Článek
KAPITOLA 8:
Mambo, beton a syndrom běžce
Po Novém roce to byl obtížný balanc mezi chutí společně prožít příjemné chvíle a úvahami, jestli to má vůbec nějaký smysl. Klíčové byly dvě události, které nás nejprve rozdělily a následně zase sblížily.
Zuzka vymyslela účast na latinskoamerickém plese. Kdo se registroval s předstihem, měl vstup zdarma – a na to byla Zuzka expertka. Sešli jsme se tam u velkého kulatého stolu ještě s jedním jejím známým z nějakého salsa workshopu a jeho taneční partnerkou pro tento večer. Kromě nás tam byl ještě japonský pár a Češka s Američanem původem odkudsi ze Středomoří, který od ní uměl trochu česky.
Ten Zuzčin známý – říkejme mu třeba Petr – byl střední postavy s vlasy, které ustupovaly až na zadní polovinu hlavy, a s bříškem, které dávalo tušit pokročilé stádium těhotenství. Představil se nám jako ředitel jedné velké stavební firmy. Nabubřele ukázal vizitku a vyzval ostatní k představení. Jen japonský pár nás z logických důvodů jazykové bariéry ignoroval.
Počkal jsem na konec prezentací, pak jsem se krátce podíval na Zuzanku, věnoval jí úsměv a s vážnou tváří se představil jako ředitel stejně velkého konkurenta zmíněné firmy. Petr se mě okamžitě zeptal na naši obchodní strategii. Inspirován stavbou jednoho mostu v Německu, kterou dělala jeho firma, jsem mu popsal naše směřování ke stavbám elegantnějších, vyšších a pevnějších konstrukcí. Na dotaz, jak to děláme, jsem s úsměvem odpověděl, že náš trik je jednoduchý: „Dáme tam prostě více armovacích železných prutů a méně, zato kvalitního betonu.“
Všichni u stolu to brali jako realitu, jen Petr se najednou odhalil. Bylo vidět, že o stavbách toho moc neví, a nakonec všem prozradil, že je vlastně ředitelem účtárny a tu ředitelskou vizitku si vytiskl sám. Já to nechal ležet tam, kde to leželo. Zuzka sice věděla, že lžu jako baron Prášil, ale bylo vidět, jak moc je pobavená tím, že jsem milého Petra nechtěně donutil vyložit karty na stůl. Později jsme si i skvěle zatančili a užili si lekci mamba.
Ta moje malá lež ale nezůstala bez odezvy. Zuzka se sice ten večer bavila, ale nově proti mně získala další zbraň, proč o mě vlastně nemůže stát. Najednou jsem byl lhář a ona má přece ráda jen čistou pravdu.
Druhá věc, která se stala, bylo naše neplánované setkání. Byl jsem už třetí den bez jakéhokoliv jejího kontaktu. Byla sobota a já se rozhodl jít si dát svůj každotýdenní běh. Běžel jsem teď směrem k jejímu bytu a ještě dál, abych zvládl svých deset kilometrů. Asi kilometr poté, co jsem minul její věžák, jsem se začal přibližovat ke dvojici kráčející přede mnou. Viděl jsem je zezadu, ale už na padesát metrů jsem si byl podle chůze skoro jistý, že je to ona.
Když jsem je doběhl, trochu jsem zpomalil a pokusil se zachytit něco z konverzace. Zuzka zrovna líčila nějaké své zážitky z práce a neznámý muž je se zájmem komentoval. Zase jsem trochu přidal, předběhl je, za běhu se otočil, výrazně pozdravil: „Ahoj Zuzko!“ a běžel jsem prostě dál.
Po doběhnutí mě překvapilo náhlé prolomení komunikačního ticha. Dostal jsem dlouhou zprávu s dotazy na moje plány, s návrhy na společné aktivity a na závěr ještě dotaz, jestli jsem to byl vážně já, kdo ji při běhu zdravil. Odpověděl jsem, že ano. Vzápětí jsem dostal ještě delší zprávu, ve které mi dopodrobna vyprávěla, jak cestou na nákup potkala souseda z vedlejšího domu a jak se dohodli, že budou sdílet procházku, kterou měli oba náhodou v plánu. Dokonce ho zvládla i trochu pomluvit a zmínit, že už u něj dříve poptávala pracovní příležitosti přímo pro mě, a celé to uzavřela tím, že ten chlap je „prostě marný“.
Byl jsem tehdy překvapený. Jak z toho, co jsem venku viděl, tak z toho, co jsem si potom četl. Dlouho jsem si kladl otázky, proč jsem se vlastně cítil tak špatně a proč ona reagovala tak přehnaně, jak reagovala.
Dnes už vím, že i ona měla ten den o čem přemýšlet.
