Článek
KAPITOLA 3: Maraton padesáti schůzek a scéna v tramvaji
Rezignoval jsem a vrátil se k intenzivnímu hledání nové partnerky. Každý den jsem věnoval chvilku tomu, abych udělil srdíčko nebo vyjádřil svůj zájem na profilech žen na Tinderu a Facebooku. Moje snaha byla úspěšná. Co týden jsem absolvoval alespoň jedno rande. Bylo to koordinačně náročné a celkově dost únavné.
Na schůzky přicházely ženy, které jako kdyby samy předem věděly, že vlastně nikoho nehledají. Spíš ve mně budily dojem, že si chtějí jen v praxi ověřit, že jsou vlastně spokojené přesně tak, jak to mají – tedy samy, bez partnera. Většina z nich už byla pevně ukotvená ve svém singl životě. Když už to bylo opravdu zřejmé, nebo jsem cítil, že mi reálně nejsou sympatické tak jako na fotkách v aplikaci, začal jsem jednoduše vyprávět o své ex-manželce. To spolehlivě zabralo a každé nevítané rande to podstatně zkrátilo. Nebylo potřeba si nic vymýšlet, stačila čistá pravda.
Protože Zuzanka tehdy jasně řekla, že o mě stojí pouze jako o kamaráda a tanečního partnera, neměla už pro mě takovou hodnotu. Nepřál jsem si kamarádku. Ona v naší diskuzi neustále vyzdvihovala potřebu mít opravdové přátele, kteří si pomáhají a neopustí se ve chvíli, kdy pro ně ten druhý přestane být fyzicky atraktivní. Měl jsem silný dojem, že z ní mluví jen její staré trauma. Ale dobře, chtěla to tak, tak dostane, co chce.
Věřím, že pokud si něco upřímně přejete, vesmír udělá všechno pro to, aby vám vaše přání splnil. Pokud tedy nejdete přímo proti přání někoho jiného. A samozřejmě, občas jako rozumný rodič rozhodne, že v současné chvíli potřebujete něco trochu jiného, a tak vám dá to, pro co se rozhodl on sám. Já si přál ženu. A dostával jsem jich mnoho. Během dvou měsíců jsem zvládal i dvě až tři rande za týden. Občas jsem své plány nebo i výsledky schůzek záměrně se Zuzankou konzultoval. Chtěl jsem ji přinutil žárlit. Nestalo se ale nic – alespoň nic, co by na sobě dala čitelně znát.
Protože to na seznamkách stále nebylo ono, rozhodl jsem se zkusit znovu štěstí s inzerátem ve facebookové skupině. Tentokrát jsem k textu přiložil obrázek tancujícího páru a přidal popis: „Hledám nezadanou taneční partnerku, která bude ochotna trénovat tanec třeba i v parku.“
Sešla se obrovská vlna zájmu. Některé ženy mě v komentářích dokonce dávaly za příklad ostatním mužům, kteří si u svých příspěvků neustále stěžovali, že není možné vzbudit zájem žen. Já ho vzbudil. Následně jsem ale zjistil, že to bylo z velké části jenom naoko. Hodně žen přidalo srdíčko jen proto, že mají prostě rády tanec nebo mi fandily. Opravdový zájem tančit, a k tomu ještě mít zájem o seznámení, mělo naprosté minimum z nich. Nakonec to nevyšlo ani s jednou.
Zato Zuzanka se zničehonic úplně odmlčela.
Když jsme se příště potkali, okamžitě mi vyčetla, že jsem jí zkazil celý víkend. Můj inzerát totiž viděla. Udělala mi doslova žárlivou scénu přímo v tramvaji. Nejvíc jí vadilo, že veřejně hledám přesně to, co už přece mám v ní. Bohužel úplně zapomněla vzít v úvahu, že ona je sice nezadaná, ale o to zadat se se mnou tehdy nestála. Nebo to alespoň tvrdila. Ptal jsem se jí, jaký je tedy její typ chlapa. Bylo mi stroze řečeno, že to byl Alex.
Měl jsem ale dojem, že přesně přes této roztržku se náš vztah začal paradoxně prohlubovat. Psali jsme si krátké zprávy skoro každý den, občas jsme si telefonovali, a někdy tak dlouho, že jsem měl silný pocit něčeho, co pro dva obyčejné přátele není běžné. Přesto jsem v seznamování vytrvale pokračoval.
A nejspíš jsem se v té době už pomalu blížil k rande číslo padesát.
