Článek
Současná politika světových lídrů – a Česká republika v tomto ohledu není výjimkou – se stále více podobá zvláštnímu druhu dvojí účetní knihy. Jedna je veřejná, pečlivě vedená pro sociální sítě, televizní studia a krátké mediální formáty. Druhá je méně viditelná, ale o to podstatnější: kniha skutečných rozhodnutí, hlasování, mezinárodních závazků a faktických kroků. A mezi těmito dvěma knihami se dnes rozevírá propast, kterou už nelze vysvětlit pouhou „komunikační zkratkou“.
Ve veřejném prostoru slyšíme sebejistá, často kategorická prohlášení. „Zbraně nikam neposílat.“ „Nenecháme se zatáhnout do konfliktu.“ „Nebudeme diktovat historii.“ „Nebudeme legitimizovat cizí nároky.“ V krátkém formátu zní tato sdělení jasně, srozumitelně a především uklidňují většinový elektorát, který je unavený konflikty, složitostí světa a nejednoznačnými odpověďmi. Jenže realita vládnutí je – navzdory tweetům a tiskovým konferencím – stále tvrdohlavě složitá.
A tak se v tichosti schvalují balíky vojenské pomoci, mění se jejich označení, přesouvají se přes jiné rozpočtové kapitoly nebo spojence, ale jejich obsah zůstává. Odmítání podpory Ukrajiny se v praxi mění v její pokračování, jen bez politického patosu. Podobně se váhavé mlžení kolem elementárních faktů mezinárodního práva – například komu patří konkrétní území – po několika dnech či týdnech vrací do kolejí reality, kde odpověď nakonec zní stejně, jako zněla předtím. Jen už bez kamer.
Nejde přitom nutně o cynismus nebo lež v tradičním slova smyslu. Spíše o symptom doby, v níž je politické přežití podmíněno schopností říkat různé věci různým publikům, aniž by se formálně popřela kontinuita státu a jeho závazků. Vlády dnes často neřídí stát jen podle práva, strategie a expertíz, ale i podle algoritmů dosahu, nálad na sociálních sítích a okamžité přijatelnosti sdělení. Skutečná politika se pak odehrává v šedé zóně mezi tím, co „se říká“, a tím, co „se musí udělat“.
Problém této praxe však není jen morální nebo stylistický. Je strukturální. Pokud se rozdíl mezi slovy a činy stane pravidlem, ztrácí veřejná debata schopnost rozlišovat postoj od pózy. Volič přestává hodnotit politiku podle výsledků a je veden k tomu, aby hodnotil výkon – mediální, emocionální, symbolický. A stát se pomalu proměňuje v entitu, která sice jedná racionálně, ale mluví, jako by nemusela nést důsledky vlastních slov.
Paradoxem dnešní politiky tak je, že skutečná stabilita světa často závisí na tom, že se dělá pravý opak toho, co se říká. A čím častěji se tento rozpor opakuje, tím méně je možné ho považovat za náhodu. Je to nový jazyk moci – jazyk, který uklidňuje, aniž by vysvětloval, a který slibuje jednoduchost tam, kde žádná neexistuje.
Je problémem dnešní politiky to, co její představitelé skutečně dělají – nebo spíš to, že už dávno přestali považovat pravdu za sdělitelnou veřejnosti? A je to vůbec problém?
