Článek
KAPITOLA 4:
Jim Carrey v Coco Bongu a sedák metr na metr
Naše setkání byla čím dál tím příjemnější. Provázely je výměny letmých doteků a přímé pohledy do očí zakončené úsměvem. Zuzanka dokonce navrhla, ať ji doprovodím na tematické vystoupení s hudbou z Hříšného tance. Přestože to byla i má srdeční záležitost, nebyl jsem ochoten investovat tak velkou částku za koncert s ženou, která ve mně nevidí budoucnost – obzvlášť ve chvíli, kdy bydlím v garsonce o patnácti metrech čtverečních a platím štědré výživné. Pokračovali jsme tedy pouze v každotýdenním setkávání na kurzu salsy, kde jsme pro všechny ostatní byli prostě pár.
Skutečnost byla ovšem zcela odlišná. Já jsem se Zuzankou otevřeně řešil své opakující se neúspěchy z rande, která jsem si domlouval na seznamkách. Moje zkušenosti byly v obrovském rozporu s tím, o čem se občas zmínila Zuzanka nebo kolegyně z práce, která mi barvitě popsala i jeden či dva sexuální akty na první schůzce. Můj absolutní vrchol dosaženého úspěchu v této kategorii byl, když mě jistá dáma v nadšení z toho, jak se nám dobře povídá, vzala za ruku a vedla mě po nábřeží. Byl to ale spíše její pokus nostalgicky si připomenout dobu, kdy se takto před lety ještě vodila se svým ex-manželem.
Léto se přiblížilo a já Zuzance navrhl, že bychom mohli absolvovat letní intenzivní kurz kubánské salsy u mého původního učitele z Kuby. Zuzanka nadšeně souhlasila, a tak začal náš týdenní maraton. Po práci rovnou na kurz. Odtančit nový příděl kroků a uložit do paměti co nejvíc, než druhý den začne další nálož. Ve středu už jsem se v tom slušně ztrácel, ale jen díky tomu, co bylo uloženo v mé dlouhodobé paměti, jsem na parketě působil víc suverénně než ztraceně.
Po kurzu jsme vyšli do příjemně teplého podvečera pražského centra a Zuzanka navrhla, že bychom mohli jít vyzkoušet nové kubánské i ty starší lineové kroky do blízké tančírny. Samozřejmě jsem byl pro. Parket byl uprostřed týdne víceméně prázdný vzhledem k době dovolených a nutnosti ostatních vstávat ráno do práce, a tak jsme to rozjeli ve velkém stylu. Jim Carrey v klubu Coco Bongo by se za náš výkon rozhodně nestyděl. Neváhali jsme improvizovat, sršela z nás energie a oba jsme si náš tanec užívali plnými doušky.
Cítil jsem se beznadějně zamilovaný. Léto bylo najednou krásné. Zuzanka sice dál hrála svoji hru na kamarády, přesto se u ní něco viditelně změnilo. Začala sama vymýšlet společné aktivity, které by pro mě byly zdarma. Takto jsme absolvovali promítání německých filmů s titulky nebo letní kino a Deník Bridget Jonesové v angličtině, také s titulky.
Na tento den nezapomenu. Zuzanka jako obvykle tasila z tašky nějaké překvapení v podobě slaných krekrů nebo plechovek míchaného drinku. Ten den jsem se přidal i já s lahví vína a kelímky. Našli jsme si pohodlné místo k sezení v rohu u zdi, na čtvercovém sedáku o rozměrech tak metr na metr. Sice odtud nebylo pořádně vidět na titulky, ale byl tu jistý, velmi zajímavý potenciál.
Zuzanka se po chvilce rozhodla, že se přesune blíže k plátnu, aby z toho filmu vůbec něco měla, protože její angličtina prý není až tak silná. Zato mně to bylo úplně jedno. Film mi nepřišel tak atraktivní a stačilo mi angličtinu jen tak pasivně nasávat poslechem. Vydržela tam možná čtvrt hodiny. Pak se ke mně vrátila, nechala si nalít další víno a – světe div se – vedle mě se schoulila jako mazlivá kočka a položila si na mě hlavu.
Já ji na tu chvíli vzal pevně kolem ramen.
