Článek
Zhruba měsíc žila Sima v přesvědčení, že naše společné bydlení je pouze dočasné. Páníčkovi Pavlovi (Simin taťka) sroste zlomená noha, zotaví se a budu mu vrácen včetně odjezdu na Vysočinu do mého domovského přístavu. Simin život se vrátí do vyjetých kolejí. Její vyšlapanou životní brázdu však změnila událost v podobě druhé zlomeniny páníčka Pavla. Ve chvíli, kdy za ním zaklaply dveře sanitky, Sima pochopila, že už mě má napořád. Výhybka na trati jejího života ji právě přehodila na novou kolej zvanou: Pejskařka. Nevím, jak Sima, ale já byl a pořád ještě jsem velešťastný.
Sima tedy začala postupně stěhovat svoje věci ke mně do bytu, aby se u mě konečně mohla pořádně zabydlet. Klíče už chrastí v zámku. Super. Sima je zpátky. Říkala, že jde jen pro Maxe a nějaké další věci do druhého bytu. Hlásila, že bude za půl hodinky zpátky. Má štěstí, přišla načas. Jinak bych určitě něco provedl, aby držela slovo. Ne že bych poznal, kdy uplyne půlhodina, ale musím si Simu preventivně hlídat. Pejskařské sliby se musí dodržovat. Dveře se otevírají. Protlačím se škvírou na chodbičku a Simě v ruce roztočím jakousi drátěnou věc. Co to zase vleče? Ty kráso, ptačí klec. No mě mrskne. Choulí se v ní něco zelenýho. Asi pták. Ani nedutá, možná si po roztočení svého příbytku myslí, že ho Sima posadila na kolotoč. Já teda znám akorát černý kosy, kteří poletují, když jdeme na vychajdu. Moc mě nezajímají. Aha, proto Sima dělala místo na ledničce. Zelený opeřenec jako s námi bude bydlet? Trochu mě přepadly obavy, aby mi nechodil na granulky nebo na piškotky. Dentální tyčku by andulák asi nezvládl. I když kdo ví. Všiml jsem si, jak kloval do sépiové kosti. Sima by před ním měla schovat všechny moje pochutiny. Položí klec na konferenční stolek a představuje nás. Zelené torpédo se jmenuje Max. Načechral jsem chlupy, abych byl při seznamování co největší. Aby bylo nad slunce jasné, kdo je tady pán a komu patří všechny pamlsky. Moje čechrací aktivita byla zbytečná. Opeřenec neváží ani kilo, váhová převaha je nad slunce jasná. Max zatřepe křídly. Něco zelenožlutého mi přistane na nose a lechtá to. Šklebím se a chci protivnou věc sfouknout. Doprdele peří. Hned mě napadne varování Lucifera ze známého filmu: „Pozor na peří a hlavně žádnej alkohol!“ Říkal jsem si při prvním dojmu, že Maxovy chlupy jsou kromě zelené barvy nějaké divné. Docvakne mi, že ptáci nemají chlupy, ale peří. S Maxem Sima žije v jedné domácnosti už přes deset let, na peří po bytě je zvyklá. Se mnou jí přibyly ještě chlupy. Úklid pro ni bude hračka, dva v jednom. Snad jí na náš obalový materiál, který se z nás uvolňuje, bude stačit obsah vysavače. Z našeho příbytku se pomalu stává zvěřinec. Myslel jsem si, že Sima má ráda jenom mě, o Maxově existenci jsem neměl tušení. Ano já vím, že je blbý, aby byl Max sám kdesi v pronajatém bytě. Celou situaci samozřejmě chápu, jsem empatický pejsek. Přiznávám se, že mě taky nebaví být sám. Nemysli si, Maxi, že se s tebou budu nějak kamarádit. Jasný? Zamrkám obočím, jak to umím jen já. Max si mě prohlídl od hlavy po ocas a rozhlédl se po své kleci. Zřejmě vyhodnotil, že mu nehrozí nebezpečí. Do jeho obydlí se určitě nevejdu. Znovu si klec opticky přeměřím, co kdyby náhodou. Ne nevejdu se tam. Podám mu packu na seznámení, jenže s ní akorát plácnu na vršek klece. Max začne lítat jako pominutý. Co blbneš, zelenáči? Chtěl jsem být jen zdvořilý. Sima protočí oči v sloup. Umístí klec s Maxem, co nejvýš, abych nepokračoval v utužování přátelství. No nic Sirotčinec slečny Peregrinové už napsali, jdu tvořit volné pokračování: Zvěřinec Simy Smutné.
