ani k finančním reformám se za tak krátkou dobu nedostal; naznačil však úsporný styl a jednoduchost řízení – a to jak volbou rituálu, tak obsahem krátkých promluv.
Náhlá smrt a komunikace Vatikánu
Večer 28. září 1978 si Jan Pavel I. stěžoval na bolest na hrudi a šel spát. Ráno 29. září před svítáním přinesla sestra Vincenza kávu, zůstala netknutá. Po opakovaném klepání vešla do ložnice se sestrou Margheritou a našly papeže nehybného, vsedě v posteli, s brýlemi a papíry v rukou. Krátce poté byl přivolán lékař. Oficiální příčina: infarkt.
Vatikán ráno vydal krátký bulletin. V první verzi stálo, že tělo objevil papežův sekretář; teprve později úřady opravily, že to byly řeholnice z papežského bytu. Právě tato výměna verzí a stručnost sdělení otevřely prostor pro dohady.
Pitva provedena nebyla. Vatikán ji nevyžadoval a kolegium kardinálů žádost novin odmítlo; tělo bylo ještě téhož dne konzervováno. Absence soudně-lékařského vyšetření a rychlá balzamace se staly hlavními důvody pozdější skepse.
Čas smrti se stanovil pouze odhadem a bez pitvy – různé rané zprávy se rozcházely. Pozdější rekonstrukce (včetně forenzních indicií popsaných při beatifikačním procesu) směřují k náhlé přirozené smrti v noci po epizodě bolestí na hrudi, již papež podcenil.
Následovala vlna knih a hypotéz: od zveličených chyb v komunikaci až po vraždu. Nejznámější z nich, bestseller Davida A. Yallopa, zpochybnil oficiální verzi právě kvůli nejasné ranní informaci, chybějící pitvě a rychlému balzamování; mainstreamové zhodnocení však zůstává u přirozené příčiny.
Mýty vs. doložená fakta
Nejčastější hypotéza mluví o otravě kvůli finančním aférám. Doložené podklady k násilné smrti ale chybí; dostupné lékařské záznamy a svědectví z bytu odpovídají náhlé srdeční příhodě v noci.
Koluje představa, že měl připravené rozsáhlé čistky v kurii. Neexistují podepsané dekrety ani oficiální jmenování, jen náznaky úsporného stylu a několik obecných pokynů v promluvách.
Dlouho se psalo, že tělo objevil sekretář. Opravená verze Vatikánu uvádí řeholnice z papežského bytu; právě raná záměna posílila nedůvěru.
Objevují se i tvrzení o „záhadných lécích“ či injekci. Nebyl předložen věrohodný důkaz o cizím zásahu; svědectví o večerních bolestech na hrudi odpovídají spontánnímu kolapsu.
Shrnutí bez senzace: prázdná místa v komunikaci vyvolala dohady, ale konsenzus historiků i církevních dokumentů popisuje přirozenou smrt a nedokončený, nikoli zvratový program.
Ozvěny a dědictví
Druhé konkláve roku 1978 zvolilo 16. října Karola Wojtyłu. Převzal jméno Jan Pavel II. jako vědomou poctu předchůdci a navázal na jednoduchý, srozumitelný jazyk i pastorační důraz.
Standardem se stalo to, co Jan Pavel I. zahájil: inaugurační obřad bez tiáry, kratší promluvy, přímé katecheze středečních audiencí.
Obraz „usměvavého papeže“ přežil déle než jeho pontifikát. Vliv má v tom, jak se po roce 1978 změnil tón papežských vystoupení: méně protokolu, více blízkosti.
Proces uzavřela beatifikace 4. září 2022. Církev u něj vyzdvihla pokoru, pastorační cit a srozumitelnost – rysy, které se staly měřítkem i pro pontifikáty po něm.
