Článek
První večer seděla Sima v šedém křesle a stále nevěřila skutečnosti, že sdílí byt se psem. I já jsem byl zmatený jak obživlá fosílie. Dřepnul jsem si před ni, položil jí hlavičku na klín a prosebně koukal ve stylu: „Bude piškotek?“ Moji prosbu na první dobrou nerozklíčovala. Držela si ode mne trošku odstup, abych ji neoslintával. Což se tedy moc nedařilo, protože jsem výrazně mazlivý a na nějaké hloupé odstupy nejsem zvědavý. Doteď o mně věděla jen, že mám čtyři nohy, hlavu, zuby a moře chlupů. Hlavou se jí honila spousta myšlenek a otázek. Jak často potřebuju venčit? Vždyť ona chodí do práce. Největší starost měla, abych za ní v noci nevlezl do postele. Pro jistotu se na noc zavřela v ložnici. Chápal jsem její situaci. Když si někdo chce pořídit psa, natož berňáka, nastuduje si informativní materiály. Teprve pak si ho pořídí. A hlavně, nemá strach ze psů. Což se o Simě úplně říct nedá. Ne že by se vyloženě bála, ale jistý respekt a odtažitost se u ní projevovaly. No a najednou má doma 40kg chlupatého štěstí, o kterém Sima zatím neví a nechápe. „Neboj, Simo, však ty na to přijdeš!“ Spiklenecky jsem na ni mrknul.
Taky hledala na internetu, jaké mi má dát granule, co asi tak žeru? Věděla, že páníčci mi na chatě dávali dost často lidské jídlo, což se jí pravda vůbec nezamlouvalo. Sice jsem na chatě nějaké granule měl pořád v misce, ale nelíbily se mi. Občas jsem si ze zdvořilosti zobnul, abych nevypadal jako primadona. Sima mi koupila nové. Přitáhla domů menší modrý pytel, ve kterém to chrastilo. Koupila zatím jen malé balení. Prý, jestli mi budou chutnat. Nasál jsem vůni jehněčího masa a slastně se začal těšit. Oproti chatovým granulím voněly jak mana nebeská. Hlavu ponořenou v misce, uši mi plandaly, jak jsem je do sebe cpal. Sima měla radost, že mi chutná. Vypadal jsem lačně a ona mi neustále přisypávala, jak kdyby byl pytel bezedný. Domnívala se, že až budu mít plné bříško, jednoduše přestanu. Nevěděla, že papací reflex my pejsci nemáme a sežereme, co je v dosahu. Druhý den ji po návratu z práce čekala v koupelně – jak to říct slušně – apokalypsa. Ještě teď, když o ní píšu, cítím ten smrad. Oba jsme v něm museli vydržet, než Sima velký hnědý dárek uklidila. Následně hystericky telefonovala bývalé kolegyni, která měla se psy bohaté zkušenosti, co se mnou má dělat. Poradila Simě, ať mi koupí živočišné uhlí, uvaří suchou rýži a chvíli mi dá dietu. Hlavně, ať se podívá na návod, jakou dávku granulí mi má dávat adekvátně k mé váze a nesype mi je, jak ji napadne.
Bydlela se mnou dva dny a hned měla neopakovatelný zážitek. Musela vyhodit i smetáček a lopatku, kterými velkou hnědou kupu uklízela, protože se pod její váhou ulomila umělohmotná násada. Doteď se divím, že si mě po mé střevní produkci nechala. Nicméně se rozhodla jako již několikrát v životě: „Co ji nezabije, to ji posílí!“ Posílilo. Můj běžný bobek už ji rozhodně nezaskočí. Pak už jen se svým pověstným stoickým klidem dodala: „No jsem vcelku ráda, že na mě zbyl pes a ne had.“ Ty fakt nesnáší. I když kolegyně z práce jí opáčila: „No ale hada bys nemusela venčit!“ Jak jsem zatím Simu poznal blíž, radši se mnou umrzne venku, než by se jí doma v terárku svíjel nějaký plaz.
Váš Dasty
