Článek
Nyní už to vezmu vážně. Fekální transplantace, ač to zní bizarně, je dnes standardní léčebnou metodou. Ačkoli je v západní medicíně tato praktika novinkou, v orientální medicíně byla použita již před 1700 lety. V té době čínský lékař použil k léčbě pacientů s těžkým průjmem takzvanou „žlutou polévku“. Ta se podávala perorálně (ústně). Proto se pravděpodobně léčba moc neujala. Od sedmnáctého století byla fekální transplantace používána veterináři, a to jak ústní tak rektální formou. Za zmínku také stojí historka, podle které používali němečtí vojáci velbloudí trus k léčbě úplavice, nicméně pravděpodobně se jedná o mýtus.
V moderní medicíně byl tento způsob léčby poprvé použit doktorem Benem Eisemanem, který léčil pomocí této metody průjem. Fekální bakterie byly podávány formou retenčního klystýru. Napsal o tom ve své práci v roce 1958.
Dnes je fekální transplantace používána převážně jako terapie po použití obzvláště silných antibiotik. Jsou rovněž pokusy o léčbu autoimunitních chorob, hlavně střevních zánětů. Všechny benefity této léčby dodnes nejsou známy.
Proces samotné transplantace začíná výběrem dárce, může se jednat o člena domácnosti nebo třeba o zdravotníka. Poté dojde k vyšetření na přenosné choroby, na rozdíl od darování krve se kromě obvyklých podezřelých (HIV), dělají testy například také na parazity. Následně se odebere mezi 40 a 200 gramy stolice. Ta se rozředí ve fyziologickém roztoku (0,9% roztok chloridu sodného). Pak už se jenom podá příjemci obvykle pomocí trubice do slepého střeva. Další možností je použití kapslí, které jsou upraveny tak, aby se nerozložily v žaludku.
Na závěr děkuji paní profesorce za možnost zpracovat referát na takto „zajímavé“ téma ��
Zdroje:
