Článek
Nejsou ještě zahořklí, líní, zbabělí a vystrašení jako někteří jejich o jednu, dvě generaci starší dospěláci. Není divu. Všechny tyhle zvětralé vlastnosti totiž přicházejí s věkem. Dětský optimismus a nadšené mládí postupně převálcují trpké životní zkušenosti. Přijde placení složenek, zaměstnání, které by si jinak nevybrali, a k tomu fádní, otravný stereotyp. To je přímo líheň pro zahořklost.
Čím jsou menší příležitosti, tím je větší frustrace
A příležitosti dávají člověku chuť žít. Kde nic není, je nuda a naštvanost. Ale copak by dříve nějakého malého človíčka na pískovišti s bábovičkou napadlo, že jednou bude dělat stereotypní frustrující práci, jež ho nejenže nebude bavit, ale ani mu nezajistí takový výdělek, aby měl pocit zadostiučinění a byl svobodný?
Vykašlat se na to a jít si za svým životem
To chce odvahu a taky pořádný kus nezodpovědnosti. Buď to to přijde s krizí středního věku, nebo člověk v sobě najde nějaký zbytek z rebelského mládí. I když ho okolnosti nutily, aby to spíš co nejdříve v sobě udusil, zadupal… Protože přece zodpovědný dospělý člověk nesekne ani s mizernou prací a se svým nudným životem jen proto, že ho to nebaví! Musí platit, platit, pořád všechno dokola platit. Jak by mohl tedy pak vše platit, kdyby neměl přísun peněz?
A tak zbaběle, líně zůstává ve svém podělaném životě, který ho štve. Je frustrovaný, nadává na cokoliv, protože co ho nemůže udělat šťastným, musí být z principu špatné. Je draho! Vláda pro nás nic nedělá! Cizinci nám berou práci! Nějaká blbá válka mě nezajímá!
Kdyby měl člověk stroj času, kam by se vydal?
Děti by jistě cestovaly do budoucnosti – „Jaké to bude, až budu velký!“ Pak frustrovaný platič daní by se měl určitě vrátit. Znovu si prohlédnout ty okamžiky, kdy byl šťastný. A stejně tak momenty, kdy přišla první, druhá, třetí… dospělácká zklamání. Co se doopravdy přihodilo, že se z veselého dítěte stal zpruzelý dospělák? Snad že se z celé té hromádky drobností nakonec navrstvila kupa nesnesitelných věcí?
Kdyby bylo možné se vrátit, co by měl člověk udělal jinak, aby ho svět bavil?
Jenže stroj času nemáme, minulost už nenapravíme. Nicméně, pokud máme ještě aspoň trochu energie, abychom si přiznali, že život je sice na houby, ale třeba to není až tak zdaleka vina zbytku světa, možná s tím půjde něco udělat. Nebo si řekneme, ‚To jsou kecy, já moc dobře vím, kdo za všechno může (a já to teda nejsem) ‘, tak to berme třeba jen jako ulítlou fantasmagorii, jako pokus. Zkusme to jako hru. O nic nejde, pokud je život pořád na houby, může být na houby i zítra nebo taky ne. Ale když se to nezkusí, tak na houby bude dál: stoprocentně.
Na začátku vytáhněte staré fotky, kdy jste byli ještě děti nebo puberťáci. Při jejich sledování se vám přesně vybaví ta místa, kde jste v tu chvíli zrovna byli, nálada, jež jste právě prožívali. Možná přijdou na mysl i skvělé hlášky, které v tu chvíli padly. A pak se přidá to, co nás tenkrát bavilo. Jezdit na výlety? Hrát na trubku? Jen tak blbnout venku? Smát se s přáteli? Co já vím… Třeba plést ponožky… Tak to zkusme. Něco z toho. Znovu. Jen pro provětrání té staré radosti. Na chvíli. Třeba to něco probudí. Další nápad. Úplně novou radost. Chuť…
A někdo nic neudělá. Napíše hejt a bude král ve svém prázdném království.
