Článek
Předchozí část byla opravena a doplněná o chybějící text. Díky za reakce.
KAPITOLA 12:
Obětované křídlo a rožnovský pád
Zuzanka mi to dala sežrat rovnou nadvakrát – nejdřív dálkově po telefonu a pak znovu pěkně z očí do očí, jakmile se vrátila. Regulérně jsem jí tím svým svéhlavým odchodem z Kafe Kafe zničil minimálně dva dny pohody. I když, upřímně řečeno, ona si tu pohodu v lázních stejně moc neužívala. Skrz své obří ambice odolat chladu v mrazicí kryokomoře déle než všichni ostatní si tam totiž přivodila lehké popálení mrazem na lýtkách.
Už před jejím odjezdem jsme společně v bazénu trénovali rychlost plavání na sto metrů, což byl limit pro přijetí na dálkové vysokoškolské studium, o které usilovala. Já jsem sice s mnohem větším nasazením trénoval spíš to, jak tu kluzkou potvůrku ve vodě k sobě přitisknout, ale poctivě jsem si ty stovky odplaval s ní. Zuzanka je sice o dost lepší plavec než já, ale já měl zase výhodu lepší fyzické kondice, protože pravidelně běhám. I tak jsme tehdy byli skoro třicet vteřin nad požadovaným limitem.
Jenže Zuzanka to nikdy nevzdává. Z ozdravovny se proto tajně vydala do rožnovského bazénu, aby si ten čas za každou cenu vylepšila. Protože ale poslední měsíce – nebo spíš celý svůj dosavadní život – jede na naprosté maximum, její unavené tělo a přetížená mysl občas zkrátka vypnou. A přesně to se stalo. V šatně po plavání na mokré podlaze ošklivě uklouzla. Padala vteřinu vnímala stejně jako tehdy na lyžích v Alpách. Instinktivně se ve vzduchu naklonila na druhou stranu, aby ta dříve postižená kyčel a zraněná část kostrče dostaly co nejmenší ránu. Tím pádem, slovy mé nedávno dočtené knihy, chladnokrevně obětovala to druhé bojové křídlo.
Celou noc pak strávila v šílených bolestech s ledem přitisknutým na zadku. Ráno ji tamní lékařka vyšetřila s absolutním nezájmem a do oficiální lékařské zprávy lakonicky naškrábala: *„Pacientka bez dovolení opustila léčebnu a vydala se na koupaliště. Zde upadla.“* Dokonalý úřední cynismus.
Zuzanka se z ozdravovny vrátila domů víc dobitá a rozsekaná než kdy dřív. Bylo jí jasné, že by mohla velmi rychle skončit upoutaná na lůžko, přesně jako před lety po tom úrazu v Alpách. Tehdy její pochroumané a ochablé tělo dostalo při dlouhém sezení v korporátní práci tak zabrat, že nakonec odmítlo sedět a pomalu i chodit. Okamžitě začala od lékařů i přes ChatGPT zjišťovat, co se dá dělat, rozhodnutá nic nepodcenit. I já se samozřejmě snažil pomáhat všude, kde to jen šlo – třeba formou neustálých odvozů po doktorech.
Začala nám nová kapitola života, která s sebou přinesla další, zcela nečekané výzvy.
