Článek
Od té doby, co mě Sima má, je pro ni život neuvěřitelná jízda a samá výzva. Někdo musí adrenalinové zážitky složitě zařizovat u agentur, Simě stačí pouhá návštěva veterináře se mnou. Znala tak trochu divoké story od rodičů o mých lumpárnách na veterině ve Svratce. Lehce se obávala, zda moje návštěva ordinace nezanechá následky na jejím vybavení či na paní doktorce. Proč by měla? Jsem přece vzorný hodný pejsek. Pravda zklidnil jsem se až se Simou. S původními páníčky jsem úplně neposlouchal, protože mi dávali často protichůdné povely, nevěděl jsem koho vnímat dřív. Měl jsem zamotanou šišku a tak jsem trošku lumpačil. Teď mám jenom Simu. Když svoje blbnutí přeťápnu opravdu hodně, povytáhne Sima významně obočí a pronese: „Že tě dám do útulku?“ Vím, že svoje varování nemyslí vážně, avšak na mě má velký účinek. Hned je ze mne poslušný pejsek. Jelikož mi končí očkování proti vzteklině, objednala mě Sima k paní doktorce na štípanec. Snažila se návštěvu oddálit, co nejvíc, ale už nebylo zbytí. Mně byla nějaká injekce celkem šumák, přesto mě ráno Sima před odchodem do úřadu před bodnutím jehlou varovala. Když se vrátila z práce, nervozitou skoro nestrčila klíč do zámku. Koukal jsem na ni nevěřícně: „Simo, kdo z nás dvou jde na očkování? Ty nebo já?“ Pokoušel jsem se ji utěšit. I když už dávno stres nezajídá, vytáhla z mrazáku zmrzlinu a musela do sebe kopnout aspoň čtyři lžičky. Mně slíbila, že dostanu do misky, když zvládnu návštěvu veteriny jako hodný pejsek. Nejsem si jistý, jestli jsem zmrzlinu neměl slíbit spíš já Simě. Taky mi vyprávěla, jak se jí kolega Pavel v autě na služební cestě smál: „Ty se bojíš víc jak ten pes!“ To si pište. Vyvenčit mě šla dřív než obvykle. Jednak abych nevytlačil bobek paní doktorce v ordinaci a za druhé, aby mě trochu unavila, já neměl roupy a nevyváděl skopičiny. Vzala si sebou kabelku, kterou běžně na vychajdy nenosí, protože potřebovala peněženku, můj očkovací průkaz a jiné nezbytnosti. Celou procházku jsme se o kabelku přetahovali. Hledal jsem v ní kokina. Ukázalo se, že je má Sima v kapse. Aspoň jsem kabelku řádně olízal. Simě by moje sliny na tašce normálně vadily, ale dnes zapnula stresový mód. Upatlané koženky si vůbec nevšimla. Soustředila se na hodiny, abychom se dostavili včas. Čím víc se blížila doba audience, tím víc jsem čekal, že Sima omdlí. Šťouchal jsem do ní čumákem, abych ji povzbudil. Na recepci jsme dorazili přesně. Jé, už čekárna se jevila zajímavou. Sima mě držela za postroj, protože na vodítku jsem se točil jak na obrtlíku. Tolik míst k čuchání. Paní doktorka si mě zaregistrovala a vyslechla si náš příběh. Jak jsme si zbyli. Sima jako již několikrát sklidila obdiv, že překonala svoje strachy, nechala si mě a nestrčila mě do útulku. Když ho tak připomněla, radši jsem si sedl a tvářil se jako hodný pejsek. Protože se obávám, že zlobivýho by mě tam strčit mohla. Do útulku jako vážně nechci. Pak jsme byli pozváni do ordinace. Zvážený nejsem, protože se paní doktorce polámala váha. Ne moji zásluhou. Ani Siminou. No co už, prý příště. Paní doktorka rozhodla, že mi rozdělí vakcíny, abych je líp snášel. Menší drobná sestřička (kdybych na ni vyskočil, má moje tlapičky na hlavě) si mě prohmatala. Jak příjemně drbkala. Taky mi do zadku strčila teploměr, což už teda tak rajcovní nebylo a prohlédla mi zuby. Kouknul jsem na Simu, která seděla na židli a držela mě, jestli je ještě pořád vystreslá. Vypadala už klidněji. Zřejmě pochopila, že ordinaci nezdemoluji. Co vám mám povídat, prostě vstupní prohlídka. Jsem dle odbornic ve skvělé kondici, mám dvě nové kamarádky, paní doktorku a sestřičku. Papal jsem piškotky a mohl jsem chodit, jak jsem chtěl. Nakonec jsem dostal injekci, ale ani o ní nevím, protože moje pozornost byla zaměřena na pamlsky. Píchanec viděla jen Sima. Kupodivu neomdlela. Bylo hotovo, ještě zaplatit. Než došlo na placení, rozhodl jsem se prozkoumat, jestli za pultem má paní doktorka kromě pokladny i něco dobrého. Sima nevěděla, jestli tahat dřív kartu z peněženky nebo mě zpoza regálu. Konečně šup ven. Ani se mi moc nechtělo, protože uvnitř byla fůra neočmuchaných míst. Sima už mě však odváděla pryč. Když jsme vyšli ven, hned jsem čenichal na trávníku a Sima: „Fuuuj, ještěže už to máme za sebou!“ Asi jí doma naleju panáka.
Tak zase někdy
Váš Dasty
