Článek
Je jednoduché si ho představit jako člověka, který nezačínal s velkými slovy, ale s prací. Litovice u Prahy, tehdy ještě vesnice, dnes součást Hostivice. Dělnické prostředí, rutina, disciplína, a k tomu pomalé zjištění, že „dělnická otázka“ není jen věc hospody, ale taky politika. Václav Šturc se narodil 21. srpna 1858 v Litovicích (dnes Hostivice) a zemřel 21. února 1939 v Praze.
Václav Šturs
Jeho start nebyl intelektuálský. Původním povoláním byl slévač – řemeslo tvrdé, špinavé a fyzicky náročné. Později se posunul do role, která už byla víc „úřednická“, ale pořád dělnicky praktická: v dobových medailonech je uváděn i jako revizor nemocenské pokladny. A mezi tím se začal objevovat další rys: uměl mluvit k lidem a uměl organizovat, což je pro stranickou práci často důležitější než jakákoliv teorie.
Šturc dlouho patřil ke „klasické“ dělnické politice své doby. Od roku 1885 působil jako funkcionář sociální demokracie a pracoval i jako redaktor jejího tisku. A právě tohle je ten praktický spojovací článek k myšlenkám z Komunistického manifestu: ideje se nerodí jen na papíře, ale šíří je hlavně lidé, kteří mají nervy na organizaci, schůze, tisk a každodenní přesvědčování dalších.
V monarchii se řešily velké věci po malých krocích – a on byl u toho. V některých historických slovnících se objevuje i jako jeden z klíčových představitelů boje za všeobecné volební právo v roce 1895. Tohle není romantický revolucionář z plakátu. Je to aparátčík první generace – člověk, kterému víc než „poezie revoluce“ sedí mechanika hnutí. Právě proto je pro příběh kolem komunistické myšlenky zajímavý: ukazuje, jak se ideje mění v organizaci, a jak organizace postupně začne žít vlastním životem.
Jeho fungování v komunistické straně
Když se KSČ rodila, nebyl to žádný uhlazený start „od nuly“. Byla to přestavba starého domu za provozu. Rozkol uvnitř sociální demokracie se v letech 1920–1921 vyhrotil natolik, že levé křídlo šlo vlastní cestou a v květnu 1921 z toho vznikla nová strana. Ustavující sjezd KSČ proběhl 14.–16. května 1921 v Národním domě v Karlíně.
Šturc byl v téhle chvíli hlavně člověk na pořádek a řízení. Ne hvězda idejí, spíš organizační tvář začátku. Na schůzi vedení 16. května 1921 byl zvolen předsedou výkonného výboru KSČ, místopředsedou se stal Bohumír Šmeral a druhým místopředsedou Václav Bolen.
To, jak krátce v čele vydržel, je samo o sobě výmluvné. Strana byla od prvních měsíců směsí různých proudů a brzy se začalo lámat, kdo bude tahat za provaz: kdo bude určovat taktiku, jak tvrdě tlačit na disciplínu, jak se stavět k odborům, a jak moc se řídit tím, co přichází z mezinárodního komunistického centra. Vedení se měnilo, štěpilo a přeskupovalo – ne jako nehoda, ale jako přirozený stav nového hnutí, které teprve hledalo, co vlastně chce být.
A pak přišel konec jeho „přechodové“ role. Ve funkci předsedy výkonného výboru zůstal do září 1922, kdy ho říšská konference KSČ odvolala a nahradil ho Alois Muna.
Jak fungovala KSČ po jeho smrti
Když Šturc v únoru 1939 zemřel, KSČ už nebyla „normální“ politická strana, která si jde pro hlasy. Byla to organizace mimo zákon, tlačená do ticha a do konspirace. Činnost KSČ byla pozastavena 20. října 1938 a ministerstvo vnitra ji úředně rozpustilo 27. prosince 1938. Od té chvíle se z ní stává ilegální struktura, která se musí naučit fungovat bez kanceláří, bez veřejných schůzí a bez toho, že by se kdokoliv mohl k čemukoliv otevřeně přihlásit.
Po okupaci a vzniku Protektorátu se tahle ilegalita nezměnila v „romantický odboj“, ale spíš v každodenní nervy. Strana si zřídila vlastní domácí vedení v utajení. I. ilegální ÚV KSČ působil od rozpuštění strany v prosinci 1938 a byl centrálním orgánem komunistického odboje v Protektorátu; nakonec ho zlikvidovalo gestapo. To znamenalo typický kolotoč protektorátu: konspirace, spojky, krycí byty, tisk a šíření materiálů, a zároveň postupné zatýkání a rozbíjení sítě.
Do toho přišla nepříjemná realita „dvojího velení“. Po rozpuštění KSČ odešlo její vedení do moskevského exilu a domácí ilegalita tak často fungovala s vědomím, že klíčové politické rozhodování je mimo protektorát. V praxi to naráželo na terén: někdy se směrnice shora míjely s tím, co bylo reálně proveditelné v prostředí, kde za špatnou schůzku nebo jeden kontakt navíc končila celá skupina v rukou gestapa.
Šturc tedy umírá v únoru 1939, ale strana už je v té době dávno mimo zákon a místo politické soutěže se připravuje na roky, kdy bude přežívat hlavně díky utajení, disciplíně a schopnosti rychle zacelit díry po zatčených lidech.
Jak fungovala KSČ dlouhodobě a je správné ji dnes zakazovat?
V první republice byla KSČ velká, hlučná a volebně viditelná, ale pořád jen opoziční hráč. V roce 1925 poprvé kandidovala samostatně a výsledkem byl šok i pro konkurenci: získala 934 223 hlasů, tedy 13,2 %. Reálně to znamenalo masovou stranu, která uměla mobilizovat lidi, ale zároveň se držela mimo vládní odpovědnost a v politice fungovala spíš jako permanentní tlak zleva.
Současně se KSČ od začátku nevázala jen na domácí scénu. Od svého vzniku byla členem Komunistické internacionály (Kominterny), což v praxi postupně znamenalo víc centralismu, víc disciplíny a méně prostoru pro „československou variantu“ socialismu. Strana se měnila ze směsi proudů na pevnější aparát, který má jasnou hierarchii a umí si vynutit jednotnou linii.
Ve třicátých letech zůstávala opoziční, ale pořád měla sílu. Ve volbách 19. května 1935 získala 849 495 hlasů, tedy 10,3 % (a 30 mandátů do poslanecké sněmovny). Byla to pořád „velká“ strana, jen už v atmosféře, kde se republika rozpadala pod tlakem krize a radikalizace z více stran.
Zlom přišel po válce a pak definitivně v únoru 1948. KSČ uchvátila moc 25. února 1948 a od té doby už nešlo o běžnou politickou soutěž, ale o monopol. Ten monopol se časem přepsal i do ústavy: „vedoucí úloha“ KSČ byla zakotvena v Ústavě ČSSR z 11. července 1960. Tohle je jádro dlouhodobého problému KSČ: v určitém bodě přestala být jednou z politických stran a stala se systémem, který ostatní vytlačil ze hry.
Po listopadu 1989 se tenhle mechanismus zlomil. Vedoucí úloha KSČ byla zrušena 30. listopadu 1989 a režim se zhroutil. Následovala transformace: původní struktura se rozpadala a přelévala do nástupnických formací. Na úrovni právního hodnocení český stát později řekl nahlas to, co se do té doby říkalo spíš politicky: zákon č. 198/1993 Sb. označil komunistický režim za „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“ a KSČ za „organizaci zločinnou a zavrženíhodnou“.
A teď k tomu, jestli je dobré dnes komunismus „zakazovat“. Právně se to v Česku řeší dvěma cestami. První je trestní právo: od 1. ledna 2026 se v debatě hodně skloňuje změna formulace, která má výslovně mířit i na propagaci komunismu. Média popisují, že úprava navazuje na skutkovou podstatu u hnutí, která prokazatelně směřují k potlačení práv a svobod člověka, a nově se výslovně zmiňuje i komunismus vedle nacismu.
Druhá je správní cesta: stát může řešit i konkrétní politické strany, ale musí prokazovat program, reálné kroky a rozpor s ústavním pořádkem. Ministerstvo vnitra tohle už u KSČM rozebíralo právě takhle „suchopárně“: ne dojmy, ale texty, projevy, činy, vazby.
Můj střízlivý závěr k zákazu je tenhle: zakazovat se má konkrétní chování a konkrétní organizace, ne pocit z historie. Jestli někdo reálně buduje hnutí, které míří na potlačení práv a svobod, má to stát umět zastavit tvrdě a rychle. Ale plošný „zákaz komunismu“ jako nálepky je zrádný. Jednak se to bude lámat na výkladu soudů, jednak to může dělat z okraje mučednický totem. Zakázat značku je snadné. Těžší je hlídat, aby se z frustrace lidí zase nestala poptávka po stejné logice moci, jen přebarvené a přejmenované.
Zdroje: Václav Šturc – Wikipedie
