Článek
Milovnice lesa
Vždy měla ráda les, který jí pomáhal v těžkých chvílích, ať už na duši nebo v materiální nouzi. Je matkou tří dcer a když byly ještě malé a potřebovaly její mateřskou péči, často přišel ke slovu les. „Třeba jsme nasušily houby na zimu. Takhle jsme se nějak snažily. Zavařovaly jsme vlastní plody, které jsme nasbíraly,“ tvrdí Božena.
Aktuálně je Božena na ulici, spí po noclehárnách a opět nachází útočiště a podporu v lese. Díky šumění a síle stromových porostů a za přispění ševelení hmyzu a houževnatých zvuků lesní zvěře, zvládá svoji situaci bez větších karambolů. Je ale možné tvrdit, když je někdo na ulici, že nemá žádný problém? Na Armádě spásy to totiž není žádný med. „Jsou tam starší paní, se kterými si ze zdvořilosti něco prohodíme. Tak nějak to jde. I když je to tam trochu náročný, protože tam jsou dveře vysazený a je tam luk,“ vysvětluje.
Je pro ni těžké snášet tvrdost ulice a život bez soukromí na noclehárně, kdy hrozí okradení nebo hrubost od ostatních bezdomovců. Chodí dokonce i do zaměstnání, jak to jde, i když se jedná spíše o brigády. I cestou zpátky figuruje les, jehož jehličím provoněnými cestičkami se vrací z práce domů. „I ze zaměstnání jsem chodila hodně do lesa, protože jsem těžko snášela některé vztahy s lidmi v nouzi, se kterými jsem přišla do kontaktu nebo jsem řešila různé hádky a různé stížnosti. A velmi jsem to řešila únikem do přírody, abych to v přírodě ze sebe dostala.“
Měla vždy hluboko do kapsy
Boženina profese sociální pracovnice moc nevydělávala a to, že by nějak závratným způsobem zbohatla, nehrozilo. Ačkoliv neměla nikdy na rozdávání, většinou vše nějak uhrála. Možná také díky podpoře rodičů. „V minulosti jsem se snažila, abychom nějak vyšli. To bylo takový těžký a vypomáhali mi rodiče. Vždycky, když přijeli tak přinesli nějaký jídlo nebo něco na přilepšenou. Jelikož jsme bydleli v domě na kraji lesa daleko od civilizace, musela jsem jezdit autem a potřebovala jsem na benzin. Rodiče mi vždy na Vánoce platili povinné ručení jako vánoční dar. Jinak jsem na tom byla moc špatně s těma penězma. Hlavně kvůli tomu autu.“
Bývalý manžel byl všelijaký
Jeden čas byla vdaná, ale po nějaké době společného soužití se rozvedla. Manžel byl tak trochu podivín a dalo by se říct, že ji psychicky týral. Ne, fyzicky ani sexuálně ne. Měli takovou tichou domácnost, kdy nejstrašnější bylo to nekonečné mlčení. Podle mezinárodních pramenů se vlastně jednalo o určitý typ psychického teroru, který je nepřípustný pro harmonické soužití dvou partnerů. „I toho partnera to dnes mrzí. S postupem času to vidí jinak. Třeba se vždy nechoval tak, jak měl. Prohlubovalo se to časem v průběhu vztahu s manželem. Mlčení z jeho strany, že třeba měsíc nemluvil. A to se prohlubovalo. Psychický nátlak - dalo by se říct.“
Navzdory svému krutému osudu neztrácí Božena naději. Stále doufá, že se znovu uchytí jako sociální pracovnice a najde důstojné bydlení. Do budoucna chce mít klid, pokud možno na vesnici. Chtěla by žít, jak to bylo v tom Svěrákově filmu „Na samotě u lesa“. Snad bude mít to štěstí a její přání se jí splní.
