Článek
KAPITOLA 11:
Bojový plán a klenby osudu
Zuzanka si u moře hodlala hlavně číst a já se nabídl, že se přidám. Jenomže všechny knihy, které jsem v tu chvíli měl s sebou, byly stažené v počítači. Používal jsem je jako hlavní zdroj španělštiny, kterou jsem tímto způsobem pasivně nasával posledních patnáct let. Zuzanka se mi tedy nabídla, že mi nějakou knihu půjčí. Byla to ovšem rafinovaná zrada. Sama si pro sebe už majitelé holdingu v tichosti připravují řízený krach a přelévají peníze určené na platy na své soukromé účty. I když podle těch nezaplacených faktur a šedesáti tašek mléka koupených narychlo v Rohlíku mi to tehdy mělo být jasné. Zkusil jsem nakonec couvnout na dva platy a dokonce využít radu z knihy onoho agenta – oslovil jsem e-mailem přímo nejvyššího majitele firmy a pokusil se s ním vyjednat odchod bez toho, že bych holdingu dělal ostudu. Tomu to však už bylo úplně jedno, z ostudy si nic nedělal, hlavně že jeho vlastní kufry už byly plné peněz.
Vedení nakonec využilo pochybnou klauzuli z mé pracovní smlouvy a snížilo mi plat na absolutní zákonné minimum. Konzultoval jsem to se všemi stranami, Zuzanka v té době vytrvale žhavila placenou verzi Chat GPT, ale právně to bylo celkem neprůstřelné, i když hluboce neetické. Zuzanka byla pevně rozhodnutá, že já – jako její armáda v tomto boji – nebudu obětován za každou cenu. Jenže já za poloviční plat pracovat prostě nemohl. Rozhodl jsem se po svém. Podepsal jsem definitivní odchod, oni na oplátku stornovali to ponížení mzdy a já z té kávové lodi vystoupil.
Teprve pak jsem to celé oznámil Zuzance. Doufal jsem, že alespoň v podvědomí bude ráda, že si stojím za vlastním rozhodnutím, ale její reakce byla spíše opačná. Chápu, že měla hluboký dojem, že si její obrovské snahy pomáhat mi vůbec nevážím, ale já v té vteřině potřeboval jít dál a dýchat.
Vydal jsem se do jedné staré pražské pasáže, sedl si na lavičku pod klenuté stropy s průstřely v podobě skleněných čoček a plně se soustředil na svou vnitřní prosbu. Chtěl jsem od vesmíru jediné: práci, která mi bude lidsky sedět a kde bude konečně dávat smysl každý den být. Určil jsem si v duchu i pevný termín do konce měsíce. Jinak by mě ten finanční propad znovu hodil na samotnou existenční hranu.
Byl jsem v té chvíli vlastně i docela rád, že po dobu téhle nejistoty, kdy hraju s osudem čistý vabank, nejsem pod neustálým kritickým dohledem Zuzanky. Moje nejlepší kamarádka tou dobou už týden užívala rehabilitační procedury v ústavu, aby si vylepšila pohyblivost kyčle po tom letitém úraze z Alp.
Věřil jsem a strašně moc jsem se snažil nepřestat věřit. Odeslal jsem kolem dvou stovek životopisů, absolvoval čtyři pohovory a moje velké přání se do puntíku splnilo. Byl jsem přijat jako technik pro tu starou, nádhernou budovu v centru Prahy – přesně pro tu budovu s těmi magickými pasážemi a kouzelnými skleněnými klenbami, pod kterými jsem tehdy seděl na lavičce.
