Článek
Zdá se, že většina lidí je stále více a více nespokojena s čímkoliv ve svém životě. To je úplně normální. Co je ale otravné, je, že málokdo si přizná, že za svůj život je odpovědný on sám a mnoho věcí v něm je schopen nějak změnit také on. A když už si to připustí, je jednoduše líný, protože pohodlí je nejvíc fajn.
Být spokojený je složité, protože život není lehký a navíc negativita se valí ze všech stran. Kdo ji ale šíří? Že by to byli sami lidi? Ona sama od sebe nepřiletí a člověka neomráčí, tak mocná není, je to právě člověk, který jí to dovolí. Nechá emoce, aby převládly nad logikou. A řídit se emocemi je v některých situacích, jako třeba ve věcné diskuzi, otroctví a slabost.
Když si čtu na Instagramu a Facebooku komentáře o společenských problémech, 90 % komentářů někoho obviňuje nebo na někoho útočí. Chápu - politika je hlavně o útocích a hádkách. Ale proč se dnes každý druhý člověk cítí jako oběť nějakého spiknutí? Proč se všude musejí hledat viníci, než aby každý přijal vlastní zodpovědnost? Proč mají lidé pocit, že jiní to mají v životě lepší a lehčí?
Přijde mi, že například mnoho Čechů, tím myslím hlavně boomery, ale nejen ty, nesmírně závidí Ukrajincům. Závidí jim, že se prý mají výborně, žijí si v luxusu a mohou si dovolit vše. Myslím si, že tato závist je iracionální. Život spousty ukrajinských lidí je definován traumatem, strachem a smutkem. Není co závidět. Pokud pracují, berou Čechům pracovní místa, pokud nepracují, flákají se… Jakou toto má logiku? K luxusu mají, a to zejména psychicky, dost daleko.
Takový příklad, o kterém už jste beztak také slyšeli… Prezident Volodymyr Zelenskyj byl opakovaně v minulosti kritizován, že na státnických schůzkách nosí svetr a ne oblek. V různých diskuzích byl za to nazván buranem. Tehdy jsem si říkala, že kdyby Zelenskyj přece jen měl oblek, ti samí lidé by toho využili k prohlášení, že na Ukrajině žádná válka není, jelikož Zelenskyj má čas nosit oblek.
Před pár dny se skutečně objevil v obleku - na summitu NATO v Haagu. Dočetla jsem se v nějakém komentáři, že prý válka skončila… a že ať tedy už všichni táhnou zpět domů. Tato kritika nemá reálný základ, je to jen ventil nenávisti.
Co by tito závistiví a nenávistní Češi, pro něž je pomoc sprosté slovo, dělali, kdyby byla napadena Česká republika? Můžeme se jen domnívat. Já si tipuji, že by byli těmi prvními, kdo by nadávali na neochotu zahraničních států nám pomoci a mleli by něco o solidaritě. Čekali by na otevřenou náruč a mezinárodní pochopení, tedy na věci, které sami nechtějí poskytnout.
