Článek
O víkendu jsem shlédla film o mladém dospívajícím chlapci jménem Joachim, který se uměl velmi dobře dívat na svět, což zřejmě nebylo hlavní pointou filmu, ale pro mne to byla jeho zásadní část.. na film jsem šla do kina v doprovodu se sebou samou, takže jsem nebyla ničím rozptylována a mohla film vnímat tak jak chci já.
Joachim byl hlavně pozorovatelem, málokdy účastníkem děje. Vše, co kolem sebe viděl, mu připadalo zajímavé. Na druhou stranu, když se měl do dění zapojit, přišlo mu vše absurdní. V čemž jsem se viděla.. všechno pozoruji a oči jsou mým hlavním příjmem informací, hodně se dívám a málokdy mluvím. Pozorování lidí je pro mě sociologickým výzkumem. Shromažďuji data a vyhodnocuji. Člověk by měl mluvit jenom ve chvíli, kdy má co říct a ne jen proto, aby mluvil. To mi říkával můj tatínek. V „dnešní době“ se mluví hodně a všichni mají co říct. A říkají se divné věci, kterým nerozumím. Nerozumím ani řeči, kterou se mluví. Otázkou je, jestli mluvím jinou řečí já a nebo zbytek světa.
V tom filmu zazněla myšlenka, že i pozorování se musí zdokonalovat a čím víc je dokonalejší, tím více je pozorovatel odtržen od všeho, co pozoruje. Vyvržen navždy ze světa, ve kterém žije. To mě zaujalo, protože přesně tak si připadám já, úplně mimo tenhle svět.
Joachim se přes všechnu snahu stát hercem, nakonec stane spisovatelem. Z jeviště se přesune do zákulisí. Uvědomění.
Miluji slunce, opalování a válení se u vody. Je mi úplně jedno, kde to je, hlavně když je tam horko, azuro a voda. Kalná nebo průzračná, slaná nebo sladká, nejsem náročná.. Dovedu ležením na slunci trávit hodně času a nechápu, jak to může někoho nebavit. Nebo jak se může nudit. Já se nikdy nenudím. Mnohokrát si uvědomím, že ani na nic nemyslím. V hlavě mám doslova opici s dvěma činely. Často se mě rozhodne u vody někdo oslovit (a já se ptám PROČ!? proč má někdo pocit, že když si nasadím sluchátka a chci relaxovat, je přesně ten pravý čas na to zahájit se mnou monolog. Ano, monolog.). A tak nastupuje opice. Opice začíná žonglovat a jezdit na jednokolce. Pryč od opice.
Jeden sluneční den, kdy se sbalenou taškou mířím k vodě, jsem si vzpomněla na časopisy. Staré dobré časopisy. A vyrazila do trafiky pro časopisy s nadšením, jak si je u vody prohlédnu a přečtu. Koupila jsem si rovnou dva. Dvě klasiky. Dva časopisy, na které jsem jako náctiletá neměla peníze a tak jsem kolem nich jenom chodila a vzdychala. A někdy je šlohla v čekárně u doktora, když jsem je tam uviděla. Nevadilo, že byly půl roku staré nebo odrbané. A doma si je poctivě schovávala.
A tak se vyvaluji na lehátku na slunci, roztékám se a otáčím jednu stránku za druhou a s hrůzou zjišťuji, že nerozumím polovině slov v článcích, takže beru mobil a hledám jejich významy. Ahá, tak teď už to chápu. Tohle čtení je na mě moc složité, přestává mě to bavit a ještě navrch si připadám stará. Ve 40ti letech.
Proč já nepíšu do časopisu? Kdo vlastně ty články píše? Píše je člověk? Je na ně šablona? Třeba 40 cizích slov ve 2 odstavcích? Mohla bych já vůbec psát? Rozuměl by tomu někdo?
A najednou mi to do sebe teď na podzim všechno zapadlo. Pozorování, absence vyřčených slov, odtržení od světa.. oslím můstkem zpět k filmu. Stane se z něj spisovatel.
Nemám ambice a nejsem cílevědomá, netuším, zda mám talent na psaní, ale někdy mám co říct a nechci se překřikovat..
