Článek
KAPITOLA 6:
Povolení k dotekům a pád ze ZADKU
Musel jsem být tehdy asi dost otravný tím, jak jsem to na Zuzanku pořád zkoušel. Upřímně jsem čekal, že mě odkáže do patřičných mezí už naprosto radikálně. Stylem: „Nechápeš, že jsi byl jen letní flirt na jeden večer? Tak se ztrať a neotravuj!“ Zuzanka ale takhle nekompromisní nebyla. A já se rozhodl, že to nevzdám. Pokud ona chtěla těžit výhody z našeho přátelství, hodlal jsem i já těžit to, co dělalo mé dny hezčími oproti šedému normálu.
Jednou večer jsem si ji k sobě prostě přitáhl, chytil ji za zadek oběma rukama a na rovinu jí sdělil, že pokud se mnou chce dál tančit a vídat se, musí přijmout jednu věc: jsem sice ochotný být tím kamarádem jako doteď, ale musí počítat s tím, že na ni budu sahat. Přestože tehdy spěchala domů, sedla si se mnou na lavičku a trpělivě se mi pokoušela vysvětlit, že tudy cesta nevede, že nejsem její typ a že pokud na tom budu trvat, naše přátelství končí, protože v téhle formě existovat nemůže. Navrhoval jsem, abychom to přesunuli jen do čisté přítomnosti – to, co bude tady a teď, nebude souviset s budoucností a já si nebudu dělat žádné naděje. Byl jsem odmítnut. Oba jsme se tehdy z nočního parku poblíž jejího domu vraceli rozladění z toho, že právě skončilo něco, co jsme měli oba rádi.
S ničím už jsem nepočítal. Přesto od ní za dva dny přišel návrh na setkání. Zuzanka byla ochotná vyjednat dohodu. Dostal jsem povolení k dotekům, které se ovšem striktně nevztahovalo na místa, kde se pohybovali lidé, kteří ji znali. Hromadná doprava, zastávky a naprostý zákaz platil pro okolí jejího domu. Pravidelně jsem ji doprovázel domů a na těch povolených „územích nikoho“ jsem si pro sebe kradl doteky a občas i polibky.
Poté jsme absolvovali Konětopy ještě několikrát a já byl vždycky překvapen, jak velkou drzost mi dovolila. Chodili jsme do nejvzdálenějšího rohu koupaliště, který, jak jsme brzy pochopili, patřil podle nepsaného zákona nudistům. Zřejmě proto Zuzance nevadilo, když jsem jí dal pusu na bříško nebo na zadeček a hladil ji pod ručníkem tak, jak mezi námi zrovna proudila naše přitažlivost. A tehdy opravdu proudila. Zuzanka dokonce časem polevila v ostražitosti a ve večerních linkách metra nebo autobusu strpěla moje ruce na svých stehnech. Naše blízkost se prohlubovala.
Jenže pak přišel tvrdý úder z pro mě naprosto nečekané strany.
Bylo to už rok a půl zpátky, co jsem na poli za městem poprvé uviděl bagry a mobilní toalety s výraznými logy stavební firmy ZADEK. Tehdy jsem se rozhodl ucházet o místo v téhle nové pobočce, která se tam začala rýsovat. Udělal jsem online inteligenční test a ten mě katapultoval rovnou k pohovoru. Přijala mě lehce nafoukaná tmavovláska, která si hrála na velkou dámu, ačkoliv s dámou neměla společného vůbec nic. Její ubohé chování sledovalo jediný cíl – vlastní sebeprezentaci a okaté podlézání panu řediteli. Byl to trochu boj, ale stal jsem se úspěšným prodejcem. Rozuměl jsem zákazníkům, měl bezvadný přehled o materiálech a skvělé výsledky.
Tehdy z kraje podzimu mě Zuzanka pozvala na brusle – ovšem na ty staré, klasické trekové. Nikdy jsem na nich nestál a jen matně tušil, jak zrádná je jejich malá stabilita. Měli jsme ale štěstí, při půjčování na nás zbyl poslední pár v pastelově žluté pro mě a červeno-růžové pro ni. Dokonale a neplánovaně jsme k sobě ladili. Oba jsme měli těsné džíny a trička v barvě bruslí toho druhého. Snažil jsem se pohybovat s grácií, přesto jsem dvakrát drsně upadl a narazil si obě zápěstí při instinktivní snaze zachránit své pozadí. Tři měsíce jsem pak kvůli tomu nemohl udělat jediný klik, ale stálo to za to. Užili jsme si nádherné odpoledne, smáli se a Zuzanka na ploše vystřihla i pár piruet. Její kamarádka nám udělala skvělé společné fotky, na kterých jsme vypadali jako dokonalý pár. Z jedné jsem si Zuzanku vyřízl a dal si ji jako tapetu na telefon.
Pak přišlo odhalení, které s ní sice přímo nesouviselo, ale znamenalo velký posun. V幕 hned v šest ráno mi do práce urputně volá moje ex-manželka. Protože mi tehdy blokovala kontakt s dětmi, blokoval jsem většinou i já ji. Tentokrát jsem to ale v rozespalosti zvedl. Dostal jsem okamžitou spršku výčitek, ať si okamžitě zablokuji své počítačové účty, že už toho mají doma dost. Nejdřív jsem vůbec nechápal, o co jde. Pomohla mi to rozklíčovat až bývalá tchyně. Teprve to, že si na stříbrném podnose naservírovala obří dávku mého čistého štěstí se Zuzankou, ji donutilo se prozradit. Já tak konečně získal více soukromí.
A vzápětí přišel o místo v práci. Moje prodeje sice o třetinu převyšovaly nejbližší spolupracovníky, ale to nestačilo. Občas jsem udělal chybu, stejně jako všichni ostatní, ale u mě to panu řediteli a jeho patolízalce vadilo jaksi víc. Nakonec mě donutili skončit jednoduchou matematikou. Padesát procent platu v téhle firmě tvořily různé osobní prémie. Když se místní král rozhodne někoho vyhodit, prostě mu ty prémie sebere a každému je hned jasné, co má udělat.
Měl jsem dojem, že nemám na vybranou, a nechtěl jsem už bojovat s větrnými mlýny. Podepsal jsem vlastní výpověď dohodou, kterou mi sami připravili, a stejně jako několik mých kolegů předtím jsem odešel z pobočky firmy ZADEK předním vchodem. Zuzanka mi sice radila, ať nic nepodepisuji, a věděl jsem, že ona sama by s nimi dokázala tvrdě bojovat. Já ale neměl tu sílu a hlavně ani finanční rezervu, abych případný dlouhý boj o odstupné materiálně vydržel.
Neskutečně jsem ji tím svým ústupkem zklamal. Byla to pro ni rána. Když jsem pak seděl u ní doma, zlomený a bez práce, zeptal se jsem se jí tiše:
„Můžu tě ještě vůbec obejmout?“
Zuzanka se na mě kriticky podívala a řekla:
„Neptej se a udělej to. Takhle si tě vážit nebudu.“.
