Článek
KAPITOLA 1:
Krycí jméno ZADEK a taneční krok vzad
Bylo před Vánocemi a zdálo se, že úkol zněl jasně: nedávat ženě dárek, který nechce, ale nechat jí možnost, aby si ho vybrala sama. Měli jsme tehdy s mojí ex-manželkou dohodu. Já poslal na její účet tři čtvrtiny platu a poslední část jsem si nechával na údržbu a obsluhu auta. Nebylo to úplně zvykem, ale firma, pro kterou v této knize zvolím krycí jméno ZADEK, poslala ten rok jednu čtvrtinu platu navíc jako vánoční prémie.
Bohužel jsme v tu chvíli netušili, že následující zimní měsíce budou přesně o tuto částku zkrácené z důvodu nižších zimních tržeb. Poslal jsem tehdy své ženě na účet o tu čtvrtinu víc a v duchu doufal, že to pochopí jako štědrý dárek, který může utratit podle svého. Pod stromeček jsem pro formu zabalil už jen hrneček s kočičkami.
Jenže Vánoce byly z její strany totálně chladné. Cítil jsem, že to nepochopila – nebo spíše odmítla pochopit, aby měla do ruky další pohodlný argument pro rozchod, kterým mě strašila už dlouhé tři roky.
Rozuzlení přišlo vzápětí. Všechno to hlasitě a teatrálně komentovala do telefonu kamarádce, která byla spíše jen pouhou známou, takže celé město brzy vědělo, jak to u nás doma nefunguje. Rozchod byl potvrzen jako definitivní. Bleskově jsem byl postaven před ledovou otázku: Co dál? Co dál po osmnácti letech s ženou, u které jsem pevně věřil tomu, že spolu zestárneme?
Vesmír má pro nás ale očividně svůj vlastní vzdělávací program. Když jsem se nenaučil být tím pravým chlapem do této chvíle, bylo zkrátka potřeba druhé kolo. Rozhodl jsem se, že se nenechám zadupat do země. Vybuduji si ten život znovu, i když to v té vteřině vypadalo, že jsem přišel o úplně všechno.
A jak to zařídit? Nejlépe najít někoho jiného. Ženu, se kterou můžete brát život vážně, ale zároveň ho prožívat s radostí a lehkostí, jaká u nás doma nebyla nikdy povolena.
Moje volba padla na seznamky. Od kolegyně z práce jsem znal Tinder a brzy jsem zjistil, že i Facebook má svou vlastní seznamovací sekci zdarma. Rozjel jsem tedy kolotoč prohlížení profilů a rozdávání digitálních srdíček. Pěkných a sympatických žen tam byly k dispozici stovky. Překvapilo mě ale, že žádné opětované srdíčko nepřicházelo. Ani po stovkách mých lajků. Systém mlčel.
Musel jsem změnit taktiku. Přihlásil jsem se na Facebooku do skupin pro nezadané a volnočasové aktivity a vložil tam inzerát. Napadlo mě totiž, že bych se k seznámení mohl dostat stejným způsobem, jakým jsem kdysi získal svou ženu – na tančírně salsy v klubu Mánes.
Napsal jsem to na rovinu: „Hledám ženu, která by chtěla tančit nebo se učit tančit salsu, a případně by stála o víc než jen o tanečního partnera.“
Návnada byla nahozená do hluboké vody internetu. Teď už zbývalo jen čekat, která ryba zabere.
