Článek
V roce 1892 se v jihočeském Bavorově narodil Jaromír Smutný. Na první pohled by jeho život mohl začít jako příběh zcela obyčejného venkovského chlapce – rodina, škola, povinnosti. Jenže jeho cesta měla brzy nabrat zcela jiný směr.
Stal se z něj diplomat, politik, prezidentův kancléř, ale i vyhoštěnec ve vlastní zemi. Smutný stál u důležitých okamžiků první republiky, války i poválečného vývoje. Nebyl hlavní postavou událostí v dějinách, ale byl u nich – a často měl v ruce pero, kterým se podepisovaly zásadní dohody.
Jeho jméno dnes zná málokdo. Ale příběh Jaromíra Smutného ukazuje, co všechno může člověk zažít, když se dějiny rozběhnou naplno – a on jim jde naproti.
Legenda začíná: Československý legionář v Rusku
První světová válka změnila vše. Jaromír Smutný udělal rozhodnutí, které změnilo jeho život i osud celé země – opustil rakousko-uherskou armádu a přidal se k československým legiím usilujícím o samostatný stát.
Skončil v Rusku, kde bojoval na nesmírně náročné Transsibiřské magistrále. Tam se musel vyrovnat nejen s mrazivými zimami, ale i s chaosem ruské občanské války. Československé legie držely ochranu železniční tepny dlouhé přes 9 000 kilometrů – klíčové spojnice mezi východem a západem.
Na Sibiři získal první zkušenost s velením a odpovědností. Těžké podmínky formovaly jeho charakter – staly se základem jeho života, který byl vždy spojen s klidem, důsledností a schopností jednat i v krizových momentech.
Návrat domů: z bojiště k diplomacii
Po válce se vrátil do nově vzniklého Československa. A i když odložil uniformu, neznamenalo to, že bude mít klid. Z fronty zamířil do státní služby. Vstoupil na diplomatickou dráhu, kde rychle ukázal, že umí mluvit jazykem politiky stejně dobře jako jazykem vojenského rozkazu.
Začal v ministerstvu zahraničních věcí, kde se rychle vypracoval. Zkušenosti z legií mu daly výhodu – znal sílu loajality, disciplíny i toho, jak důležité je držet slovo. A přesně to tehdy nová republika potřebovala.
V diplomatických službách: Věrný Benešův spolupracovník
Po návratu z legií nebylo pochyb. Jaromír Smutný měl přesně to, co nový stát potřeboval: zkušenosti, disciplínu, loajalitu a schopnost jednat klidně pod tlakem. V roce 1920 nastoupil na ministerstvo zahraničních věcí a jeho kariéra nabrala rychlý směr vzhůru.
Edvard Beneš, tehdy už silná postava československé politiky a ministr zahraničí, si Smutného brzy všiml. Získal si jeho důvěru. Ne kvůli okázalým gestům, ale kvůli přesnosti, dochvilnosti a schopnosti mluvit i mlčet přesně ve správnou chvíli. Byl to člověk, který si nehrál na důležitého, ale důležitý prostě byl.
Smutný se postupně dostával k zásadním jednáním. Měl přístup k zákulisním informacím, znal mezinárodní rovnice i slabá místa ostatních států. Uměl číst mezi řádky – a věděl, kdy přitlačit a kdy ustoupit. Neztrácel přehled, i když šla atmosféra v Evropě ke dnu.
V roce 1938, během mnichovské krize, byl u toho. Viděl, jak Západ pod tlakem ustupuje Hitlerovi. Byl svědkem zoufalství Beneše i zklamání z britské a francouzské zrady. A přesto nezlomil hůl. Byl mezi těmi, kdo po Mnichovu dál věřili, že republika přežije. I kdyby to mělo znamenat začít znovu, jinde, jinak.
Útěk a odboj: V exilu v Londýně
Po Mnichovu přišla okupace. A s ní konec první republiky. Jaromír Smutný věděl, že zůstávat znamená buď mlčet, nebo se podřídit. Ani jedno mu nebylo vlastní. V roce 1939 proto odchází spolu s Edvardem Benešem do exilu v Londýně. A právě tam začíná další etapa jeho života – možná nejdůležitější.
Ve Spojeném království se stává nejbližším Benešovým spolupracovníkem a později i vedoucím Kanceláře prezidenta republiky v exilu. Nešlo o ceremoniální roli. Smutný měl na starosti každodenní chod exilového úřadu, komunikaci se zahraničními vládami, ale i řízení složitých vyjednávání se spojenci.
Byl u všeho podstatného. Zúčastnil se tajných schůzek s britskými a později americkými představiteli, pracoval na uznání československé exilové vlády a připravoval podklady k zásadním rozhodnutím, která ovlivnila podobu poválečné Evropy.
Spolu s Benešem byl u jednání o odsunu německého obyvatelstva po válce – tématu, které zůstává kontroverzní dodnes. Smutný pomáhal formulovat postoje československé vlády, připravoval memoranda a byl u podpisu dokumentů, které na dlouhé roky určily nový směr střední Evropy.
Druhá světová válka pro něj nebyla jen o politice. Byl to každodenní boj o udržení důvěry, o přežití československé státnosti v exilu – a o to, aby republika měla kam se vrátit.
Nové drama: Komunistický převrat a útěk na druhý pokus
V únoru 1948 se všechno znovu zlomilo. Komunisté převzali moc. Demokraté padli. A Jaromír Smutný – tehdy už vedoucí Kanceláře prezidenta republiky – přichází o všechny své funkce.
Z loajálního státníka se stává nepřítel režimu. Sleduje ho StB, ztrácí přístup k veřejnému životu. Ví, co přijde. Viděl to už jednou – v roce 1939. A tak se rozhoduje znovu: útěk.
Tentokrát s celou rodinou. Znovu riskuje život. Znovu opouští domov. A znovu končí v Británii – zemi, která už jednou dala exilu střechu nad hlavou.
Ale neodchází jen přežívat. Zakládá Ústav Dr. Edvarda Beneše, jehož cílem je uchovávat myšlenky svobody, demokracie a odkazu první republiky.
Spolupracuje s krajanskými spolky, akademiky i politiky. Stává se spojkou mezi Západem a těmi Čechoslováky, kteří ve svobodném světě nechtěli zapomenout, odkud pocházejí – a proč odešli.
Jaromír Smutný ztratil postavení, vliv i vlast. Ale nikdy nepřestal věřit v to, co prosazoval celý život: slušný, demokratický stát.
Paměť a svědectví
Jaromír Smutný věděl, že paměť nestačí mít v hlavě. Musí se zaznamenat. Na osobní výzvu Edvarda Beneše začal sepisovat své vzpomínky. Nešlo jen o nostalgii. Šlo o fakta, o jména, o zákulisní informace, které se do oficiálních dokumentů nikdy nedostaly.
Vznikla kniha Svědectví prezidentova kancléře – výpověď člověka, který stál uprostřed dějin, ale nemluvil do mikrofonu. Jeho pohled je dodnes cenný nejen pro historiky, ale i pro každého, kdo chce pochopit, jak složitá a křehká byla československá cesta ke svobodě.
Za svůj život čelil třem režimům. Rakousko-Uhersku, nacismu, komunismu. Vždy stál proti. Bez zbraně, ale se zásadami.
Nikdy nebyl hrdina z plakátu. Ale nikdy nezradil. Ani stát, ani pravdu, ani sám sebe.
Odkaz odvahy a služby vlasti
Jaromír Smutný celý život stál blízko dějin. Prošel si frontou, diplomacií i exilem. Stál v čele Kanceláře prezidenta, seděl u vyjednávacích stolů i v emigrantské kanceláři v Londýně. Ale vždycky věděl, komu slouží – ne moci, ale republice.
Byl to život plný rozhodnutí. Někdy těžkých, někdy nevděčných. Ale nikdy se neodvrátil od toho, co považoval za správné.
Legionář, diplomat, exulant, pamětník. Člověk, který nepotřeboval být slyšet, aby měl co říct.
„Člověk nesmí nikdy ztratit odvahu postavit se zlu – i když zůstane sám.“
– Jaromír Smutný
