Článek
Rád objevuju nové věci. Různě se procházím bytem a na zahrádce a díky mé drobné neobratnosti občas něco padne za vlast. Sima už pochopila, že na zahrádce nemá smysl sázet rostliny menší než 60cm, protože je nemám v zorném poli a bez skrupulí se po nich projdu. Levandule sice už dorostly do výše mých očí, ale v nich se zas dobře leží a odpočívá. Sima už rezignovala. Levandule se naštěstí obvykle po mém relaxu vzpamatují, tak proč si dělat vrásky. Nedávno jsem měl v noci nějaké špatné spaní. Jak jsem coural bytem, tak jsem z palmičkovité dracény vysekal ocasem nechtěně borovicovou štětku. Když Sima ráno uviděla hromádku osekaných listů, které jsem se neúspěšně snažil schovat za květináč, už se ani výhrůžně nezeptala: „Kdo to udělal?“ Otázka by byla bezpředmětná, Max by nový dracénin outfit nezvládl. S ledovým klidem posbírala listy a pronesla: „Však ono to doroste!“
Dneska zase něco věnovala přes bazoš z druhého bytu. Pán, který si pro předmět přijel, zavolal, že je před domem. Trefil se zrovna do chvíle, kdy Sima byla uprostřed věšení prádla na sušák v ložnici. V cukuletu posbírala saky paky a mazala do druhého bytu. Samozřejmě jsem rozehrál svůj herecký repertoár a hned dělal hodnýho pejska. Což znamená, že si dřepnu k poličce s piškotkama a čekám, až mi Sima tři hodí a vysvětlí mi, že je za chvilku zpátky. Pak jsem ještě cvičně dvakrát štěknul, aby měla výčitky, že mě doma nechává samotnýho a mňouknutím jsem završil svůj herecký výkon. Cena Thálie mě určitě nemine. Už jsem se viděl, jak se mazlím se skleněnou soškou.
V duchu jsem se však těšil na nový průzkum. Sima totiž v rychlosti zapomněla zavřít dveře do ložnice, které jsou vždy zavřené, když jsme doma sami s Maxem. Ještě mňouknu, zívnu, jakože jsem moc unavený. Za dveřmi slyším, jak Sima bere tašku s papírem do tříděného odpadu a strká klíče do kapsy. Hurá do ložnice. Jenže jsem nebyl dostatečně ostražitý. Sima si u vchodových dveří uvědomila, že má v otevřené ložnici nedověšené čistě vyprané prádlo, a že by mě mohlo docela zajímat. Na vlhkém textilu moje chlupy drží ještě o fous lépe než na suchém. Nespletla se. Když otevřela dveře, zrovna jsem zkoumal Siminy ponožky. Tak ta mě teda převezla, vyjel jsem z ložnice jak cukrář. Očekával jsem slušný viks, ale Sima jen zavřela dveře a vyplázla na mě jazyk: „Máš smůlu!“ Moje objevitelské dobrodružství skončilo dřív, než začalo. Ach jo.
Taky mám rád hry. Nejradši mám kuchařskou na mistra kuchaře. Hrajeme ji každý den. Vždycky, když si Sima chystá něco k jídlu. Hra začíná, když Sima otevře lednici. Zvuk otevírání mé bílé svatyně poznám neomylně, i kdybych chrápal na stupni 5. Vytáhne na linku potřebné ingredience, já je zkontroluju nasísáním ze země. Jasně že bych mohl na linku vyskočit a zkontrolovat vše důkladně, ale čuju v kostech, že bych mohl mít problémy. Sima mě pak lehce odežene, abych se jí nemotal pod rukama a nohama. Nedivím se jí, nedávno přese mne málem hodila tlamu, když jsem se nečekaně zjevil u masíčka. Jako správný pan kuchař se jí do vaření nemotám. Lehnu si poblíž a sleduju, když náhodou něco spadne. Jsem mrštnější než Sima a hned si spadlý kousek šunky nebo sýru ulovím pro sebe. Akorát zeleninu jen očuchám a nechám ležet. Je hnusná. V neděli si Sima vařila těstoviny bolognese. Co taky jinýho, že? A víte proč? Protože Sima je těstovinový úchyl. V rodině se traduje story, jak po třech týdnech v Norsku, kde jedli těstoviny minimálně jednou denně, přijeli domů. Všichni se těšili, jak dají do bříška řízek, svíčkovou a hlavně, že těstoviny nechcou vidět minimálně půl roku. Co myslíte, že Sima? Hned druhý den si je připravila k jídlu. Oběd uvařila v pohodě, pak začala přerovnávat těstoviny, rýži a mouky ve skříňce. Přivábilo mě šustění, tak jsem neležel a oprdelkoval Simě za zadkem. Co přesně provedla za pohyb, nevím, ale najednou se na nás snesl déšť špaget. Na Simě neměly na čem držet, ale mně se zapíchaly do kožuchu. Trčely ze mě jak hůlky z japonské gejši. Simu můj asijský vzhled nijak nevzrušil. Posbírala, co se dalo a co jsem nestihl pokřoupat a vrátila do poličky. Škoda, že nevysypala penne, trubky by se chroupaly o poznání líp. No a včera si vařila – světe div se – vývar s nudlemi. Nikoli však vlasovými, ale širšími, vypadají spíš jak linguine. Sima povečeřela a pak vždycky, když šla kolem chladnoucího kastrolu na sporáku, tak si nabrala do šufánku. V jednu chvíli ji jedna nudle – svině klouzavá – spadla na šporhelt. Zanetopýrkoval jsem ušima, že by mohla být pro mě, když už spadla. Bohužel jsem zrovna přišel ze zahrádky a stál mezi dveřma. Sima mi nudli hodila, ale ta vzala v letu faleš a přistála mi na uchu. Čučel jsem jak peří a zuřivě hledal nudli. Než mi ji Sima stihla vyprostit z chlupů, vrtěním jsem si z ní vyrobil slušný indiánský copánek. Jíst už se moc nedala. Tak jsem smutnýma očima vymámil aspoň piškotek. Jsem zvědavý, co budeme vařit příště.
