Článek
Někdo přijede do Prahy budovat kariéru.
Někdo za kulturou.
Někdo za lepšími pracovními podmínkami.
A někdo za láskou.
Já tu například rozvíjím úplně jiný talent…
Talent ignorace.
Nepleťte si to s tolerancí. Tohle je skutečná, poctivá ignorace.
Je to mimochodem velmi praktická dovednost. Obzvlášť když potřebujete přežít cestu z místa A do místa B přes půl Prahy. Stačí na chvíli vypnout systém…
A najednou je svět o poznání snesitelnější. A možná je tu i docela hezky.
Tenhle talent ve vás začnou rozvíjet děti.
Vlastní, cizí…
Chcete-li získat titul ve vypínání systému, začněte pracovat v mateřské školce.
Mateřská škola má totiž své specifické kouzlo.
První měsíce máte pocit, že to prostě nemůžete zvládnout ve zdraví. Že to není možné.
Všechny ty matky na víně začínáte chápat… a máte pocit, jako byste je znali už léta. Kámošky.
Kolem vás je zhruba třicet malých lidí.
A každý z nich je pevně přesvědčený, že právě jeho potřeba je ta nejurgentnější na světě.
„Paní učitelko, můžu si vzít papír?“
Ano, Maruško.
„Paní učitelko, a pastelky?“
Ano, Maruško.
„A nůžky?“
Ano, ty taky.
„A fixy?“
Jo.
„A můžu taky?“
Ne.
Po chvíli rezignujete.
Je to něco mezi diskusním pořadem, koncertem a menším krizovým štábem.
Po pár letech se ale stane zvláštní věc.
Děti – ty jsou pořád stejné.
Změníte se vy.
Začnete získávat takový ten… někdo by řekl profesionální klid.
Děti vám naservírují nadhled. Chtíc nechtíc – dostanete ho pod kůži.
Za mě je to spíš lehce cynický a velmi praktický přístup k realitě.
„Cože, Maruš? Krvácí to?“
„Jo.“
„Moc?“
„Hodně.“
„Aha. Máme dezinfekci? Dobře. A lupni na to náplast s koníkama. Díky.“
Po několika letech v mateřské škole totiž získáte jednu mimořádně užitečnou schopnost.
Takový malý mentální hibernační mód.
A ten se v Praze hodí víc, než by člověk čekal.
Třeba v tramvaji.
Když kolem vás stojí dvacet lidí, každý ve svém vlastním dramatu, odjíždějící za svým cílem.
Někdo voní jako parfumerie.
A někdo jako pondělní realita veřejné dopravy.
Bohužel pro mě… většina voní jako pondělí.
A vy jen stojíte u dveří a víte, že kdybyste začali opravdu vnímat úplně všechno…
možná byste vystoupili o pět zastávek dřív, odešli bydlet do lesa
a cestou se ještě zastavili v krámu pro jednoho Wilsona s sebou. 🏐
Ale vy máte tu funkci.
Říká se, že každé město člověka trochu přetváří.
Nenápadně. Pomalu.
Ani si toho nevšimnete, ale po čase zjistíte, že chodíte rychleji.
Že plánujete víc dopředu.
Ani vás nepřekvapí, že cesta přes město trvá stejně dlouho jako Zlín–Brno.
Jen s tím rozdílem, že na D1 byste po cestě ještě stihli smažák a kafe.
Město si člověka postupně přizpůsobí svému tempu.
A Praha to dělá velmi důsledně.
Srdce naší Evropy je pulzujícím organismem.
A někdy večer, když budete úplně potichu, jeho pulz opravdu ucítíte.
Možná je to jen tramvaj, která projede pod oknem.
Možná metro někde hluboko pod městem.
A možná jen tisíce lidí, kteří se po dlouhém dni snaží dostat domů.
A tak si někdy večer říkám, že i když mi cesta přes město občas připadá jako menší životní etapa…
některé věci stojí za to dojet až na konečnou.
Do své malé regenerační stanice.
Domů. 🤍
