Prvotina Konečná stanice Osvětim: 150 prodaných knih a splněný sen

První verzi svého románu jsem napsala ještě na střední škole a publikovala ji na online spisovatelské platformě Wattpad. O devět let později držím v rukou skutečnou knihu, které se za necelých deset měsíců prodalo přes 150 výtisků. Není to číslo, ze kterého by si měli všichni sednout na zadek… ale pro mě znamená skutečně hodně.

Jmenuji se Simona Smetánková a je mi 28 let. Už jako malá jsem měla mnohem blíž ke knihám než většina mých vrstevníků. Postupem času se k tomu přidala láska k historii, především k období druhé světové války, a nakonec i touha příběhy nejen číst, ale také psát.

Dnes jsem autorkou románu Konečná stanice Osvětim. Kdyby mi to někdo řekl před devíti lety, nevěřila bych tomu. Tehdy jsem ještě byla studentkou střední školy se zaměřením na knihovnictví a na internetu jsem zveřejnila první kapitolu příběhu, který se teprve o mnoho let později stal skutečnou knihou. Tehdy jsem nad ním neseděla s plánem budoucího vydání, vlastně jsem ani netušila, zda jej někdy dokončím…

NĚKTERÉ CESTY ŽIVOTEM JSOU TROCHU SLOŽITĚJŠÍ

Mám tělesný handicap.

Nepíšu to proto, abych vzbudila lítost nebo vytvářela příběh o tom, co vše jsem navzdory tomu dokázala. Přijala jsem, že je mou součástí; že některé věci zvládám pomaleji, některé s pomocí ostatních… a některé vůbec. Ale přestože s sebou fyzické znevýhodnění přináší řadu omezení ve věcech, které zdravým lidem připadají samozřejmé, neřídí můj život.

Už na základní škole jsem si prošla obdobím, na které nevzpomínám ráda. Navíc jsem nikdy nebyla „typická“ holka, která by o přestávkách řešila kluky a nejnovější módní trendy nebo potřebovala být středem pozornosti. Mnohem raději jsem si otevřela donesenou knihu a na chvíli unikla do jiného světa…

HANDICAP PRO MĚ NEZNAMENÁ SEDĚT DOMA

Nejsem žádná sportovkyně a extrémní výkony ráda přenechám jiným, ale mám moc ráda hory a přírodu. Zvládám lehčí turistiku a pravidelně trávím s rodinou aktivní dovolené v rakouských, slovinských i německých Alpách. Pokaždé mě nejvíc potěšilo, když jsem si večer příjemně unavená sedla na ubytování a zjistila, že jsem ten den zase dokázala něco, čím jsem si ještě ráno nebyla vůbec jistá. Mám také psa, své zájmy, výlety, věci, které mě rozčilují i na které se těším – zkrátka obyčejný život.

A potom mám svět, ve kterém mé fyzické možnosti skoro žádné hranice nemají.

Psaní.

U počítače mohu být kdekoliv – v protektorátní Praze, okupovaném Polsku, za ostnatým drátem koncentračního tábora nebo v hlavě člověka, kterého dějiny postavily před volbu, která neměla dobré řešení. Možná právě proto jsem si to tolik zamilovala.

PRVNÍ VERZI ROMÁNU JSEM NAPSALA UŽ NA STŘEDNÍ ŠKOLE

Když se dnes na některé jeho části podívám, vidím v nich mladší autorku – holku s obrovskou chutí vyprávět příběh, ale bez dnešních zkušenosti, znalostí a odstupu… a to je podle mě úplně v pořádku. Zachovala jsem myšlenku, postavy i část děje – jen jsem jim postupně dala jiný směr, hlubší motivaci… a především jsem se víc ponořila do historie. Ze středoškolského příběhu se tak stal podstatně dospělejší a psychologicky propracovanější román. Za původní verzi se nestydím, ale dnes bych ji napsala jinak – a myslím, že by byla škoda, kdyby ne, protože by to znamenalo, že jsem se za těch devět let nikam neposunula.

Příběh má na Wattpadu k dnešnímu dni 24 000 přečtení – a také knižní podobu. Ale než jsem k tomu došla, musela jsem nechat dospět nejen své postavy, ale také sama sebe…

HISTORICKÉ PROSTŘEDÍ ANO, UČEBNICE DĚJEPISU NE

Konečná stanice Osvětim je literární fikce zasazená do období druhé světové války. Děj se odehrává na třech místech: protektorátní Praha, koncentrační tábor Osvětim a polské lesy v jeho okolí. Sleduje obyčejné lidi, které válka uvrhne do situací, na než se nedá připravit.

Mladí sourozenci Pavel a Helena se snaží přežít ve světě, kde může mít každé rozhodnutí fatální následky. Jejich osudy se postupně protnou mimo jiné s muži v německých uniformách Fritzem a Güntherem i polskými partyzány – a žádná z těchto postav nespadá do klasické černobílé škatulky dobra a zla.

Při psaní jsem se snažila vycházet z historických reálií. Chtěla jsem, aby svět mých postav působil věrohodně, zároveň je ale fér přiznat, že samotný příběh není dokument ani historická studie – je to fikce, kde mě zajímají hlavně reakce obyčejných lidí, jejich vztahy, strach, vina a především extrémní volby. Mé postavy se bojí, chybují, riskují život a snaží se přežít. Někdy učiní rozhodnutí, která lze sice pochopit, ale ne omluvit… Právě otázka, co s člověkem udělá doba, v níž žije, a kde leží jeho vlastní zodpovědnost, mě při psaní zajímala nejvíce. Nepovažuji sice historii za kulisu, ale psala jsem příběh lidí, ne učebnici dějepisu…

Nečekám, že má kniha osloví každého – to nebylo mým záměrem. Chtěla jsem napsat příběh, který čtenář po dočtení poslední stránky jen tak nepustí z hlavy.

VYDAT KNIHU JE JEDNA VĚC. OSLOVIT ČTENÁŘE DRUHÁ

Držet v ruce první výtisk se všemi náležitostmi, jaké má správná kniha mít, byl zvláštní pocit. Na jednu stranu obrovská radost, že se mi tak velký sen podařilo po letech psaní, škrtání, přepisování i zoufalství podařilo dotáhnout do konce díky nakladatelství Bookla, které se specializuje na samonakladatele. Jenomže potom přišla další otázka:

Bude ji vůbec někdo číst?

Člověk, který vás vůbec nezná, má dát několik stovek korun za knihu, o které mu tvrdíte, že stojí za přečtení… a přiznávám: netušila jsem, kolik lidí to udělá. Mým tajným snem bylo jednou dosáhnout sta prodaných výtisků… což mi v době, kdy šla kniha do prodeje, připadalo jako nesplnitelný sen.

Jenže potom začaly chodit první recenze, zprávy, dojmy… a mně vlastně poprvé došlo, že postavy, které dlouhé roky existovaly jen v mé hlavě, najednou žijí i v hlavách cizích lidí – a že to je jedna z nejhezčích věcí, které mohu jako autorka zažít: vědomí, že můj příběh někoho oslovil, že ho někdo přečetl jedním dechem… a možná doporučil dál.

Ve světě velkých nakladatelství a mnohatisícových nákladů není 150 prodaných kusů velké číslo… a já to vím. Nechci ze sebe dělat objev roku a netvrdím, že jsem napsala knihu, která změní českou literaturu.

Ale pořád je to sto padesát lidí, kteří dali šanci příběhu, který začala před devíti lety psát jedna středoškolačka bez týmu za zády na internetu. Tato hranice byla překonána necelých deset měsíců od vydání – a já jsem na to hrdá. Ne proto, že by ze mě můj handicap dělal někoho výjimečného.

Ale protože jsem měla velký sen – a splnila jsem si ho.

Jestli jste o Konečné stanici Osvětim nikdy neslyšeli, možná je právě tento článek první setkání. Pokud máte rádi historickou beletrii zaměřenou na psychologii postav a příběhy, v nichž se lidé nedají jednoduše rozdělit na dobré a zlé, možná by vás právě tato kniha mohla zaujmout. A pokud ne? Vůbec nic se neděje. I tak jste právě dočetli příběh jednoho velkého splněného snu.

Nevím, co ještě přijde. Poslední roky mi ukázaly, že zdaleka ne všechno si člověk může naplánovat… Ale pořád mám své blízké, svého psa, přátele, místa, které mám ráda, a další příběhy, které bych chtěla napsat. Před devíti lety jsem nevědomky odstartovala jednu velkou cestu a vůbec netušila, kam mě zavede.

Dnes ale vím jedno:

To, že je nějaká cesta těžší nebo jiná, ještě neznamená, že po ní nemůžeme dojít tam, kam chceme…