Článek
Sima nikdy nechtěla žádné zvíře, ani jako malá netoužila po pejskovi ani kočičce. Měli doma jen maximálně andulku v kleci a rybičky v akváriu. Hranice mezi nimi byla jasně daná. Klec nebo sklo. Přesto na ni vždycky nějaké zvíře zbude. S mým předchůdcem berňákem (rozuměj bernským salašnickým psem) Damiánem a se mnou to vždycky měla tak, že na půjčení na vychajdu dobrý. Bydlel jsem s páníčky Jarkou a Pavlem (Siminými rodiči) na Vysočině na chatě. Když za námi Sima občas přijela na návštěvu, byl jsem šťastný pejsek. Ještě nestála za dveřmi a už jsem poznal, že přichází shora od auta. Hlídal jsem u nízké branky a vyskakoval radostí, jak Maxipes Fík na pružinách. Když Sima otevřela, vrhl jsem se na ni, vyskočil, tlapky jsem si opřel o její ramena a chtěl se nechat pomazlit. Myslím, že se mě v tu chvíli i trochu bála. Rád bych ji i olíznul, ale ksichtila se, že nechce. Shodila mě na zem a snažila se přes moje štěkání pozdravit obyvatele chaty. Byl jsem trošku nedomazlený divočák. Vždycky po obědě jsme se spolu odebrali na vycházku na Čtyři Palice, dělal jsem jí společnost, aby nemusela čerstvý vzduch dýchat sama. Když mi chtěla připnout vodítko na postroj, točil jsem se jak na obrtlíku. Sima se ne a ne trefit. Připnutí vodítka býval pro Simu boj i následně, když jsem se už jen s páníčkem Pavlem odstěhoval do Brna a Sima mě chodila venčit. Vždycky mě musela silou zpacifikovat. Měl jsem jednoduše radost a nedokázal jsem ji jinak projevit. Představa, že by se mnou měla třeba bydlet, jí naháněla hrůzu. Ani omylem. Jak známo odříkaného chleba největší berňák.
„Tak pane Smutný, máte to zlomený, musíme si vás tady nechat a budeme vás operovat,“ zazněl 18. 3. 2022 verdikt ošetřujícího ortopeda Simina táty, mého původního páníčka.
Ze Simy v ordinaci vypadlo jenom: „No ty vole!“ Protože ji okamžitě hlavou problesklo, že se o mě musí postarat. Vůbec netušila, co bude dělat. Sima a pes? Doma? Bydlet se psem? Neexistuje. Přemýšlela o různém hlídání, jak nečekanou situaci vyřešit, protože přece ONA – antimilovník zvířat – nemůže bydlet se psem. Ukázalo se, že může. V osudný pátek si ze svého bydliště přinesla kartáček na zuby a nejdůležitější propriety a nastěhovala se ke mně do bytu. Předpokládala, že její pobyt bude dočasný, než se páníček Pavel uzdraví. Bydlíme spolu doteď. Neměnil bych.
Tak zase příště
Váš Dasty
