Článek
Nedávno jsme vyrazili na vycházku, jdeme úvozem pod mateřskou školkou na louku. Už jsme u zelené závory, já se otočím, protože čekám, že mi Sima stáhne před silnicí vodítko nakrátko. Nic. Místo aby zkontrolovala, jestli se nehrnu do silnice, Sima tancuje jakýsi nepovedený čardáš. Koukám na ni jak lumen, protože nechápu, co ji tak rozparádilo. Když se uklidní, prozradí mi, že se na cestě mrskal had a ty ona fakt nesnáší. Asi šlo o slepýše, protože šok přežila. Nedávno doma, to byste se picli. Loudal jsem se na zahrádku a zpátky a v hubě jsem si přinesl utrženou tkaničku. Nechápu, kde se na zahrádce vzala. Chvíli jsem ji žvýkal, ale nechutnala mi. Vyflusl jsem ji na laminátovou podlahu v kuchyni. Sima nevěřícně zírala, protože cancour vypadal jako malé hádě. I barevně. V očích měla nefalšovanou tíseň. Naštěstí pochopila, že jde o neživý předmět. I přesto ji radši nabrala na lopatku a vyhodila přes plot pryč.
Přejdeme silnici, seskočíme z mostku do pole a hurá směr posed. Jdeme, v dohledu nikde nikdo, a světe div se, Sima mi odepnula vodítko. Stavte slavobránu. Událost roku. Volejte třikrát: Sláva. Sima je totiž trochu posera. Bojí se, abych jí neutekl a tak mě má raději stále připnutého. Mně to nijak nevadí, aspoň jsem jištěný jak horolezec na skále. Vzhledem k mé velké společenskosti bych se totiž mohl chtít kamarádit s někým, kdo se se mnou kamarádit nechce. Nechápu proč, jsem tak miloučký. Ale jsou mezi námi i tací a je třeba je respektovat. Aby byla v klidu, tak jsem se spořádaně držel tak do 10m od ní. No co si budem, já su taky posera. Simu si vždycky držím v dohledu, protože takovou paničku bych jen těžko hledal. Před Simou jsem ovšem suverén největší, všechno zmáknu levou zadní. Teda když o všem tak přemýšlím, kdyby se mi Sima ztratila, no fujfujfuj, to si ani neumím představit. Nebo spíš nechci. Doma mi Sima nechává volný prostor, ať si klidně ležím na oplocené zahrádce, ale samotnýho mě to tam nebaví. Večer se tam bojím. Vzpomněl jsem si na paničku Jarku. Jednou jsem podobně vegetoval venku, výjimečně mě přešel strach, že mě tam nechají. Najednou slyším Jarku: „Dasty pojď domů, bude ti tam tma!“ Na louce Sima dokonce natočila video na telefon, jak se venčím bez vodítka. Poslušně jsem přiběhl, když mě zavolala. Protože jak ji znám, určitě vylepí nový příspěvek na facebookovou zeď. Ať nemám ostudu. Akorát se vloudila chybička. Zřejmě jak Sima neměla brejle, tak místo videa zmáčkla focení v noci. No Sima no.
Léto přišlo rychleji, než jsme čekali. Jsem rád, že jsem doma. Sima přišla celkem brzo z práce, pustila mě na zahrádku. Asi 10 vteřin jsem si prohřál kožuch a v cukuletu byl zpátky uvnitř, kde bylo citelně chladněji. Sima vymýšlela, kam půjdeme na vychajdu, abych se nepřehřál. Jako nedělám si srandu. Jsem spíš horský pes a nad 15°C se pro mě pobyt venku stává peklem. No dobře, tak nad 18°C. Vyrazili jsme směr jako vždycky, stezkou kolem slepýše. Tentokrát se na zemi nekroutil slepýš, ale nějaký kus stočené gumy. Hups z mostku mezi luční kvítí na vyšlapanou cestu. Sima sice něco říkala, že se zkusíme projít pod posedem, ale jen jsme ušli kousek, málem jsme oba omdleli vedrem. Chytrá horákyně Sima vymyslela, že změníme trasu a obejdeme rybník. Musím uznat, že se Simě zrodil v hlavě nápad hodný génia. Šli jsme pod stromy, kus lesem podél zahrádek. Procházeli jsme i přes potok, kde jsem si mohl i čáchnout vody. Cestou mě však zaujala jedna psí slečna na louce a než se Sima nadála, protáhl jsem ji kopřivama. Simu, ne psí slečnu. Mně jsou kopřivy u prdele, já je přes chlupy necítím, jenže Sima měla krátkou sukni a holé nohy. Čekal jsem okamžitý viks, ale řekla mi jenom: „No ty vole, co děláš!“ Zůstala celkem klidná. Zato psí slečna mě vyštěkala pryč tak, že jsem jí málem jednu natáhl. Chtěl jsem se jenom kamarádit a ona na mě spustila jak nějaká fúrie. Cestou zpět jsme psí Sirénu potkali ještě jednou, ale přece nebudu za vtěrku. No ne?
Co teď začalo vedro, tak asi o víkendu budeme chodit na delší ranní vycházky, dokud je vzduch svěží. Vstaneme opravdu brzo kolem páté. Sima už ani nechce moc dlouho spát, už si na můj budíček zvykla. Co taky jiného jí zbývalo. Potrajdáme se po louce a kouskem lesa. Stihneme se pokochat východem slunce a necháme se ovívat větříkem. Krásně mi vlají chlupy. Jednou dřív jsme šli loukou a fučelo tak, že měla Sima strach, že jí uletím. Nevídaná podívaná. Místo papírového draka, bernský salašnický pes. Odpoledne skočíme na bobek, teda jen já, Sima mi dělá doprovod. Delší trasu Sima nemá v plánu, aby mě nemusela tlačit domů do kopce jako předevčírem. Kdyby cesta trvala o 5 minut dýl, tak mě ponese. Jen jsme se vrátili domů, sezobnul jsem granulky a šel burdit. Cože? Burdit? Znáte Pohádky z Pařezové chaloupky? Neee? Velká chyba. V jedné kapitole Křemílek s Vochomůrkou potkají jezevce Burdycha. No a co Sima nevymyslela? Jednou mi řekla, že chrápu jak jezevec Burdych a vytvořila pro mé chrápání novou fyzikální jednotku: 1 burdych. Má stupnici od 1 do 5, a když si večer píšou na messíku s Veru, tak hlásí stupeň. 1 je jemné dalo by se říct pofukování, 2 už lehce zabírám, 3 takový běžný standard, 4 Sima přestává slyšet televizi a při intenzitě 5 mi zavře dveře od předsíně. Jednou jsem prý dosáhl intenzity 8. Když mě slyšeli sousedi, šli shánět odchyt medvědů. Zřejmě si přečetli ve zprávách článek, jak se kdesi na Aljašce medvědi uložili k zimnímu spánku v domě ve sklepě. Majitelé měli celou zimu pocit, že jim pod domem někdo chrápe. Copak jsme na Aljašce? I když vzhledem k venkovním teplotám, bych to bral. Asi se začínám těšit na zimu.
Tak zase příště
Váš Dasty
