Článek
Už spolu bydlíme čtrnáct dní. Sima včera říkala, že by chtěla spát aspoň do sedmi, když je víkend a má dneska volno. No jo, ale já potřebuju režim. Ještě jsem si úplně nezvykl, že mám novou paničku. A taky, že jsem místo na Vysočině, v Brně. Zkusím si lehnout přede dveře, třeba mě uslyší. Nesmím totiž do ložnice. Sima má ze mě pořád trochu strach a bojí se, abych za ní nevlezl do postele. Proč bych si ustýlal v její posteli? Jak ji taková blbost vůbec napadla? No, i když někdy jsem schopný všeho. Ha, něco se za dveřmi šustlo. Však ona je ranní ptáče. Kouknu na hodiny. Velká ručička na číslici 12 a malá na 6, Sima asi nebude nadšená. Tak já budu ještě chvilku ticho. Položím hlavu mezi tlapy a pozoruju dění na zahrádce, kde se kromě poletujícího ptactva neděje nic. Za chvíli zpozorním. Zvednu hlavu a naslouchám, co se děje v tajemné komnatě zvané ložnice. Už se vrtí, teď si oblíká gatě. Mám vynikající sluch. Cinkly tkaničky od jejich tenisek o laminátovou podlahu. Ještěže tak zvoní, aspoň se připravím. Asi se krapet divíte, proč se Sima strojí v ložnici za zavřenými dveřmi. Jak ještě nejsem zvyklý na novoty, tak jen ji uvidím, štěkám, skáču po ní tzv. jak poblblý, jak by řekla moje bývalá panička Jarka (Simina mamka). Sima ještě nepochopila, že moje štěkání, které by očesalo švestky, je projevem mé radosti. Že si mě i přes počáteční obavy nechala. Jsem v klidu, však ona časem pochopí. Taky ji chytá schíza, že svým temperamentním hláskem vzbudím sousedy. Přece jen trošilinku štěknu, aby o mně věděla. Zbytečná námaha, ona o mé přítomnosti moc dobře ví. Ve 3 ráno jsem jí tu stočený do klubíčka chrápal před ložnicí tak, až si myslela, že jsem jí přece jen do postele vlezl. Jupí už je tady u mě. Budu dělat „hodnýho pejska“, což znamená, že Simě nebudu strkat tlapy až na ramena a nechám si připnout vodítko. Konečně v klidu. Dřepnu si před linku a očekávám piškotek (rozumějte psí pamlsek) na odchodnou.
Vycházka se vydařila. Došli jsme až na louku, pěkně jsme se oba po ránu protáhli. Občas potkáme další pejsky se svými páníčky. Lidské bytosti Simu často nabádají, ať mě pustí z vodítka, že se chudák ani nemůžu proběhnout. Tak zaprvé: Nechci, aby mě pouštěla, jsem závisláček závislý, vodítko mi nevadí a nechci, aby se mi Sima někde ztratila. Za druhé: Ještě nemáme úplně sehrané povely, aby Sima přiběhla, když na ni zaštěkám. Pěkně okysličení dojdeme domů. Dostanu něco dobrého do bříška. Sima mě tak výborně krmí. Po nových granulích ochucených trochou psí paštičky se můžu utlouct. Zbaštím je dřív, než se Simě ve skleničce rozpustí šumivý vitamín. Ještě budu chvíli loudit, jestli něco nekápne – piškotek, sušenka nebo tak. V nejhorším vezmu zavděk i dentální tyčkou. Hurá na zahrádku. Nemůžu ale moc štěkat, Sima by se asi trochu zlobila. Ještěže už mi sundala ten protištěkací obojek. Musel jsem ho ze začátku mít, protože si sousedi stěžovali na můj štěkací projev. Jsme prostě na sídlišti a ne na chatě, kde jsem mohl štěkat jak na lesy a všem to bylo u prdele. Naštěstí přes chlupy nebyl moc cítit a já se po pár dnech celkem zklidnil. Budu radši hodný, stejně mě zlobení momentálně nebaví. Zpoza skleněných dveří, které se mým funěním úspěšně zamlžily, pozoruji Simu. Sedla si k pracovnímu stolu a pustila notebook. Asi bude tvořit další kapitolu. Mám pocit, že psaní o našem soužití jí pomáhá terapeuticky. Sice si postupně zvyká, ale přece jen ji pořád umím slušně překvapit. Až jí vyjde knížka, bude dávno v dokonalém zenu. Z uvedeného tedy vyplývá, že nepůjde do práce, nebudu doma sám. Na zahrádce je mi samotnému smutno, rozrazím dveře a jdu se uložit k spánku do předsíně. Pro jistotu ucpu svým chlupatým tělíčkem dveře, aby mi Sima náhodou tajně někam nepláchla. To by jí u mě teda rozhodně neprošlo.
