Článek
Do rukou se mi dostala kniha německé autorky Tessy Randau: Moře a já. Na pozadí příběhu předkládá nenásilnou formou možnosti lidského seberozvoje. Zaujala mě pasáž o vnímání času, kterou si dovolím ocitovat ve zkrácené verzi:
„Věděla jsi, že můžeme zpomalit čas?“ zeptala se mě Lene po chvíli.
„Jak to myslíš?“ podívala jsem se na ni nechápavě.
„Vzpomeň si na všechny dovolené! Všimla sis, jak během nich plyne čas?“
„No prvních pár dní ubíhá docela pomalu, ale v určitém okamžiku jakoby zrychlí a druhý týden uteče jako voda,“ odpověděla jsem po chvíli.
„Přesně tak. A víš, čím to je? To tajemství tkví ve slově „zvyk“ Zpočátku je totiž všechno nové: hotel, pokoj, bazén, pláž, jídelna, bufet a tak dále. Tvoje vnímání je zcela otevřené. Snažíš se, zapamatovat si cesty, těšíš se z krásných květin v zahradě, hledáš místo u bazénu, které se ti bude líbit. Po několika dnech už tvůj mozek všechno zná, má zmapované cesty v okolí a ví, kde najít müsli u snídaně. Všechno nové se stalo důvěrně známým.
Moře
A protože jsme bytosti, které si zakládají na zvycích, máme tendenci dodržovat stejné postupy: chodit po stejných cestách, lehnout si u bazénu vždy na stejné místo, snídat podobná jídla. Pak už okolí téměř nevnímáme. Je to jako jízda vlakem po kolejích. A stejně to funguje u většiny z nás během všedních dnů, které obvykle mívají podobný průběh. Každý den jezdíme tou samou cestou do práce, během níž vykonáváme důvěrně známé činnosti, v kantýně si vybíráme stále stejná jídla, nakupujeme ve stejném supermarketu, v pondělí večer chodíme na tenis a ve středu na jógu. Máme dvě nebo tři oblíbené restaurace, v nichž si objednáváme stále stejné pokrmy, pravidelně vyrážíme na stejné turistické trasy, máme své oblíbené turistické destinace, kde se ubytováváme vždy ve stejných hotelech. Tomu, kdo žije podobným způsobem, začnou dny, měsíce i roky splývat a ubíhat jako krajina za okny rychlíku.“
Po přečtení citovaného úryvku jsem do knížky položila záložku a knihu zavřela. Donutil mě k zamyšlení nad mým vnímáním času. Když jsme se na začátku roku setkaly s kamarádkami v kavárně, svorně jsme si povzdechly, jak ten čas letí. Jak často větu o rychle ubíhajícím čase vypouštíme z pusy, nebo nám stejná myšlenka proletí hlavou.
Zamyslela jsem se nad svými zvyklostmi. Pro začátek jsem si promítla moje pracovní rána. Budík zazvoní 4:38, vzbudím se, zároveň se mnou můj pejsek Dasty. Vstanu, v koupelně provedu základní očistu, obleču se do vycházkového oblečení a obuji sportovní boty. Dastymu navleču postroj, připnu vodítko a jdeme na ranní venčení. Kráčíme tichým sídlištěm dolů k zatravněnému prostranství. Když míjíme první příčnou ulici, dole na hlavní třídě zastaví autobus. Hlavou mi proletí: „Vše je jak má být, máme stejný čas jako vždycky.“ Vrátíme se z venčení, nasypu Dastymu granule, vypiju 3 dcl šťávy, do kávovaru strčím kapsli, postavím pod něj zelený hrnek a zapnu tlačítko. Dasty mezitím zhltne granule a dostane ještě malou kostičku. Odnese si ji na zahrádku a pokřoupe ji.
Budík
Provedu dalších několik stereotypních úkonů, abych přesně 5:40 pohladila Dastyho na rozloučenou, zavřela dveře a odešla na zastávku autobusu. Když ho uvidím v dálce přijíždět, mávnu rukou, protože zastávka je na znamení. Zvenku obhlédnu cestující. Jedou všichni jako vždycky, paní s čtečkou, brýlatá studentka a podřimující pán v červených montérkách. Už se těším, že si sednu na své oblíbené místo zády vpravo od řidiče. Ouha. Místo obsadila paní v hnědé bundě. Její přítomnost na „mém“ místě mě značně rozladí.
Přesně v této chvíli se mi můj ranní film v hlavě zastaví. Jak je možné, že mne taková blbost může rozhodit. Protože jsem zvyklá na svůj stereotyp, na všechny drobné úkony, které každé ráno dělám automaticky. Rutina, která mne obklopuje, vyhazuje vteřiny, minuty mého života do černé díry času. Nemilosrdně v ní mizí nevědomé chvíle, které kolem mne automaticky projdou.
Už před dlouhým časem jsem si zavedla deník. Nepíšu do něj vše den po dni, ale zaznamenávám si hezké události. Když na mne padne pocit, že můj život se točí ve stereotypním kruhu, otevřu sešit. Připomenu si, že zažívám i nevšední události: jdu do divadla, na vinnou degustaci, setkávám se s přáteli nebo mi někdo řekl něco milého. Deník jsem si pro sebe nazvala: „Cukrárna drobných radostí“. Dortík z cukrárny taky člověk nekonzumuje každý den, dopřeje si ho občas a vnímá ho jako příjemný únik ze všednosti. Alespoň ve mně vychutnaný karamelový větrník vzbuzuje výjimečné chvíle. Pokud bych se každý den po práci stavila v cukrárně, koupila si zákusek, během pár dní by se z nevšední události stal zvyk. Jak říká jeden můj známý: „I šampaňské a kaviár se přejí, když jsou každý den!“
Po přečtení knížky jsem se rozhodla „přibrzdit čas“. Abych víc vnímala, co dělám a jak žiju. Samozřejmě, že ne vše se dá změnit mávnutím proutku. Řekla jsem si, že budu věnovat pozornost detailům, se kterými lze pracovat jednoduše. Když si večer nastavuji budík, rozhodnu se, jestli ho nechám zazvonit 4:38 nebo o deset minut dřív. Do větší změny se nepouštím. Ale i toto drobné vytržení z rutiny mě nutí po ránu být vědomá, protože tím pádem mohu jet do práce jiným spojem a jinou trasou. Minimálně jednou týdně mi budík zvoní 4:28. Celý den pak dostane nádech pomalejšího času.
Hrníček
Dalším prvkem, který jsem zavedla, je opravdová maličkost. Ranní kávu jsem si pravidelně nechala uvařit do zeleného hrnečku. Když jsem po něm ráno automaticky sáhla a už už ho umístila pod kávovar, zarazila jsem se. Podívala jsem se na nabídku porcelánu a sáhla po designovém kousku s tečkami. Učinila jsem další rozhodnutí. Při vaření kávy, bez níž si příjemné ráno neumím představit, se zastavím a vyberu si hrneček, na který mám zrovna náladu. Zase o kousek zpomalím úprk mého času a s drobnými změnami budu pokračovat dál. Čas nezastavím, ale snad ho alespoň trošku přibrzdím.
Zdroj: Tessa Randau: Moře a já
